Pivním deníčkem k (re)motivaci – rozhovor s Lukášem Zemanem (Etnetera)

Nic se nám vlastně neděje, vše je při starém, nikdo nám neubližuje a chovají se k nám hezky. Najednou si však uvědomíme, že nám práce nedává smysl a že se na ni netěšíme, anebo se na ni těšíme méně. Pokud to přesáhne určitou míru, tak často v takových momentech přemýšlíme o tom, že opustíme stávající pracovní místo. Zaměstnavatel si s tím zpravidla neví rady, není, kam by nás přesunul či posunul. Je mnoho metod, jak se stereotypu bránit, avšak způsob, jakým to uchopila Etnetera, je velmi ojedinělý.

V příběhu Lukáše z Etnetery naštěstí nejde o kritický moment hrozící odchodem. Etnetera je zajímavá firma a Lukáš by hned tak neodešel, ale v Etneteře na jeho postupné vyhasínání zareagovali včas. To také o lecčems vypovídá, neboť takového vyhasínání si často mnoho firem ani nevšimne. A co víc – v Etneteře to s Lukášem řešili a nabídli mu něco neuvěřitelného: dostal možnost vyvázat se na rok ze všech projektů a pracovat na pivním deníčku, který si doposud programoval po večerech! Najednou se tím mohl zabývat v pracovní době a za dosavadní mzdu. Zdá se vám to nemožné? Nebo možná někdo řekne, že je to drahé, hloupé… Ale pokud jsou pro firmu lidé na prvním místě, je to logické. Ostatně přesvědčte se sami.

Lukáši, Etnetera je zajímavá společnost, která je nyní v kurzu a každý by tam rád pracoval. Jak ses v ní ocitl ty?
V Etneteře pracuji asi devět let a dostal jsem se tam tak, že jsem znal jejího majitele a věděl jsem, že mají internetovou firmu. Původně jsem ale dělal něco úplně jiného. Pracoval jsem na Muzeu, v jedné relativně velké firmě, a Martin říkal, že otevřeli nové kanceláře u Hradčanské, ať se tam přijdu podívat, jaké to tam mají atd. Tak jsem se tam šel podívat a najednou jsem byl na pohovoru a dělal jsem test, vzali mě a od té doby tam pracuji.

Na jakou pozici jsi tam nastupoval?
Kodér, vývojář.

Jak začal pivní deníček?
Vznikl jako FB aplikace. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, vést nějakou pivní statistiku a chtěl jsem si vyzkoušet nějakou facebook aplikaci vytvořit. Začalo to používat docela dost lidí a s tím rostla chuť aplikaci dále rozvíjet. Facebook je prostě takový, že má hodně rychlý přísun, ale také hodně rychlý odliv lidí. Vstupní bariéra používat FB aplikaci je strašně malá.

Můžeš „pivní“ aplikaci nějak stručně popsat?
V počátku to byl nástroj, v němž si člověk evidoval počet vypitých piv, měl tam nějaké kamarády a porovnával svoje pivní výkony s ostatními. Postupem času, když už jsem to dělal v Etneteře, jsem si uvědomil, že nechci, aby to byl žebříček lidí, kteří budou soutěžit o to, kdo vypije víc piva. Primárním účelem bylo seznámit veřejnost se spoustou druhů piv, které u nás jsou, ale nikdo si to pořádně neuvědomuje. Chtěl jsem, aby se lidé zamysleli nad tím, že jsou tady stovky pivovárků, značek, pivních stylů atd., a aby měli nějaký nástroj, s jehož pomocí si najdou hospodu, kde mají to jejich oblíbené pivo. Také by bylo dobré, kdyby se člověk mohl vyjádřit k tomu, jak se mu v té hospodě líbilo a jak se tam o pivo starají. 
Víceméně by tento nástroj měl pomáhat najít si svoji oblíbenou hospodu. Jeho primární smysl je o pivní rozmanitosti. Současně je to komunitní web, kde lidé mohou sdílet své zkušenosti z hospod, poznatky o pivu atd., aniž bych se jim snažil vnutit, které pivo je dobré.

Jedna dimenze je ovšem web, a druhá je mobil, kde daná aplikace není kopií webu, ale spíše jeho doplněk, který funguje trochu jinak – využívá toho, že je v mobilu GPS, a tak zobrazuje hospody, které jsou zrovna v okolí. Takže když např. sedíš ve vlaku, koukneš se, jaká hospoda je v okolí, vybereš si podle značky piva, které preferuješ a zároveň, když si tam sedneš, založíš si účet a než ti přinesou pivo, tak si ho přidáš na svůj dosavadní účet, takže to má i kontrolní efekt nějakého součtu, kdy člověk stále ví, kolik piv už má a zároveň jaká na něj při placení čeká cena. U piva může označit, jestli je dobré, zda mu chutná nebo jestli to nechce hodnotit. Nemáme palce dolů, protože jsme si říkali, že bude lepší podporovat spíše to pozitivní než negativní. Zároveň jeho kamarádi vidí, kde momentálně je, a mohou se připojit.

Jak došlo k tomu, že jsi tuhle aplikaci začal dělat na full time v pracovní době? 
Doma jsem pivní deníček programoval asi dva roky, od ledna 2010. Ale zjistil jsem, že jestli chci dosáhnout všech cílů, nemám šanci dělat to po večerech. Chtěl jsem to odtrhnout od FB, udělat samostatný web a vymyslet lepší mobilní aplikaci. Potřeboval jsem na to více času. A zároveň jsem v Etneteře už dlouho dělal práci, která mě tolik nenaplňovala. Cítil jsem, že potřebuji změnu. Takže jsem si s Etneterou vyšel vstříc. Byli rádi, že si na chvilku odpočinu od práce, kterou jsem dělal dlouho, a přitom budu dělat něco jiného, co mě baví a co mě zas nakopne. Bylo to fantastické, přišel jsem do práce a najednou jsem dělal něco, co jsem dělal ve svém volném čase. A navíc jsem večer mohl spát. 

Jaká byla dohoda? Nastavili jste to na nějaký čas, nebo cíle?
Bylo to dělané hodně živelně, určitě to nebylo tak, že bychom si naplánovali přesné kroky, harmonogram, kdy, co bude. Já jsem potřeboval zhruba tři měsíce na mobilní aplikaci, pak nějaký čas na nový web. Postupem času jsme to upravovali a měnili podle toho, čeho jsme chtěli dosáhnout. Domluvili jsme se na pilířích, na kterých to má stát, což víceméně bylo podporovat rozmanitost pivních značek a svým způsobem i kultivovat pivní trh. Pak už jsem jel hodně svobodně.

Jak dlouho na tom teď pod Etneterou pracuješ? Slyšel jsem, že se to vyvíjí tak, že by to teoreticky mohla být komerční věc…
V Etneteře na tom dělám skoro rok. V podstatě to bylo tak, že jsem na tom pracoval půl roku, už to bylo skoro hotové, chyběla pouze mobilní aplikace. Pak jsem měl vsuvku, kdy jsem asi dva měsíce pomáhal s normální komerční zakázkou, a pak jsem se k tomu vrátil. Což bylo skvělý, protože jsem zase získal jiný pohled a odstup. Zároveň jsem se tím trochu zbavil blbého pocitu, který jsem přece jen měl. Když vidíte, jak kolem vás chodí kolegové, kteří nestíhají, hoří jim termíny, jsou v práci do noci, a vy se teď prací vlastně bavíte, tak vám to nedá a pomůžete.

Jaký je stav deníčku v tuto chvíli?
Všeho, čeho jsem chtěl za tu dobu dosáhnout, jsem dosáhl. Teď ten projekt běží a rozvíjí se. Nyní nastává takový přerod – tým, který jsem tenkrát opustil, se mezitím rozpustil, lidé přešli k jiným oddělením. Teď jsem se jakoby vrátil na komerční zakázky a našel jsem si jeden tým, kde jsem se stal právoplatným členem. A přemýšlím, jak pivní deníček dostat do tohoto týmu, aby na něm dělalo více lidí než já a rozvíjelo se to dál.

Pochopil jsem správně, že jsi dostal prostor, i když v tom Etnetera žádný potenciál zatím neviděla, nebo spíše ne konkrétní?
Víceméně ano. Nevím, do jaké míry je to účel a do jaké míry náhoda… Já jsem také nezašel za Martinem Černohorským s tím, že mám projekt, který bude za čtyři roky jako druhý FB, ale řekl jsem, že mě to baví a že si myslím, že dělám dobrou věc. A on mě podpořil.

Bylo to přirozené, že jsi za ním šel, nebo ses k tomu musel odhodlávat?
Sjednal jsem si u něj audienci. S Martinem Černohorským jsem byl mockrát někde na pivu. Věděl, že už na tom dělám dlouho a zároveň že jsem trochu vyhaslý z toho, co jsem dělal předtím, a domluvili jsme se na změně.

Myslíš si tedy, že by team leadeři měli přirozeně chodit se svými lidmi na pivo?
Já jsem to tak vždycky dělal, protože se mi spousta věcí řeší v hospodě nejlépe. V zasedačce mezi čtyřma očima člověk taky určitě něco zjistí, ale určitě to není tak upřímné, jako když sedíš v hospodě a dáš si pět piv. 

Zajímá mě, jak těch devět let vnímáš a jak se za tu dobu Etnetera změnila.
Když ta firma byla malá – bylo tam okolo třiceti zaměstnanců – tak to všechno fungovalo na osobní bázi. Když jsem něco potřeboval, tak jsem skočil za kolegou, který mi poradil apod. 

Jak stoupal počet lidí, tak se to trochu narušilo. Kolem mě se stále objevovali noví a noví lidé, vznikala nová oddělení, což se částečně projevilo decentralizací – už nebylo jedno výrobní oddělení, ale tři atd. Udržoval jsem si tu původní atmosféru v rámci svého týmu, který byl relativně soběstačný. Zároveň jsem se stýkal s ostatními lidmi, ale už ne se všemi, už to nebylo tak, že se znáte s každým a víte o něm skoro všechno.

Co si myslíš o procesu zesvobodňování, kdy se začínají dělat věci jinak, po vzoru svobodných firem?
Když jsem si o tom přečetl nějaké knihy, tak jsem si uvědomil, že tam je spousta věcí popisovaných jako hrozné překvapení nebo úlet, že to takhle dělají, ale mně to přišlo jako normální, že by se to tak prostě dělat mělo. Takže to nevnímám tak, že se Etnetera mění ve svobodnou firmu, protože ona taková vždycky byla, jen jsme nevěděli, že se to takto pojmenovává nebo že něco takového existuje.

Vnímáš to spíš jako nastavování mantinelů ve svobodě? Podle toho, co mi Martin Černohorský říkal, tak se kdysi snažil vytvořit korporát s pravidly a procesy… 
My jsme hierarchickou strukturu měli – s tím, že zásadní rozhodnutí dělal top management. Já jsem však nikdy z pozice team leadera neměl pocit, že mi nutí něco, co je špatně, nebo něco, s čím nesouhlasím. To znamená, že to byl takový systém osvíceného diktátorství… Když se vyskytlo něco, s čím jsem nesouhlasil, tak jsem nikdy neměl problém prosadit si to tak, aby to bylo podle mého názoru správně.

Myslím si, že i lidé u mě v týmu neměli pocit, že bych jim říkal nějaké nepříjemné věci, které by dělali proti své vůli. Je to o spolupráci. Když s lidmi komunikujete a vysvětlujete, tak je to vždycky dobře, a když toho člověka přesvědčíte, tak to pak přijme za své. 

Myslíš si, že by Etnetera byla na trhu jako zaměstnavatel nebo firma hodně výjimečná?
Já to nějak moc neřeším…

Položím tu otázku jinak – víš o nějaké firmě, kde bys chtěl pracovat, kdybys nebyl v Etneteře?
To ne, to asi nevím…

Takže tím pádem je Etnetera výjimečná. Čím?
Ano, ale neberu to jako výsadu té značky, ale jako výsadu lidí, kteří jsou okolo mě. Nemyslím si, že je to nějakými zavedenými postupy ve firmě, ale spíše lidmi, kteří tam jsou… Pokud je člověk obklopený dobrými lidmi, tak ho ta práce baví, a je jedno, jestli jsi někde v garáži, nebo ve velké korporaci.

Ve firmě jste měli nárůst sto lidí, což znamená velkou šanci, že tam nastoupí i takoví, kteří nebudou „souznít“. Musí tam tedy existovat něco, co ty špatné lidi odradí, aby do firmy nenastoupili. Co to je?
Oni tam i nastoupí, ale spíše jde o to, že je ti ostatní nevezmou, neprosadí se tam a prostě odejdou.

Čím to je, že se neprosadí?
To je zajímavá otázka… Když nespolupracují s týmem, nikdo s nimi nechce pracovat, tak se to určitě projeví. Pak není jiná šance a oni sami odcházejí.

Jaké jsou tvoje další plány v Etneteře?
Teď se rozkoukávám. Jsem vlastně po devíti letech nováček a budu si muset najít svoji pozici.

Lukáši děkuji za čas a přeju úspěch tobě i pivnímu deníčku. 

Lukáš Zeman, Etnetera
Lukáš pracuje v Etneteře již devět let. Nyní na pozici Senior webdevelopera.

Přečtěte si také k tématu:

• Demotivace nemusí být nutně jenom průšvih – Rozhovor s Tomášem Hajzlerem
• V Googlu jsme jako doprava u Vítězného oblouku – rozhovor s Tatianou LeMoigne