Apple se v reakci na současnou aféru s ohýbajícími se telefony iPhone 6 rozhodl ukončit spolupráci se skupinou U2 a uzavřít novou smlouvu se skupinou Wohnout. To je jeden z vtípků, které před pár dny kolovaly českými sociálními sítěmi.
Je to jenom pár týdnů, kdy Apple uvedl na trh svůj nový iPhone 6, který je větší než předchozí verze s číslem 5. Telefon byl představen spolu se svým ještě větším bráškou s přídomkem Plus, tedy telefonem, kterému se vždycky říkávalo pádlo, protože by s ním šlo bez problémů pohánět loď, nebo alespoň hrát ping-pong. Je mi asi jedno, jestli se Apple, nyní bez Steva Jobse, který tvrdošíjně trval na menší velikosti telefonu, chce jenom vyrovnat asijské konkurenci, nebo ne. Velké smartphony prostě frčí. Berme to tak, že Apple představil telefony rychlejší, větší a tenčí. Tečka. Nu, a protože v Applu vždycky milovali ušlechtilé materiály, nové telefony jsou vyrobeny z hliníku. A hliník je měkký, to dá rozum, a já, protože nejsem ani konstruktér, ani designér, si to netroufám hodnotit.
Celá aféra, která mezitím dostala jméno Bendgate, vznikla údajně tím, že se obrovská verze, tedy iPhone 6 Plus, pár lidem ohnula v přední kapse kalhot. Na internetu se hned objevila videa, kde se telefony ohýbají v silou doběla stlačených rukou různých pomatenců, kteří, prý v zájmu vědy, ničí své právě zakoupené drahé přístroje. Tohle je k ničemu. Zrovna teď mám před sebou na stole tenkou hliníkovou kalkulačku, kterou ohnete i v jedné ruce. Proč bych to ale dělal?
Nevím jak vy, ale já do kapes strkám jenom ty věci, u kterých věřím, že se jim nic nestane, když si například sednu. Obrovskou tenkou placku z hliníku a skla bych si tam, chystajíc si sednout, nedal. Kolem celé záležitosti by možná nebylo takové haló, kdyby se jednalo o přístroj kohokoli jiného než právě Applu. Ten povyk samozřejmě obnáší i zástupy rádobyvtipných komentářů, škodolibých posměšků a nadávek, které se okamžitě všude v komentářích vyrojily včetně omílaných zasvěcených hodnocení typu „Jo, tohle by se za Steva Jobse stát nemohlo.“ Přiznejme si, že nemalá část z nás tenhle problém firmě Apple z duše přeje. Výsledný dojem pro mě není ani tak o selhání firmy jako o nepřejícnosti, škodolibosti a radosti z chyby toho, kdo byl doposud nejúspěšnější a měnil svět. Jak lidské, že?
Nový iPhone 6 jsem dosud ani neviděl, ale podle toho, co jsem četl, mi jako větší nedomyšlenost připadá vzadu vyčnívající objektiv fotoaparátu, díky němuž se vám prý telefon na stole kymácí jako kavárenský stůl na chodníku. Anebo upgrade na nový iOS 8, který mi tak nepříjemně zpomalil můj iPhone 4S, pro který byl také určen. Pochopil bych, kdyby nebyl.
Na říjen tady v HR kavárně připravují mí kolegové měsíční téma o inovacích. Apple je pro mě ukázka toho, že něco zásadně inovovat donekonečna jde jen těžko. Že být synonymem inovativnosti je v určité fázi kontraproduktivní, protože pak si už firma pouhou částečnou inovaci dovolit nemůže. Svět od ní totiž čeká jenom tu převratnou a cokoli menšího je zklamáním a terčem posměchu a zavržení. Ale kde ty přelomové nápady neustále a donekonečna brát? Lze pravidelně měnit pravidla hry na trhu a objevovat jeden modrý oceán za druhým? Je to vůbec možné? Navíc s vědomím stále se zvyšujícího tlaku na periodicitu a rychlost přinášení novinek. Jako kdybychom se utrhli ze řetězu…
Řeknu vám, být převratným inovátorem je setsakramentská řehole, protože ti nevděčníci chtějí znovu a víc! Vzpomínám si, jak mi kdysi moje žena s aktuální verzí iPhonu v ruce říkala: „Stejně, podívej se na to. Minimalistická černá skleněná placka s jedním knoflíkem vepředu. To si na sebe kluci upletli teda pěknej bič, protože by mě fakt zajímalo, co převratně novýho na tom jde ještě vůbec vymyslet.“ Řekl bych, že měla pravdu, alespoň co se designu týče.
Asi jsme se vzdálili realitě. Nemyslím, že chtít stále víc je přirozené a zdravé. Nejsem ale naivní. Je mi jasné, že trh, inovace a konkurenční boj nelze zpomalit jenom tím, že si řekneme, že nám stačí méně. To bychom se museli něčeho vzdát, a to nechceme. Nevadí. Ono se to zpomalí samo, otázka jenom zní, kdy.
V devadesátých letech jsem se choval, co se mobilů týče, jako rozmazlený fracek. Moje průměrná frekvence nákupu byly dva mobily ročně. Jsem moc rád, že mě to už dávno přešlo… Můj současný telefon je iPhone 4S, který mám asi tři roky. Necítil jsem žádnou potřebu pořídit si verzi 5 a necítím ji ani teď s verzí 6. I když to, že mi baterka vydrží zhruba půl dne a s novým operačním systémem mi telefon běhá zatraceně pomalu, mě popravdě řečeno štve.
A tím se dostávám k tomu, co mi na telefonech připadá nejmagičtější. Že svět, a to včetně autora těchto řádků, je milerád ochotný strávit tolik peněz, času a energie ohýbáním zbrusu nových a drahých přístrojů (pozor, to nedělám) nebo čtením, diskutováním a mluvením o něčem, co bylo původně vynalezeno proto, abychom se tím mohli bavit o tom podstatném. Ale ono se to tím podstatným tak nějak samo během doby stalo. Tím, o co jde. Ale kde je potom to původní, to skutečně podstatné?
Ale konec už s tím filozofováním! Telefony iPhone 6 se prodávají jako o život.
foto: Flickr user Teymour Madjderey