Lidé ji znají jako světoznámou architektku pendlující mezi Londýnem, Prahou a kterýmkoli jiným místem na světě, kde se zrovna staví podle jejích návrhů. Jaká je ale Eva Jiřičná jako manažerka? „Strašná,” říká o sobě ona sama.
Opravdu je to tak strašné?
Jsem absolutně nejhorší manažerka, jaká může být. Za manažerku se nepovažuji. Pracuji s kolegy jako součást týmu. Samozřejmě zodpovídám za to, co dělají. Neumím ale dávat rozkazy, v životě jsem nikoho nevyhodila. A obchodnice jsem ještě horší. Mám, jak říkala moje maminka, obchodní nesmysl. Poslat někomu účet? Čtrnáct dní nad tím přemýšlím, několikrát cenu zredukuju… V příštím životě mi to snad půjde líp.
Jak to jde dohromady s tím, že máte vlastní, už dlouho fungující architektonické studio? Vlastně hned dvě, jedno v Londýně, druhé v Praze.
Sama od sebe bych se do vlastního byznysu nepustila. V roce 1980 jsem ale přišla o práci ve velké architektonické firmě – po několikaletém projektu se rozdělila na tři různé firmy, které se odstěhovaly do různých částí Anglie a začaly tam znova. Mně se z Londýna nechtělo. Protože jsem se ale vypracovala dost vysoko, nechtěl mě nikdo zaměstnat – byla jsem moc drahá. Tak jsem začala pracovat sama na sebe.
Jaká byla vaše první zakázka na volné noze?
Potkala jsem člověka, který po mně nejdřív chtěl přemístit příčku mezi pokoji svých synů. Později jsem pro něj navrhovala byt, který se objevil v různých magazínech, a já najednou dostala nálepku návrhářky interiérů. Předtím jsem pracovala na multimilionovém projektu přístavu v Brightonu, kde jsme stavěli vlnolamy, přístavní hráze a podobně velké stavby. Z tohoto obrovského projektu, na kterém jsem strávila deset let, jsem najednou začala navrhovat interiéry. Přitom když mi dřív všichni říkali, že bych jako žena měla dělat interiéry, odsekávala jsem, že ty tedy nikdy dělat nebudu.
V životě jsem nikoho nevyhodila
Co musí mít kancelář, aby se vám v ní dobře pracovalo?
Lidi, se kterými si rozumím. Nejtěžší je naučit se tolerovat své spolupracovníky a naučit se s nimi vycházet. Ostatní je proti tomu nedůležité. V životě si nejvíc cením toho, že jsem nemusela nikoho vyhodit. Nejde o to, že bych potkávala jen schopné lidi. Nikdo ale není stoprocentně dobrý nebo stoprocentně špatný. Důležité je, že při sobě v důležitých chvílích s mými spolupracovníky stojíme a pomůžeme si. Než jsem založila vlastní studio, pracovala jsem ve firmě, kde nás bylo osmdesát. Ani tam jsem nezažila, že bychom se pomlouvali nebo se nesnášeli. Můj tehdejší šéf, syn admirála a válečný voják, nikoho netrestal za chybu. Na nikoho neřval, nekritizoval, snažil se situaci řešit. Od něj jsem se naučila, jak čelit problémům. Všichni neustále zažíváme různé situace, kdy se něco pokazí. V takových chvílích je nejdůležitější pracovat s lidmi, kteří mají srdce na správném místě. Mozek je také důležitý, ale srdce mnohem víc.
Kdybyste měla dát jednu radu firmám, které řeší nové kanceláře, jaká by to byla?
Věnujte pozornost světlu. Světlo je ten nejdůležitější element, který na lidi psychologicky působí a vytváří náladu. Nejlepší je, když nás světlo obklopuje jako v přírodě, aniž bychom je vědomě vnímali. Zkombinovat denní a umělé světlo je pak to nejtěžší. Ideální je stav, ve kterém neřešíte, odkud svítí světlo, jak si máte sednout, aby vám nic nestínilo nebo nesvítilo do monitoru. Pokud se to nepodaří, žádná designová světla visící ze stropu to nezachrání.
Spousta lidí pracuje v kancelářích typu open space. Jakou s nimi máte zkušenost vy?
Já vlastně v jiném než otevřeném prostoru nikdy nepracovala. I mé architektonické studio je navržené jako open space. Neřešili jsme, že bychom nechtěli pracovat v jednom prostoru. Řešili jsme ale, že jeden chtěl sedět u okna, jiný na druhém konci kanceláře. Věčným problémem je klimatizace. Půlce kanceláře je zima, druhá půlka neustále otvírá okna. Kancelář budoucnosti je podle mě i taková, ve které se lidé nebudou hádat o teplotu v místnosti.
Přeplněnost je bohužel obecný trend
S tím, jak sílí trend práce odkudkoliv, objevuje se i trend sdílených stolů. Dovedete si představit, že byste neměla vlastní teritorium v podobě jednoho pracovního místa?
V tom se dá těžko generalizovat. Sdílené stoly mohou představovat řešení třeba pro konzultanty, kteří cestují po celém světě, sbalí notebook a je jim jedno, kde pracují. Já mám na stole spoustu vzorků materiálů, věcí k dořešení – byla bych zoufalá, kdybych měla pokaždé sedět u jiného stolu.
Jako předsedkyně poroty soutěže Zasedačka roku jste viděla na osmdesát českých kanceláří. Vypozorovala jste v nich nějaký společný trend?
Přeplněnost – materiálem, věcmi, barvami. Jakoby znamenalo, že více je lépe. Ve skutečnosti je to často přesně naopak. Architekt by měl být schopen už v návrhu vyhazovat nadbytečné věci a držet disciplínu. Stejně jako v životě – problémy, které máte a nepotřebujete, musíte zahodit. Jen tak se můžete soustředit na to důležité. Při navrhování interiérů je to podobné. Architekt musí být schopný eliminovat, aby posílil hlavní myšlenku: aby se lidé cítili v kanceláři dobře. Přece jen tam všichni strávíme více času než kdekoli jinde.
foto: Ondřej Hošt
Zodpovídá za marketing značky LMC. Šťastná zaměstnankyně, která pomáhá své firmě dělat dobré věci dobře.
HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy