Téma
Téma

Patron – kdo nezkusí, nepochopí

22.12.2014  Jan Voves 2  komentářů

Seděla jsem počátkem září v kavárně s Václavem Šnebergerem z Ligy otevřených mužů a vytrvale sondovala, jací že ti otevření muži jsou. A tak mi Václav za chvíli začal líčit příběhy patronů. Při přemýšlení o prosincovém tématu jsem si na patrony vzpomněla a požádala Václava o příhodnou historku ze života. Vzápětí mi přišel autorsky napsaný příběh pana Jana Vovse.


Za svoji práci v projektu Patron jsem sklidil mnoho obdivných pohledů žen, a dokonce mnoho slov chvály a uznání od mužů. Jenže, chlapi, dokud to nevyzkoušíte, nepochopíte.

Štefan oslavil v minulých dnech své osmnácté narozeniny. Čekala ho celkem dlouhá cesta. Učil se tou dobou samostatně dojet autobusem z Kašperských Hor do Plzně. Z místa, kde žije v děcáku a kde teprve před několika měsíci dokončil základku, do místa, kde se mu obrazně i skutečně rozšíří svět na další škole. Také mně se díky Štefimu svět jaksi zvětšil. Nic neobvyklého. Věřím, že se to stane chlapovi vždy, když zjistí, že v jeho srdci je víc místa, než možná sám čekal. Opravdu tady nechci porovnávat city, které chovám ke svému synovi i mému klukovi v projektu Patron. Ale radost z toho, že mi je život dopřál, je opravdu velká.

Pravda, i v případě Štefana jsem tomu šel trochu naproti. Napřed jsem na svých sebevzdělávacích cestách potkal jednoho ze zakladatelů LOMu. Činnosti vyvíjené touto skupinou mužů mi vždy připadaly smysluplné. Tak nějak jsem na ně ale „neměl čas“. Přece jsem byl, stále jsem a doufám, že ještě chvíli budu velmi vytíženým korporátním manažerem. Pak jsem se najednou zvedl z gauče, odešel od své ženy a ohnul svůj život v ostrém úhlu. Nehledejte v tom žádnou spojitost. LOM i moje práce jsou v tom nevinně. Byť znamením beran, nikdy jsem žádný beránek nebyl. Všiml jsem si, že mnoho chlapů, kteří začnou pustošit svůj život, současně také hledají příležitosti, jak mu to vrátit. Jak to napravit. V tom mém se znovu objevil LOM a s ním také projekt Patron.

Cože? Opravdu nemusím nikam posílat peníze, nakupovat dárky ani pořádat akce na téma „očisti si svoje svědomí“? Opravdu můžu udělat něco opravdového a užitečného? Nechci snižovat jakékoli dobročinné akce a už vůbec nechci snižovat význam jakkoli projeveného dobrého úmyslu. Rád bych ale vyzdvihl a ocenil jednoduchost a jakousi obyčejnost základní myšlenky projektu Patron.

Zkuste někdy ve svém nabitém programu věnovat trochu času a pozornosti lidem kolem sebe. Svým partnerům, dětem, kamarádům, kolegům, podřízeným, a třeba i šéfovi. Ale určitě nezapomeňte sami na sebe. Velmi brzy zjistíte, že vás to nestojí víc než trochu úsilí, a čas, který tím strávíte, bude skutečně smysluplně využitý.

Se Štefanem jsme začali také velmi obyčejně. Přiznávám, že poprvé jsem do dětského domova v Kašperkách přicházel s jistou mírou obav a hlavou plnou nesmyslných mýtů. Přivítalo mě ale velmi přátelské prostředí, chtělo by se říci rodinné, možná spíše komunitní, každopádně však laskavé, upřímné a otevřené. A tak jsme spolu několik prvních hodin proseděli v jeho pokoji a na zahradní lavičce a jen jsme si povídali. Dnes mi přijde až úsměvné, kolik ostychu před sebou mají čtyřicetiletý chlapík a tou dobou šestnáctiletý kluk. Když jsem mluvil já, díval se Štefi na mne. Když mluvil on, díval se kamsi mimo. Obava, že ho nepřijmu? Nebo strach, že budu jeho slova nějak hodnotit? Znáte to. Všichni máme ten divný zvyk neustále dávat věcem hodnotu plus nebo minus. Jenže já tenkrát jen seděl a poslouchal. Jak jsem si později uvědomil, začala tím pro mne velká škola trpělivosti. Moje a Štefanovo životní tempo jsou dvě naprosto rozdílné veličiny. Když jsem s ním, tak se jednoduše musím zastavit a v klidu jen tak být.

Našich setkání a kamarádských rozhovorů proběhlo od té doby mnoho. Stále jsem měl ale pocit, že pro toho kluka dělám málo. Oči mi otevřelo až pár vět jednoho z našich supervizorů: „Věnuješ mu svůj čas, který máš vyhrazený jen pro něj. Když jste spolu, dáváš svoji pozornost jen jemu. Nabízíš mu to, co mu v životě chybí nejvíc.“

Štefan i já rádi chodíme a občas spolu vyrazíme do kopců. Když jdeme, jsme schopni klidně hodinu neříct ani slovo. Proč taky. Jsme přece dva chlapi na cestě. Stejné to bývá i na našich cyklovýletech. Tam ale častěji proto, že na to nemám já. Dvakrát jsme si užili vítězství plzeňských hokejistů. Fandit v kotli je prostě super. Při druhé návštěvě nám dokonce bylo umožněno, aby u mne Štefan přespal. Tehdy mu ještě osmnáct nebylo a při odpovědnosti, kterou za tyhle děti jejich opatrovníci mají, nás celkem pochopitelně čekalo lehce úřednické povolovací kolečko. Povedlo se, takže jsme si druhý den mohli prohlédnout centrum Plzně a vyšplhat na nejvyšší kostelní věž. Bylo to hodně fajn.

Jsou to téměř dva roky od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Vídáme se přibližně jednou za měsíc a baví nás to pořád stejně. Štefan rozhodně není tím, kdo by naše společné akce plánoval. To zůstává stále na mně. V komunikačních dovednostech není zrovna přeborník, takže domluva není občas jednoduchá. Zatím se ale vždy podařila. Je to také díky výborné spolupráci s lidmi z dětského domova. I jim za to patří velký dík.

Z našeho syna Honzy se nám podařilo vychovat dostatečně samostatného mladého muže. Věříme mu a on věří nám. Do vínku dostal milující rodiče, kteří před ním tuto lásku nikdy neskrývali. Než jsem poznal Štefana, považoval jsem to za jakousi životní samozřejmost. Díky svému patronství si ale uvědomuji, že tomu tak opravdu není vždy a ne každý tak svoje dětství prožívá. Bohu díky jsem prozřel včas a stačil jsem za stejnou lásku poděkovat svojí mámě a tátovi. Za to jsem opravdu vděčný.

A taky… za svoji práci v projektu Patron jsem sklidil mnoho obdivných pohledů žen, a dokonce mnoho slov chvály a uznání od mužů. Jenže, chlapi, dokud to nevyzkoušíte, nepochopíte.

Projekt „Patron“ vznikl na základě expertních dovedností dvou partnerských organizací Liga otevřených mužů (LOM) a Múzy dětem. Podporuje schopnost mladých mužů vyrůstajících v zařízeních náhradní výchovy ve věku 17–21 let začlenit se do společnosti, včetně získání a udržení zaměstnání. Patroni vytvářejí mladým mužům často chybějící model pozitivního mužského vzoru, předávají jim své zkušenosti a jsou jim podporou při vstupu do běžného života.

Informace pro možné patrony mladých mužů z dětského domova podá nejlépe sám Václav Šneberger (www.ipatron.cz , vaclav.sneberger@ilom.cz).

foto: autor

Jan Voves

Regionální obchodní ředitel v České pojišťovně a dudák

 
 

Monika

Inspirativní počtení i idea projektu. Šířím dál.

06.01.2015 23:34   Reakce

Honza

LOM 

Děkuji Moniko. Sdílejte a inspirujte muže, at se k nám přidají. Někdy to jde ženám lépe, než nám samotným. :-)

27.01.2015 21:28   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy