„1. minuta – Stojím na pódiu. Moderátor mi předal slovo a v sále vše utichlo. Všichni se na mě dívají. A já nic. Mlčím, nevím, co mám říct. Celá moje příprava je pryč. Dívám se do těch očí a snažím se nadechnout. Nejde to. Zavírám oči. Proč jsem tady? Aha, využil jsem nabídky. Proč? Jak to mám vědět. Prostě jsem odpověděl OK, řeknu něco na téma odvaha. A teď tady stojím a vidím, jak se sál začíná ošívat. Co si o mně asi myslí? Tak jo, začnu tím, že se představím. To zvládnu. Minuta je pryč. Zbývá 440 sekund.”
Kde vzít odvahu na to, prožít si minutu trapnosti? A je to skutečně tak strašný zážitek? Není. Kdo z vás o mně přemýšlel jako o někom, kdo se zbláznil? A kdo mi fandil, abych to překonal? Naše představy toho, k čemu sbíráme odvahu, nemají moc společného s tím, jaké to potom je. Realita je vždy lepší než představa (tak jo, skoro vždycky).
A přesto, právě tato pomyslná minuta je to, co většině z nás brání využít naplno své možnosti, dostat se dál. Minuta trapnosti. Představujeme si, jak strašné to je, a raději zůstaneme v koutě. Bereme vážně své děsivé scénáře, a tak si pro jistotu naložíme další porci vzdělání, zážitkový kurz, novou knihu. Ještě se musím naučit to a to, abych...
Jsme skvělými scenáristy psychologických dramat, ve kterých my, hlavní hrdinové, prožíváme neúspěchy, trapnosti, nedokonalost sebe sama. Odvoláváme se na to, že až bude tohle a ono, potom... Až mi řeknou, jaká je firemní strategie, až budu mít ty správné lidi, až se naučím to a to, až budu více známý, až budu mít vlastní firmu... Přátelé, realitu si vytváříme sami a žijeme to, čemu věříme.
Máme za sebou první krůčky, přežili jsme minuty „trapnosti” a zjistili jsme, že to zvládneme. Využijme tuto energii a pojďme dál. Každý den máme příležitost vystoupit ze své komfortní zóny a překonat sami sebe. Ne, nemluvím o zdolání vysoké hory, přeskočení široké propasti. Mluvím o drobných krůčcích, které je dobré udělat. Sednout do auta a projet Prahu. Zaparkovat tam, kde se bojím parkovat. Oslovit člověka, který vedle mě sedí ve vlaku, a já mám chuť si s ním povídat. Mlčet, když mám pocit, že bych měl mluvit. Odmítnout skleničku, když mě okolí nutí dát si ještě jednu.
Překonávání našich drobných strachů je cestou, jak nabývat sebeúcty a sebedůvěry a rozšiřovat svůj životní prostor, potenciál, který je v každém z nás. Jen je nutné udělat první krok. Nečekaně, zbrkle, bez rozmyslu. Prostě první krok.
Prezentaci jsem přežil a večer, ten samý den, sedím a přemýšlím o tom, co jsem zažil. Proběhlo to hůře, než jsem si myslel. Bojím se, že se mi nepodařilo navázat se svými posluchači spojení. Energii, kterou jsem očekával. Tak tohle se mi moc nepovedlo. Co dál? Znamená to snad, že bych neměl využít další příležitosti vystoupit před obecenstvem? Nebo se mám vzdát hledání své vlastní cesty a najít si nějakou ověřenou? Ne. Uvolním ramena, zhluboka se nadechnu, a jdu dál. Příště už budu o svou zkušenost bohatší. Budu lépe chápat limity, které přináší časové ohraničení 8 minut a 20 sekund. Budu vědět, že pokud mám prezentaci jako první, lidé v sále jsou ještě hlavou v práci, dobíhají na poslední chvíli a já nemám čas navazovat spojení drobnými krůčky. Vím, že si mám ještě více omezit rozsah toho, co chci sdělit. A zhluboka se nadechnu a zkusím to znovu. A znovu. Bez prvního kroku nemůže následovat druhý. A je jedno, jestli jde o řízení auta v Praze, prezentaci, oslovení někoho neznámého, anebo jen o vlídné pohlazení sebe sama.
A tak ti, milý čtenáři, přeji, abys právě dnes zkusil překonat ten nejmenší možný strach, našel odvahu a ten první krok udělal. Protože, věř mi, ten druhý a třetí bude jednodušší a na pomyslném konci tě čeká něco mimořádného. Nech se nalákat a vykroč.
Sám,
Sám sobě,
Sám sobě výzvou?
Sám, Sám sobě, Sám sobě hvězdou?
Sám, Sám sobě, Sám sobě oporou.
A tak tě volám, odvaho, vlídnosti!
A tak tě lákám, chytám tě do pasti.
Odvaho, vítej.
Strachu, vítej.
Kdo klepe na dveře?
já.
Kdo půjde otevřít?
já.
Kdo všechny přivítá?
Já, jen já.
Co čeká za rohem? Nevím.
Co myslíš? Co chystáš s životem? Nevím
V co věříš?
V dobro? Zlo?
Noc, či ráno?
Zjisti to, jdi a udělej první krok.
Nic víc, jen první krok.
A uvidíš.