Téma
Téma

Daniela Tatarková: Rakovina a práce – práce mi pomáhá!

25.09.2014  Lenka Mrázová 0  komentářů

Rozhovor s paní Danielou Tatarkovou, HR manažerkou a trenérkou hotelu Park Inn by Radisson Ostrava, vznikal na dálku. Seznámily jsme se na sociálních sítích a během psaní vyšlo najevo, že v současné době nejen z osobních důvodů přemýšlí o velmi aktuální otázce – jak se mají firmy chovat k lidem, kteří se po vážné nemoci (resp. nejen po, ale i v jejím průběhu) vracejí do pracovního procesu.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se Daniely, zda by se o své názory nechtěla podělit s širší veřejností. Uvědomovala jsem si totiž, že mám jedinečnou možnost ptát se ženy, která mi díky své pozici v HR může poskytnout nejen pohled zaměstnavatele, ale i pohled ženy, které nemoc přinesla do života zcela nové zkušenosti…

Danielo, když jsme se spolu začínaly bavit o tématu zapojení nemocných do pracovního procesu, tak jste zmínila, že vaše firma chtěla zaměstnávat osoby se změněnou pracovní schopností, ale že to úplně nevyšlo. Prozradíte mi, proč? 
Musím říct, že pokus zaměstnat v našem hotelu někoho s tzv. zetpéeskou byl již druhý v pořadí. Hotel je bezbariérový, kolegové hodně tolerantní a ochotni komukoli pomoci, takže ideální stav. Tak jsme si to mysleli, ale bohužel to nevyšlo. Vidím dvě překážky. Jedna je naše interní, a s tou nemůžeme nic dělat – jsme součástí mezinárodní sítě hotelů a každý zaměstnanec musí umět alespoň komunikativně anglicky, protože angličtinu využívá denně. Druhou překážkou je těžké hledání zdrojů a kontaktů na společnosti, které sdružují zájemce o práci, a pak také jejich „ochota“ pracovat. Oslovili jsme Úřad práce v Ostravě, dále sdružení hendikepovaných při největší střední škole v Ostravě. Výsledkem byli pouze čtyři zájemci o práci, z toho jen jeden uměl částečně anglicky – Matěj, který k nám také nastoupil. Jenže jeho časové možnosti byly velmi omezené, studoval VŠ a pracoval ještě v další firmě. Po více než roce jsme s ním spolupráci přerušili a přijali jiného uchazeče na plný úvazek, tak jak jsme původně zamýšleli.

Je něco, co byste příště jako firma udělali v celém procesu jinak?
Asi bychom hledali ještě další sdružení zdravotně hendikepovaných a věnovali tomuto procesu více času, ale je otázka, zda bychom tady na Ostravsku uspěli. Místo jsme inzerovali na www.jobs.cz, vyvěsili na úřad práce…

Může vám být sám zaměstnanec se zdravotním postižením nějak více nápomocen, aby domluva pracovního poměru klapla?
Jedinou překážkou pro nás je nízký zájem o práci a neznalost angličtiny. První překážka je zásadní, na zlepšení v angličtině, pokud ji zájemce má alespoň na úrovni maturity, jsme ochotni se finančně spolupodílet.

Uvítali byste větší pomoc od státu, úřadu práce, organizací sdružujících hendikepované?
Chybí mi jednotná celostátní platforma těchto zájemců o práci. Úřad práce v tomto ohledu selhává. Stává se jen inkasním místem „pokut“ za nezaměstnávání povinného podílu lidí se zdravotním postižením.

Co je podle vás hlavní bariérou, která obecně brání většímu zapojení hendikepovaných do běžných firem?Nemohu to posoudit u jiných firem, ale v našem případě máme opravdu skoro ideální podmínky, tolerantní tým kolegů, snahu přizpůsobit se možnostem hendikepovaného (časově, flexibilně, finančně), bezbariérové prostředí – které jsme si již s Matějem vyzkoušeli – a přesto jsme žádného zájemce o práci v naší firmě nenašli.

Dovedu si ale představit, že pokud bych jako hendikepovaná nastupovala do nějaké firmy, asi by mi hodně záleželo na kultuře firmy, zda bych se tam se svým hendikepem cítila dobře. Sami jsme se v případě vozíčkáře přesvědčili o tom, že záleží na maličkostech – aby měl v kantýně mléko do kávy na dolních poličkách ledničky, aby mu někdo pomohl podat hrníček, nabral jídlo a uvolnil případné překážky, když projíždí chodbou. 

Jsme vůbec na hendikepované kolegy mentálně připraveni? Tím myslím nás, dosud zdravé zaměstnance ve firmách? Ptám se záměrně, protože jsem se nedávno potkala s úžasným klukem – vozíčkářem, který velmi toužil studovat na elitní škole. To studium si skutečně vybojoval, celý areál byl na přítomnost vozíčkářů připravený. Ale stejná připravenost prý už nebyla v uvažování tamních lidí…. Byl tam úplně prvním hendikepovaným studentem. Dával mi pár příkladů, ale teprve když mi je vysvětlil, tak jsem pochopila, v čem byl problém. Když mi pouze líčil danou situaci bez bližšího vysvětlení, tak mi rozměr problému vůbec nedocházel. Co se tedy můžeme či spíše měli bychom se doučit, abychom lépe rozuměli světu hendikepovaných?
Asi je to jako ve všech jiných oblastech. Proč je někde firemní kultura na vysoké úrovni a někde se již jako návštěvník necítíte dobře? U nás máme již od založení firmy program responsible business, tedy program zodpovědného podnikání, a jedním z jeho bodů je i sociální podpora místa, kde podnikáme. Součástí výběrového řízení na jakoukoli pozici je rovněž informace, že každý zaměstnanec je do tohoto programu zařazen. Pokud k němu má výhrady, dlouho u nás jako kolega nevydrží – nebude se cítit dobře a sám odejde. Máme v této oblasti jasnou strategii a dlouhodobě podporujeme Mateřskou školu v Ostravě – Porubě na ulici Čs. exilů (děti s kombinovanými vadami), Haimu Ostrava (děti s hematoonkologickým onemocněním) a Slezskou Diakonii. Do všech aktivit se zaměstnanci zapojují ve svém volnu, aktivně a velmi rádi. Stále přicházejí s dalšími nápady.

Pomalu se dostávám k jádru našeho rozhovoru. Jedná se o zcela novou kapitolu vašeho života – léčíte se s rakovinou prsu, ale snažíte se neztratit kontakt s prací, a tak pracujete na částečný úvazek. Díky tomu, že jste HR manažerka, kladete si možná ještě palčivější otázky než některé z žen v obdobné situaci. Přiblížíte nám prosím, jaká reakce ze strany kolegů vás asi nejvíce zaskočila? Jak v tom dobrém, tak i v tom opačném smyslu?
Onemocněla jsem v květnu tohoto roku a diagnóza bohužel nebyla moc optimistická, ale jak jsem si přečetla v chytrých knihách a také podle toho, co mi poradil můj skvělý onkolog – možná více než z 80 % je to o psychice. A v tomto duchu jsem k nemoci také přistoupila. Snažila jsem se zůstat co nejdéle v práci, i po operaci jsem se vrátila, vybírala jsem si dovolenou a můj skvělý šéf mi umožnil home office, což mi především v začátcích hodně pomohlo – mohla jsem se soustředit na sebe, nežila jsem v sociální izolaci a neřešila jsem finanční problémy. Také moji kolegové byli hodně tolerantní. Nejdříve jsem po operaci přišla s šátkem místo prsu, pak najednou s vlasy nakrátko a nakonec, když mi vlasy vypadaly, i s barevným šátkem na hlavě – a tak chodím stále. Přece jen nosit v létě umělou paruku snad ani nelze. 

Za celou dobu své nemoci jsem se v práci skutečně nesetkala s negativní reakcí. I mí partneři mimo firmu dávali při vzájemném setkání najevo spíše otevřenost a snahu nějak mi pomoci, pokud bych cokoli potřebovala, a můj vzhled neřeší. Já sama jsem hodně přemýšlela o tom, zda můžu být dále v práci, i s těmi viditelnými fyzickými změnami, zda už to není přes čáru atd. V těchto otázkách bohužel musí člověk postupovat spíše intuitivně – nenašla jsem nikoho, kdo by mi poradil, řekl své zkušenosti. Většinu lidí zřejmě nemoc zasáhne tak, že se stáhnou do ústraní a po dobu léčby jsou doma.

Po dvou měsících a s postupujícími cykly chemoterapie jsem i já nakonec skončila na nemocenských dávkách. Přece jen mám nyní chemo každý pátek, a to je náročnější než jednou za 14 dnů, ale i tak mám vycházky a ty trávím mj. v práci – což je samozřejmě legislativní problém, ale na mém příkladu je vidět, jak je náš dávkový sociální systém neadresný. Možná bych chtěla být pět dnů v měsíci v práci a ne stále na nemocenské, ale to pokud vím nelze – buď jste nemocní, nebo ne!

Jestliže s nemocí vše půjde jako doposud, tak bych se chtěla vrátit do práce na poloviční úvazek někdy po novém roce, určitě v následujících letech ne na plný úvazek, a věnovat se i jiným činnostem než práci a rodině (mám tři děti ). Můj zaměstnavatel je naštěstí opravdu hodně nápomocný. Dovedu si představit i jinou situaci, např. ženu, která nepracuje v kanceláři, ale má nějakou dělnickou pozici, ale myslím si, že pokud se chce, tak se i tady najde řešení jak zkrátit úvazek, poskytnout více přestávek a vyjít ženě vstříc. Především musíme chtít my jako zaměstnavatelé. Nikdo z nás přece netuší, kdy se ocitne na druhé straně, a třeba zrovna v pozici dlouhodobě nemocného?

Co vám při návratu do práce nejvíce pomohlo?
Nejvíce mi pomáhá, když kolegové vyjadřují při setkání se mnou radost, že mě vidí, a nabízejí různou pomoc. Vedení firmy i majitel mi hned po mém onemocnění nabídli jakoukoli podporu.

A také mi neuvěřitelně pomáhají moje kamarádky. Udělaly si harmonogram a každý pátek se mnou jedna z nich jezdí na chemoterapii. Děláme si ve stacionáři takovou párty…  Je to dvanáct týdnů, takže se dvanáctkrát vystřídají. A to je přesně ta podpora, kterou podle mě každý potřebuje a nabíjí ho optimismem – bavit se o běžných věcech, řešit třídní schůzky dětí a jakžtakž fungovat.

Měli by mít zaměstnavatelé pro případ návratu lidí po delší nemoci zpracované nějaké „interní směrnice“, jak dále vhodně postupovat? Jako například v případě poskytování finanční podpory, ale zejména co se týče způsobu komunikace atd.?

Nejsem zastánce směrnic či interních nařízení. Buď zaměstnavatel chce a pomůže, anebo nechce. Ve velkých firmách jsou směrnice skoro na vše, ale pokud kolegové nejsou tolerantní, tak se nemocný bez ohledu na směrnici necítí v práci dobře a stáhne se do ústraní. Finanční pomoc by určitě každý nemocný ocenil, ale existují také různé formy pojištění a každý z nás si musí zvážit, jaká rizika podstoupí.

Mělo by se podle vás o právě prodělané nemoci mluvit i s externími zákazníky? Nebo je lepší nechat je v duchu přemýšlet, zda dotyčná právě prošla chemoterapií či nikoliv, když má na hlavě šátek?
Já osobně jsem o tom nikdy nezačala, maximálně jsem při sjednávání schůzek řekla, že jsem dlouhodobě nemocná a že jsou dny, kdy se schůzka nemůže uskutečnit. Na dotaz ale odpovídám pravdivě, někdy se na to někdo zeptá, někdy ne. Zažila jsem například reakci své dlouholeté spolupracovnice z jedné střední školy, která při našem setkání po roce zvolala: Ježíš, paní Tatarková, vy jste nemocná!!! No, bylo to hodně úsměvné a ona sama se pak omlouvala, ale nakonec jsme se tomu obě zasmály.

Je něco zásadního, co lidem po nemoci brání v návratu do práce? Mají strach? Strach, že už to nezvládnou v takovém tempu jako předtím? Že jim nikdo nebude věřit, že mají hodně sil a odhodlání? Že si už s kolegy nebudou rozumět, protože si oni sami prošli něčím výjimečným?
Myslím si, že je to stejné jako v životě kolem nás a nemusíme v tom hledat nic složitého – kdo je příjemný a optimista, toho kolegové rádi vidí zpět, zatímco návrat nepříjemného „remcala“ bude mít na kolegy spíše nepříjemný dopad. A nakonec těm pozitivním lidem promineme i trošku těžší rozjezd po návratu nebo pomalejší tempo. Důležité je vidět, že člověk chce.

Onemocnění tohoto typu není nic výjimečného (jen rakovinou prsu u nás ročně onemocní 6 500 žen), ani zásluha, ani trest. V tom lepším případě je to jedna životní etapa, ke které musíme zaujmout nějaký postoj, a jít dál. Hodně mi to připomíná matky po mateřské dovolené. Jsou takové, o kterých po návratu do zaměstnání ani nevíte, že mají děti, a pak ty, které jsou doma více než 70 % pracovního času, a není to tím, že by na ty děti byly samy. Mám tři děti, takže to snad mohu trošku posoudit.

Je návrat do zaměstnání silnou motivací k uzdravení?
Nejen návrat, ale i ten kontakt se zaměstnáním během nemoci. Někdy je to jeden z velkých důvodů „vykopat“ se z postele, přejít vedlejší projevy léčby a jít za kolegy zjistit, co se v práci děje, co je nového.

Pro mě jsou největší motivaci k uzdravení moje děti a rodina, ale také pocit, že až to bude za mnou, tak budu opět v práci, která mě baví.

Danielo, děkuji vám nesmírně za rozhovor a projevenou důvěru.

 

 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy