Téma
Téma

Proč jsem odešel, nebo naopak stále zůstávám v korporaci?

Inovace a snaha dělat věci jinak je tradičně zmiňována jako motor růstu průmyslu a DPH vůbec. Firmy se snaží, aby inovovaly své služby, výrobky a byznys modely. Státy, ministerstva a kraje mají inovace jako jeden z hlavních cílů svého směřování. Inovace ve firmách ale také mohou být motorem nespokojenosti. Jak je to možné?  

Tato situace nastává v případě, kdy pracovníci inovovat chtějí, mají nápady, zkouší, ale kultura, podhoubí a management firmy k tomu nejsou uzpůsobené. Vše trvá dlouho, každá změna prochází složitým schvalováním, na vše je vyžadována byznys case, ale udělejte ji, když vytváříte nový trh či službu… A tak se často stává, že aktivní lidé nevydrží a odejdou, založí si svoji firmu nebo rozjedou start-up[1] a onu inovaci realizují a zpeněží jinde. A někdy to dokonce dopadne tak, že tuto firmu koupí nějaká korporace a celé kolečko se opakuje.

Zajímalo nás, co vede zaměstnance, kteří se do těchto situací dostávají či dostávali opakovaně, k setrvání ve firmě, nebo naopak k odchodu a založení vlastní firmy. Jaké byly jejich pohnutky k odchodu či pohnutky pro to zůstat? Jak se na toto rozhodnutí dívají nyní, když se ohlédnou zpět? Udělali by dnes něco jinak? Téměř všichni dotazovaní mají rodinu a hypotéku, bylo to pro ně velké riziko? Abychom na tyto otázky dostali uspokojivé odpovědi, připravili jsme minirozhovory se zástupci obou kategorií.

Proč jsme odešli?
Vyptával jsem se několik měsíců asi dvou desítek lidí z různých oborů, firem, měst, vesnic i společenských vrstev a vybral jsem následující reprezentativní vzorky, protože jejich důvody byly navzájem docela odlišné, a zároveň alespoň částečně reprezentují důvody a postoje těch ostatních. A jelikož jsme HR kavárna, neopomenul jsem se zeptat i několika kavárníků, kteří ke kávě přešli ze zcela jiných oborů.

Je zajímavé, že nikdo jako důvod nezmínil nepochopení či neschopnost nad/pod-řízených či špatné vedení. Což naznačuje, že schopní lidé umí své myšlenky komunikovat, umí je v prostředí korporace prodat a také jsou schopni dávat zpětnou vazbu a hovořit s týmem i nadřízenými. Pojďme už ale na vlastní rozhovory.

Jaké byly vaše důvody k odchodu z firmy a co vás vedlo k založení své vlastní?
Renata Ptáčníková , zakladatelka cowork centra Viva: Kvalita života. Byla jsem tehdy orientovaná na výsledek a dosahování. Pak se to celé semlelo, promíchalo, rozdrtilo, rozbořilo. Potkala jsem smrt. A pak sebe a zjistila jsem, že chci vlastně dělat něco úplně jiného a žít jinak.

Roman Smiřák , jednatel Rainfellows: Shoda několika náhod. Změnila se strategie firmy a naše služby už nebyly v souladu, ale na trhu o ně byl zájem a chtěli jsme udržet tým, tak jsme se osamostatnili. U mě to bylo i tím, že jsem chtěl být víc s rodinou a méně po letištích celé Evropy. Já měl firmu rád a za hodně jí vděčím, ale krok odejít byl přirozený.

Rosťa Přidal , jednatel yellen.eu: Už dlouhou dobu před mým odchodem z korporátní sféry jsem dělal pro svou vlastní firmu „bokem“, což vedlo často k problémům na obou stranách. Připadalo mi, že když se nebudu angažovat i v jiných oblastech IT, tak zakrním, a taky že korporát neumí využít potenciálu svých zaměstnanců. Ve velké firmě je jednotlivec jenom číslo.

Ivo Ptáčník,  majitel rodinné pražírny kávy Laura coffee: Hlavním důvodem byla jednoduše změna. Přešel jsem do zcela jiného oboru. Káva byla mým velkým koníčkem a po dlouhém zvažování se nakonec překlopila v moji obživu.

Jak to vidíte nyní, když se ohlédnete a srovnáte svá tehdejší očekávání s dnešní realitou? Byli jste naivní? Byly vaše představy úplně mimo, nebo děláte přesně to, za čím jste šli?
Renata: Změny přicházejí v takové míře, jak jim dovolíš. Tehdy jsem chtěla něco, co odráželo můj momentální stav a vývoj. A jelikož jsem dnes zcela jinde, tak musím říct, že jsem si ani nepředstavovala, že by se vše mohlo takhle vyvinout.

Roman: Dost se to změnilo, ale nenazval bych to naivitou. Byl to důležitý krok, jako třeba svatba, start nové životní etapy, která se pak organicky vyvíjela. Byl to obrovský posun, který nic nenahradí.

Rosťa: Naivní jsem nebyl, věděl jsem, do čeho jdu, a znal jsem rizika. Samozřejmě ne vše jde tak, jak jsem si představoval. Osobně jsem celkem flexibilní, když nějaká cesta nevede správným směrem, nemám problém ji opustit a vydat se jinou. Ale kdybych mohl vrátit čas, tak bych z korporace odešel dříve.

Ivo: To jsou dvě rozdílné otázky. Já dělám přesně to, za čím jsem šel. Nicméně je poměrně normální, že má člověk nějaká očekávání a ta jsou buď naplněna více, nebo méně. Já jsem měl velkou obavu, jak zákazníci přijmou chuť mé kávy. Tato obava se zatím nepotvrzuje jako zásadní. Naopak – jsem vystudovaný ekonom se zaměřením na marketing a právě v marketingu a komunikaci produktu cítím největší nedostatky. V této oblasti jsem byl možná paradoxně naivní více.

Co byl pro vás ten nejtěžší krok, abyste skutečně odešli a začali nanovo? A co jste vnímali jako největší riziko? Měli jste naspořeno? Vydělávali jste hned?
Renata: Pro mě bylo asi nejtěžší odejít a něco ztratit. Měla jsem vše a byla zajištěná, a najednou jsem musela odejít a nejtěžší bylo uvěřit, že za něco stojím. Pak také uvěřit, že je něco lepšího. Že nás to uživí, že nás život nenechá na dlažbě. Nejtěžší tedy bylo uvěřit v sebe a uvěřit v život, odevzdat se mu. A bez naspořené významné finanční rezervy by to pro mě s naší hypotékou a malou dcerkou bylo ještě těžší.

Roman: Překonat obavy, že to bude fungovat a že se uživíme. Chvíli trvalo, než mi došlo, že obavy peníze nevydělávají. Mé rozhodnutí dost usnadnilo, že odešel celý náš tým. I když jsme měli do startu několikaměsíční odstupné, tak první zakázky přišly okamžitě a bylo to díky dobrým vztahům z minulosti. To byla velká pomoc v začátku, máme totiž úžasná dvojčata a splácíme hypotéku. Ale jako riziko jsem to neviděl.

Rosťa: Je to jako když se člověk ráno vzbudí a musí vylézt z teplé postele. V korporátní firmě jste pěkně v teple, ale tak nějak mrháte svým časem. Jak jsem zmínil výše, firmě jsem se nějaký čas věnoval při práci, takže už mi vydělávala.

Ivo: Ekonomika. Prostě víra v to, že se uživím. Jakmile jsem měl první pozitivní zpětné vazby na produkt, uvěřil jsem, že to může být životaschopný projekt. A samozřejmě jsem měl finanční zázemí alespoň na rok dopředu. Bez této jistoty by moje rozhodování bylo podstatně složitější.

Vzkázali byste něco lidem, kteří mají nápady, chtějí rozjet svoji firmu, ale stále váhají?
Renata: Jestli váháš, je to v pořádku. Je to fáze. Až ucítíš uvnitř sebe šimrání, u něčeho, co ti přináší radost, nebo když je něco současného u konce, tak vydechni a s nádechem a hlavně s radostí nasedni na tuto vlnu. Poté se vydej dopředu a už se neotáčej zpátky, čas stejně nevrátíš.

Roman: Jako kouč mám často mezi klienty ty, kteří se bojí udělat určitá rozhodnutí. Kladu jim jednoduchou otázku, kterou jsem několikrát položil i sám sobě: Co bys udělal, kdyby ses nebál? Kdybys měl kouzelnou hůlku a mohl si přičarovat cokoliv… Nebo bys měl kouzelný měšec s neomezeným množstvím peněz? Sleduj své emoce, které při tom zažíváš. Sleduj obrazy, které se ti při tom spontánně vyjeví. Rozhodnutí je pak již zřejmé. Pak už stačí jen důvěřovat, že ti život přinese, co potřebuješ.

Rosťa: Pokud máte nápad a věříte mu, jděte za ním. Jediná cesta ke svobodě je postavit se na vlastní nohy.

Ivo: Ověřte si produkt, alespoň pilotně. Nikdo za vás nic neudělá, vše je o vaší práci. Pozor na past „on říkal, že…“ – velmi lehce se dá sklouznout k rozhodování na základě poradenství. Odpovědnost za rozhodnutí je vždy na tom, kdo rozhodnutí učinil, ne na tom, kdo mu ho poradil.

Proč stále zůstáváme?
Druhá skupina oslovených lidí je ta, co nápady má, o vlastní firmě mluví a třeba již dlouho, ale z nějakého důvodu stále ještě zůstává v zaměstnání. Je to loajalita k firmě, důvěra ve vedení, jistota zaměstnání, a tedy příjmu pro rodinu, hypotéka, pohodlí, strach vykročit do neznáma nebo něco zcela jiného, co je tam drží?

Zde jsem se setkal se dvěma tábory. Jednomu se nápady a inovace prosazovat daří. Tento tábor je reprezentován odpovědí Radima Petráše, manažera v Tieto. Druhý tábor, který byl větší, zmiňoval hlavně pohodlnost, zvyk a malou sebedůvěru.

 

Co vás stále drží ve firmě, když máte nápady a o vlastní firmě mluvíte už dlouho?
„Mě drží ve firmě pohodlnost a jistý zvyk. Znám lidi kolem sebe, svoji práci, běh firmy, procesy, zvyklosti, a tak vím, co čekat, i když se mi to často nelíbí. Taky je to malá sebedůvěra, že opravdu něco umím a mohl bych se tím živit.“ To jsou slova člověka, který si při práci téměř sám postavil nízkoenergetický dům v nelehkých terénních podmínkách (ve svahu s prameny vody) a reprezentují většinu odpovědí.
Radim Petráš, manažer Service Desku, Tieto: Osobně jsem nikdy v korporaci, kde pracuji, nenarazil na problém, že by něco zásadního nešlo. Naopak pokud má člověk nějakou výbornou myšlenku, pro kterou v korporaci získá podporu, je to úžasné, ta možnost zapojit do realizace spoustu lidí a mít k dispozici dostatek prostředků! Dokud vidím, že se mi daří prosazovat a spolurealizovat nápady, pak se rozhodně nechystám odejít. Na druhou stranu jsem rád, že z pozice umožňovače (čti manažer) můžu i ostatním aktivním a kreativním lidem pomoci realizovat jejich skvělé myšlenky.

Existuje představa, že korporace nápady a inovace spíše potlačují a není jednoduché je prosadit. Jak se na to díváš ty?
Radim Petráš: Nemyslím si, že je to přímo tak. Pokud se na to pokusíme podívat například z pohledu start-upu, je to naprosto stejné. Nestačí mít výborný nápad. Pro růst a někdy i realizaci musíte najít investora, který vloží peníze a důvěru a myslím si, že analogie s korporací je zde zřejmá. Pro svůj nápad musíte i v korporaci najít sponzora a přesvědčit ho, aby do něj vložil „své“ prostředky. Na rozdíl od start-upu je to v něčem jednodušší – víte totiž přesně, kam jít. Je to váš management.

Jak uzavřít tuto anketu? Důvodů k odchodu i setrvání bylo zmíněno mnoho, Radim ukázal, že lze nápady prosadit i v korporaci. Pocity a motivace zaměstnanců korporací mohou být různé, ale jedno se korporacím upřít nedá. Pokud k inovacím nepřispívají přímo, pak se jim to daří nepřímo, výchovou a rozvojem zaměstnanců, kteří odejdou. 

Jako příklad uvedu několik mých bývalých kolegů z korporace, kteří nyní pracují v Silicon Valley v USA, další rozjeli světově úspěšný star-tup, jiní mají firmy působící v Česku. Nám všem korporace dodala zkušenosti, znalosti, profesionalitu, umožnila nám cestovat, poznávat, naučila nás myslet ve velkém, dodala kontakty a známé v zahraničí, mnohdy i první zákazníky. Pokud nikde jinde, pak zde mají korporace neoddiskutovatelný přínos k inovacím.

 [1] Začínající (technologicky orientovaná) firma založená s minimem prostředků za účelem realizace inovativního nápadu s typickým rychlým růstem a mnohonásobným zhodnocením v případě úspěchu.

foto: Flickr user Ruben Alexander

 

Michal Urbánek

Pěkný článek Jardo, vede k zamyšlení :-)

20.10.2014 11:01   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy