Téma
Téma

Dobrovolnictví 4x jinak – Monika Diekert: V Německu je to samozřejmost

01.12.2014  Lenka Mrázová 0  komentářů

Před rokem touto dobou vznikla na HR kavárně série rozhovorů 4 x 4. Tehdy jsem se čtyř HR byznys partnerů ptala na to, jak ještě více pomoci rozvoji společenské prestiže HR lidí. Letos jsem koncept rozhovorů 4 x 4 opět oživila a rozhodla se vyzpovídat čtyři osoby, které se v různé intenzitě věnují dobrovolnictví. Chtěla jsem mít i příklady ze zahraničí, a tak jsem jako první oslovila paní Moniku Diekert, která nyní žije v Berlíně a věnuje se ekonomickému poradenství. Moniku jsem poznala před lety jako silně byznysově orientovanou a pracovně velmi efektivní partnerku v PricewaterhouseCoopers. Její životní posun mne proto velmi zaujal.

 

Moniko, jaké činnosti se ve svém dobrovolnictví nejvíce věnuješ a pro jakou organizaci?

Dobrovolnické činnosti jsem se začala věnovat v roce 2004, poté, co jsem se přestěhovala z Prahy do Berlína a po letech přestala pracovat na plný úvazek. Dobrovolně pracuji pro křesťanskou organizaci Berliner Stadtmission, která coby odnož evangelické církve v Berlíně pomáhá lidem v nouzi. K jejím nejznámějším projektům patří poskytování noclehu bezdomovcům v zimních měsících. Autobusek s nápisem „Kältebus“ sbírá v mrazivých berlínských nocích promrzlé chudáky a sváží je do noclehárny, kde dostanou najíst a kde mohou do rána přespat. Tuhle organizaci jsem si vybrala proto, že nabízí velkou škálu možností, jak se lidé s nejrůznějšími schopnostmi a dovednostmi mohou angažovat.

Na počátku své dobrovolnické kariéry jsem pracovala každou třetí sobotu v berlínských ženských věznicích. Bylo nás celkem osm – včetně sociální pracovnice, pod jejímž vedením jsme připravovaly odpolední program pro ženy ve výkonu trestu. Malovaly jsme s nimi vánoční pohlednice pro jejich blízké, vyráběly drobné dárky pro jejich děti doma, hrály společenské hry a snažily se, aby alespoň na chvíli zapomněly na život uprostřed vězeňských zdí.  

Od letošního léta se věnuji práci s uprchlíky, konkrétně s žadatelkami o azyl v Německu. Jednou týdně nabízím ženám, které uprostřed válečného konfliktu nebo z důvodu chudoby opustily svou rodnou zemi, možnost společně popít čaj nebo kávu, poklábosit si, zazpívat si nebo se věnovat ručním pracím. Vlastně nic zvláštního. Prostě je nám společně na dvě hodiny dopřáno nevnímat stres všedního dne, starosti s dětmi a stesk po ztraceném domově.

Mým dalším dlouhodobějším projektem je práce v představenstvu Charity Deutschland. Tato organizace nabízí tréninkové programy týmové práce pro manažery firem. Manažeři musí společně zvládnout manuální práce pro některou neziskovou organizaci: například natřít houpačky a prolézačky v mateřské školce, vymalovat zdi útulku pro zvířata a podobně. Vedlejším efektem této práce je i setkávání lidí pocházejících z různých společenských tříd, a jak věřím, i nalezení většího vzájemného pochopení a porozumění.

Co dobrovolnické aktivity přinášejí tobě osobně? Proč to vlastně děláš?

Poté, co jsem přestala pracovat na plný úvazek, mi najednou začal přebývat volný čas. A protože mám v sobě zakořeněnou představu, že se zdravý člověk nemá flákat, je pro mě práce dobrovolnice logickým řešením. Navíc jsem měla v průběhu své pracovní kariéry štěstí na lidi. Ať už to byli moji nadřízení, spolupracovníci či moje vlastní rodina, bez jejich pomoci bych nikdy nemohla dosáhnout takových pracovních úspěchů a stát se partnerkou nadnárodní poradenské společnosti. Už tehdy v Praze jsem věděla, že chci na oplátku pomáhat jiným lidem a „vrátit“ jim tak to, co jsem od jiných lidí dostala já. Zní to možná pateticky, ale je to tak.

Je naopak něco, cos díky dobrovolnictví ztratila, resp. čekala jsi to, a ono to zatím nepřišlo? Nebo sis zpočátku myslela, že to bude úplně jinak?

V Německu je dobrovolnictví velice rozšířené. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by se dobrovolnické práci alespoň v omezené míře nevěnoval. Bere se tak trochu jako samozřejmost, a proto se vám za ni od přátel a známých nedostane zvláštního obdivu nebo uznání. Naopak organizace, které dobrovolníky zaměstnávají, na poděkování a pochvalu nezapomínají nikdy. Běžné jsou drobné dárky ve formě dárkových poukázek, přání k životnímu jubileu, Vánocům či Velikonocům, a třeba i jednou do roka večírek jako poděkování za vaši práci. To potěší.

To, s čím jsem v počátcích své dobrovolnické kariéry nepočítala, byla má osobní motivace. Poté, co u každého nového projektu odezní počáteční nadšení, přijde období, kdy se mi do práce nechce a musím se do ní nutit. Je to podobné situacím, kdy člověk nastoupí do nového zaměstnání, jen s tím rozdílem, že tady děláte něco dobrovolně, tudíž to dělat nemusíte. Nikdo vám nezkrátí plat a odměny, a když vás z této práce vyhodí, neutrpíte finanční újmu. Překonat lenost a jít, i když se mi vůbec nechce, bývá těžké. Ale díky zkušenostem z dřívějších projektů vím, jak tento pocit překonat: představím si lidi, kteří na mně čekají, a zkouším se vžít do jejich pocitů, které budou mít, když na setkání nepřijdu. Jejich zklamání a z něj pramenící zlost či smutek, osamělost. To mi pomůže vzchopit se a vyrazit.

V čem taková práce může obohatit někoho, kdo si to ještě nevyzkoušel? Můžeš dobrovolničení doporučit i jiným lidem? A pokud ano, jakých by se měli držet principů při výběru organizace, které chtějí věnovat svůj, čas, znalosti, energii?

Dobrovolnictví považuji za kombinaci hobby a smysluplné potřebné práce, kterou stát či ziskové a neziskové organizace nemohou pracovníkovi zaplatit. Každý, kdo se pro dobrovolnickou práci rozhoduje, může a měl by obě tyto stránky kombinovat. Milovnice zvířat, které garsonka či pracovní doba neumožňují pořídit si psa nebo kočku, může pracovat v útulku pro nalezená zvířata. Tatík, který v mládí hrával fotbal, může namísto komentování zápasů z gauče u televize začít trénovat na hřišti malé kluky a dnes už i holky. Dobrovolnictví otevírá také možnost vyzkoušet si něco úplně nového, dostat se do prostředí, které neznám nebo mu nerozumím. Jsou uprchlíci chudáci, či banda, která se přišla přiživovat na našich daních? Dobrovolnická práce s utečenci mi umožňuje seznámit se s touto problematikou zblízka, poznat lidi, kteří se rozhodli opustit svůj domov, a udělat si o jejich důvodech vlastní názor.

Než se však člověk definitivně rozhodne pro dobrovolnictví, doporučuji zvážit některá omezení. Existují obory dobrovolnické práce, které předpokládají či vyžadují další vzdělávání formou školení a kurzů. Leckdy si jejich náklady ponesete sami, protože vaše vysílající organizace na jejich uhrazení nemá prostředky. Je dobré si promyslet, kolik času chcete a můžete této práci věnovat. Dobrovolnická práce nemusí spolknout posledních pár hodin, které mi v týdnu zbývají na odpočinek nebo rodinu. Je dobré domluvit se s odpovědným pracovníkem organizace, pro kterou chcete pracovat, na zkušební době. Ta prověří, zda je tato práce pro vás ta pravá. V neposlední řadě doporučuji ověřit si, kdo nese odpovědnost za případnou škodu, kterou můžete neúmyslně způsobit. Protože i dobrovolnická práce s sebou nese rizika, kterých byste si měli být vědomi.

Ale rozhodně bych chtěla všem, kteří se do dobrovolničení pustili nebo pustí, popřát hodně radosti z dobře vykonané práce. Jak říkal Abraham Lincoln: „Nemůžete neuspět, pokud se nevzdáte!“ 

foto: autor

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy