Ze všech stran se na nás chrlí, že inovace a změna jsou základ přežití. Ale musím se přiznat, že v tom někde hluboko cítím cosi nepoctivého. Ta nepoctivost se mi spojuje s tím, že skutečné změny nikdo vlastně nechce.
V teorii systémů se ukazuje jedna zajímavá věc. Žádný systém, ani lidský organismus, není schopen eliminovat chaos. Složitost vždy vytváří chaos. Celých 95 % věcí běží podle řádu, ale ten zbytek se děje mimo pravidla. Prostě máte slepé střevo a spoustu jiných „zbytečností“. Problém je, že na stoprocentní dokonalost by systém spálil neúměrné množství energie, což by bylo ohromnou zátěží, a tak na to příroda dlabe. Navíc tyto chaotické ostrůvky, které v systému existují, jsou potenciálním zdrojem nových evolučních skoků.
Inovace nemusíme vytvářet, vždy již existují v chaosu firmy
Příklad z naší historie. Když se podíváte na starý socialistický systém z odstupu času, tak uvidíte, že na jeho periferii existoval chaos, v němž fungovaly v podsadě dvě věci. Veksláci a disidenti. Vymýtit je zcela bylo příliš drahé a nakonec tyto dva symptomy vytvořily budoucí novou českou „demokratickou“ republiku. To, co máme dnes, je nádherná kombinace toho, jak se socialističtí Češi posunuli dopředu rozvinutím těchto dvou původně symptomatických poloh.
„Symptom“ nebo periferní či marginalizovaný jev může být slepou uličkou, ale často je jen důležitým signálem, který se majoritní identitě nedaří integrovat.
Evoluce tedy nechodí shora. Management z principu není osvícený. Skutečné změny se dějí na periferiích a management jim prostě čelí, aniž by si byl v podstatě vědom, že to, proti čemu bojuje, je to, co by měl integrovat. V principu vždy bojuje se svojí budoucností. Samozřejmě jiná je situace, když lidé stávkují, že chtějí přidat, že odmítají fungovat systémem utažených šroubů, který má jediný cíl – udělat z lidí roboty, protože management neví, jak by šlo integrovat něco tak nebezpečného, jako je svoboda či požadavky na zvýšení mzdových nákladů. Je totiž klidně možné, že umírá ten klasický manažerský svět, který privilegovaným skupinám přináší sadu výhod. Takže změny jsou prostě nebezpečné.
Jenomže co když skutečnu inovací v managementu je „zrušení“ role manažera? Jasně, to je přece hloupost, protože to je stejné, jako kdybyste ve starém Egyptě chtěli stavět pyramidy bez otrokářů. Na to samozřejmě potřebujete úplně jiný kontext. Třeba ten, který přišel na počátku 20. století s panem Fordem, který v podstatě vytvořil moderní funkční management, z něhož žijeme dodnes. Bezpochyby to tehdy byla jedna z největších inovací, ale otázka je, jak nosná myšlenka je to ještě po 118 letech. Sice víme, že skutečné týmy mají plovoucí vedení a nemají šéfy, v reálu tomuto faktu ale nevěnujeme pozornost.
Symptomy periferie mohou ohrožovat samotnou identitu majoritního systému. Dokud v našem příměru staří „komunisté“ neintegrovali cosi z veksláků a disidentů, tak to prostě v nové době nedali. A moc dobře věděli, že tím odejde jejich starý svět.
Otázky změny a anti-změny
Špatné otázky změn a evoluce jsou otázky, které dobře známe, jsou to otázky z centra. Jak více vydělat, jak více ušetřit? Komunisté se tenkrát ptali, jak udělat lid více loajální, a před nimi vládnoucí církev – jak více a lépe rekatolizovat svoji katolickou zemi. To jsou otázky, které vedou k udržení identity, jsou anti-změnové, byť se tváří, že touží po inovaci. Katolíci jistě rokenrol, LSD a swingers akce nevnímali a nevnímají jako vhodné inovace na udržení rodinného štěstí. Ale 60. léta stejně přišla. A po ní i nový model rodiny.
Změnové otázky tedy jsou:
Změna prostě neznamená, že hned vydělám. Dinosaurus mohl inovovat, jak chtěl, když mu zmizela potrava. Třeba otázka, jak běhat rychleji než můj soused dinosaurus, abych byl dříve u poslední zbývající kořisti, prostě nevedla tím správným směrem. Nakonec zůstali ti s křídly, jsou malincí, ale přežili a dnes jim říkáme ptáci. Jak mohla šlechta inovovat po francouzské revoluci? Stali se z nich osvícení monarchové, ale „vývoj“ letěl dál. Šlechta zůstala, asi se v jisté části světa nemají zle, ale jsou mimo proud. Kromě Monaka, ale to už je paradoxní příběh nové periferie.
Proto otázka rozvoje není otázkou zisku, ale otázkou života. Jak budeme zítra žít? Kam se vyvíjí náš (ne)konečný prostor či náš systém? A jestli přitom budeme bohatí a tlustí na tři prsty, je sekundární.
foto: Flickr user Jesuscm
Kouč a člověk zabývající se otázkou, jak přežít v ekonomickém světě a mít ten luxus neztratit sebe sama.