Téma
Téma

TEDxPrague 2013 aneb Jak se nechytit do pasti

03.06.2013  Radim Koštial 0  komentářů

TED se všemi lokálními TEDx konferencemi bývá bohatým pramenem strhující inspirace, překvapení, smíchu či dojetí. Na rudém koberci stojí brilantní řečníci, anebo klidně i nebrilantní, pokud mají něco zásadního ke sdělení. Jaký tedy vlastně byl sobotní pražský TEDx 25.5.2013?

Na TEDx jsme se coby baristé HR kavárny vypravili oba. Oba také plni dojmů máme chuť o výjimečném dni psát, a protože jsme s Petrem Skondrojanisem seděli vedle sebe, a tím pádem vím, že naše hodnocení jednotlivých vystoupení by si byla celkem podobná, rozdělili jsme si role. Zhodnocení řečnických příspěvků přinese přinesl Petr ve svém článku.

Soustředím se tedy na téma, které mě během sobotního dne několikrát – zdřevěnělého na nepohodlné sedačce v uličce, kam se mi nevešly nohy – napadalo. A tím je samotná strategie TEDx. A také jsou pasti a to, jak se do nich nechytit.

Past velikosti
Moje výtka bohužel směřuje k organizátorům. Když na internetu sleduji ty nejlepší takzvané TED talky ze světa, ohromně mě – kromě obsahu – na nich baví i jejich samotná atmosféra. Hrobově tichý ztemnělý sál, na rudém koberci přímým světlem nasvícený řečník, krásná, černo-červená elegantní scéna. Prostředí TED konferencí by mělo být podle mého buď zajímavé, nebo výjimečné, každopádně ale odpovídající charakteru akce. Folimanka není ani jedno, ani druhé. Nevím, možná bych byl ochotný omluvit tím provizoriem křičící pódium, a snad i to omlácené, špinavé, zašlé prostředí komunistické tělocvičny s rozbitými záchody, z nichž polovina mušlí na pánských záchodech byla mimo provoz, takže fungovaly pouhé dvě(!). Nejsem ale ochoten pochopit to, že díky dispozici budovy a otevřenosti všech prostor do přízemí jsem přes řev a smích kluků a holek od registračních a informačních stolů místy vůbec nerozuměl, co se na rudém koberci říká. O to hůř, že se vlastně jednalo o tým patřící organizátorům, kteří s tím ale neudělali vůbec nic. Ano, počet lidí, kteří chtějí TEDx osobně navštívit, rok od roku roste, ale pokud je cesta v čím dál větším počtu lidí v čím dál větším prostoru, chce to asi pojmout trochu jinak. Anebo se naopak vrátit ke komornějšímu prostředí? Jak jsme se dozvěděli o růstových plánech TED, v Indii chodí na takovou konferenci přes dva tisíce lidí. Nevím, jak vás, ale mě to nechává zcela klidným.

Past výjimečnosti
Pražským tématem bylo tentokrát překračování a zdolávání hranic, a to jakýchkoliv. Dovedu si představit, že pro řadu řečníků bývá tím největším zdoláním bariéry samotné vystoupení na TEDu. Ta totiž mnohdy bývají pomyslnou vysokou školou rétoriky a brilantního projevu. Je mi jasné, že aureola výjimečnosti TEDu je pak paradoxně pro mnohé řečníky až kontraproduktivní v tom, že mohou příliš tlačit na pilu v obsahu či přednesu či obojím, což se nemůže neprojevit na jejich nervozitě. Do této pasti se bohužel chytil i zahajující Michal Horáček, jenž nervózním hlasem četl z papíru předlouhé filozofické cvičení, kterému možná zcela rozuměl jen on sám. Navíc, jak už jsem zmínil, bylo těžké se soustředit, vnímat a snažit se rozumět přes ten řev a smích z přízemí. Jakým kontrastem pak byla skromná lidská vystoupení některých dalších řečníků v průběhu celého dne i mnohé opravdu silné příběhy. Asi nic nenahradí sílu obyčejného lidského příběhu. Vím, že tuto past, o které mluvím, si tvoří řečníci především ve svých hlavách sami, a vím, že ta odpovědnost okamžiku je obrovská. 

Past obsahu
Obávám se, že TED právě svojí masovostí začne požírat sám sebe. Kde donekonečna brát výjimečné lidi s výjimečnými příběhy? V tisících TED přednáškách na internetu je už umění najít něco zásadního, co vám otevře ústa dokořán nebo vás dojme, rozesměje anebo povzbudí k touze něco změnit. Pro mě přinesl sobotní TEDx tyhle varianty všechny. A ty příspěvky, jež mě nebavily, včetně jednoho, který mě vyloženě naštval, by se daly s rezervou spočítat na prstech jedné ruky. Obávám se, že s masovostí a rozvojem TEDu se zajímavé příběhy tak nějak vyčerpají, a to platí rovněž o internetu. Já sám jsem si kdysi dal předsevzetí, že mi neunikne žádný nový TED talk v TED aplikaci mého tabletu. Brzy jsem ale zjistil, že to prostě nejde. Na to jednoduše nemáte čas.

To, co se mi na pražském TEDx opravdu líbilo, byla barevnost a rozmanitost. Ano, sobotní pražský TEDx dokázal přinést mnoho krásných, skvělých a dechberoucích momentů. A o jednom z nich se prostě musím zmínit – byl jím pro mě Nick Goldman, britský vědec, který se svým týmem vyvíjí ukládání dat do syntetické DNA. To už není jenom teorie. Vytvoření a následné přečtení DNA s uloženými Shakespearovými sonety, proslovem Martina Luthera Kinga a barevnou fotografií skutečně proběhlo. 

Konference TED se úspěšně šíří světem a z TEDu se tím pomalu stává masová, i když sofistikovaná a intelektuální zábava. Nejsem si jistý, že je to tak správně. Nebyla by lepší cesta v komornosti? Nebylo by méně nakonec přece jenom lépe? Pro mě ano. Zjišťuji totiž, že příběhy z konferencí, které mi nejvíc zůstanou pod kůží, jsou ty zdánlivě obyčejné, lidské a skromné. Myslím si zkrátka, že TED je na rozcestí a záleží jen na něm, kterou jakou strategii zvolí a kterou cestou se vydá. Zvolí strategii masovosti anebo komorní unikátnosti? Já se A tak nějak se jenom tak nějak přirozeně bojím, aby se narcisticky neutopil sám v sobě.

Za odvahu stoupnout si na huňatý rudý koberec a vyprávět tolika lidem by ale zcela jistě měl patřit náš obdiv a dík všem, kteří se této role zhostili. Stejně tak jako pořadatelům TEDxPrague, kteří se určitě v budoucnu vyhnou všem nástrahám a pastím. Z celého srdce jim to přeju.

Už teď se těším na TEDxPrague 2014!

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy