Markéta Fišarová: Vietnamci jsou nejlépe integrovatelná komunita u nás

Ruku na srdce: co víme o Vietnamcích v Čechách kromě toho, že si u nich můžeme v krámku na rohu koupit rohlíky i v půl desáté večer? Markéta Fišarová nejen vede občanské sdružení Lačhe Čhave, které se snaží dát smysl a pomoc volnému času dětí, kteří ji potřebují, ale je rovněž aktivní jako dobrovolník v organizaci Klub Hanoi, která se věnuje dlouhodobé práci s vietnamskou komunitou u nás.

Markéto, sešli jsme se v klubu Rozhledna, kde funguje vaše sdružení Lačhe Čhave, což je něco, co mi dělalo problém si zapamatovat. Co to vlastně znamená?
To je romský název a znamená to hodné děti. Fungujeme od roku 2010 na Praze 12 a poskytujeme sociální služby cizincům i Čechům. Romských klientů teď paradoxně moc nemáme, ale řekli jsme si, že tu původní cestu ani název měnit nebudeme.

Co vlastně děláte?
Máme dvě služby, obě zaregistrované u Ministerstva práce a sociálních věcí. Jedna je klubovna Rozhledna, kde teď právě jsme, což je nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, poskytující služby a pomoc dětem od šesti do patnácti let, které jsou v nějaké nepříznivé životní situaci. Chodí k nám Češi, ale i cizinci, třeba Rusové, Mongolové, Vietnamci. A ta druhá služba je sociálně aktivizační služba, která je pro rodiče s dětmi do šesti let. Je tam hodně maminek i těhotných žen, pracujeme především se ženami. Působíme tady na Praze 12 a ze zdejší vietnamské tržnice Sapa máme nejvíc klientů, respektive klientek.

Tuto službu nabízíte především Vietnamcům, nebo je otevřená komukoliv?
Je otevřená komukoliv, ale protože máme klientelu především vietnamskou, máme v týmu i dvě vietnamské asistentky. Klientkám pomáháme v jejich vstupu na pracovní trh, s řešením záležitostí kolem víz, úřadu práce, snažíme se je vzdělávat ve všeobecném rozhledu, říká se tomu sociokulturní orientace. Například v komunitách cizinců u nás je běžné, že cizinci, kteří jsou tu už usazení, mají svoje podnikání a vcelku zaběhlý život, své zkušenosti příliš nesdílejí. V téhle souvislosti musím zmínit i takzvané zprostředkovatele, což vidím jako jeden z nejpalčivějších problémů nejen vietnamské komunity.

Co zprostředkovatelé dělají?
Když k nám přijíždí Vietnamec a není to student, který sem jede studovat, nebo někdo, kdo přijíždí za účelem sloučení rodiny, tak je to většinou někdo, kdo sem jede podnikat. Vízum všichni získávají už ve Vietnamu, většinou na dva roky. Zprostředkovatelé jim potom u nás pomáhají s tlumočením, úřady, daňovým přiznáním, vyběhají jim třeba hypotéku nebo úvěr na auto. Problém zprostředkovatelů je v tom, že na to nemají žádné vzdělání a podle zákona ho ani mít nemusí. Často to jsou lidé – v drtivé většině Vietnamci –  co ani neumí dobře odborně česky, neznají pořádně legislativu. Jejich vklad do tlumočení při styku s úřady je zásadní, protože odpovídají za klienta a někteří tlumočí odpověď, aniž by ji předtím od klienta slyšeli. Jejich role je ohromná. Zprostředkovatel ví, že když klientovi dobře poradí, dostane zaplaceno, a hranice zákona moc neřeší.

Ti zprostředkovatelé pro Vietnamce pracují v začátku nebo trvale?
Trvale, což přispívá k určité uzavřenosti. Když vidím, jak vysoké procento Vietnamců neumí česky, je jejich zájem o vzdělávání v sociokulturní orientaci stále velmi malý. Navíc pro Vietnamce, kteří jsou každý den od rána do večera v práci, je jednodušší, když to za ně na úřadech vyřídí někdo jiný.

Jak je vlastně vietnamská komunita u nás velká?
Myslím, že asi šedesát tisíc lidí. Ten stav asi už neporoste, protože během posledního roku a půl se nová víza nevydávají, kromě případů třeba sloučení rodin nebo studijního pobytu. Aktuálně navíc ani není možné o vízum požádat. Víza se neprodlužují ani u těch, kteří tu už žijí, pokud tu nemají trvalý pobyt. To se ale netýká jenom Vietnamců. Setkáváme se s tím v rámci Konsorcia nevládních organizací pracujících s cizinci, jehož jsme součástí a které sdružuje devatenáct neziskovek z celé republiky. Samozřejmě neřešíme jenom víza, velký problém například vidíme v institutu takzvaného komerčního zdravotního pojištění.

Můžete to trochu popsat?
To by se vás týkalo, kdybyste byl třeba Ukrajinec, Vietnamec, zkrátka takzvaný cizinec z třetích zemí a neměl byste pracovní smlouvu, kdy za vás sociální a zdravotní pojištění platí zaměstnavatel. To znamená, že byste tu podnikal, byl byste živnostník, což naprostá většina z nich je. V tom případě by se na vás vztahoval takzvaný institut komerčního zdravotního pojištění. To si musíte platit sám, ale to pojištění kryje jen velmi základní věci, nekryje třeba péči v těhotenství, porod apod. Když si jako podnikatel z tzv. třetích zemí třeba zlomíte nohu, tak když vás přivezou do nemocnice, musíte nejdřív zavolat své pojišťovně a zjistit, jestli vám to vůbec uhradí. Když řeknou, že ne, musí si to zaplatit sám. Existuje kampaň za práva cizinců, která se k tomu vyjadřuje, je to opravdu hrozné. Myslím si, že lobby zdravotních pojišťoven včetně VZP je tak silné, že ani nevěřím tomu, že se s tím dá něco dělat. Vydělávají na tom opravdu dost, těch cizinců, kterých se to týká, je u nás opravdu hodně, jsou v produktivním věku, většinou nejsou nemocní a platí tři a půl, čtyři tisíce měsíčně s naprosto minimálním krytím. Teď řešíme případ paní, která tu porodila a její dítě bylo skoro měsíc v inkubátoru, takže dítě teď dluží motolské nemocnici tři a půl milionu, protože to tohle základní komerční pojištění nekryje.

Víte zhruba, jak velká část z té vietnamské šedesátitisícové komunity u nás podniká?
To nevím přesně, ale tipuju, že vezmeme-li muže nad třicet let, možná 95 % z nich podniká. Těch důvodů je ale víc – jednak pro ně opravdu není snadné získat vízum na pracovní pozici, náš trh si chráníme, a za druhé těch specialistů mezi nimi, kteří by mohli někam nastoupit, zas až tak moc není.

Mají třeba Vietnamci, kteří tu začínají podnikat, další bariéry a překážky v porovnání s námi?
Hodně pracuji v mezinárodních projektech, díky čemuž pravidelně jezdím do zahraničí a poznávám tamní praxi, která je často odlišná. Například západní země v Evropě si vždy ohlídají, aby takový cizinec před přistěhováním nastoupil do povinných kurzů, kde dostane základní výbavu vědomostí, jak ten stát funguje, jaké zákony v něm platí, jak se v něm má chovat. U nás nic takového není, plošným integračním kurzům se nikdo nevěnuje a jediné, co tu funguje, je, že neznalost zákona neomlouvá. Cizinci, kteří k nám přijdou, vůbec netuší, co mají dělat a ani neznají jazyk.

To je ten moment, ve kterém se jich ujme ten zprostředkovatel?
V lepším případě.

A v horším?
Třeba nějaký lichvář. Ale zpátky k bariérám – ta největší, kterou já osobně vidím, je jazyková. Naše ambasáda v Hanoji by češtinu a základní přípravu vědomostí před vstupem do země klidně mohla učit. Nic takového ale nenabízíme. Dokonce byly i doby, kdy získat vízum bylo možné i po telefonu.

V čem u nás Vietnamci podnikají nejčastěji?
Jednoznačně převažují obchody s potravinami, drogerií, oblečením, nábytkem a pohostinství. Pozoruju, že začínají podnikat ve frančízách, třeba Vodafone, Žabka, kanceláře pojišťoven apod. Pronikají i do cestovního ruchu, už vznikají i cestovní kanceláře, hlavně na cesty do Asie. Vietnamci u nás se myslím hodně inspirují tím, co se daří Vietnamcům v Německu, kde je jedna ze tří největších vietnamských komunit v Evropě, ještě s Francií a Českou republikou. Přičemž vietnamská inteligence, která z Vietnamu odcházela z politických důvodů, je především ve Francii. Vietnamci u nás jsou většinou z chudých oblastí, z hor. Ale já se v Sapě pohybuju už několik let a pamatuju dobu, kdy to tržiště bylo takřka výhradně o oblečení, ale to se mění. Trh s levným oblečením je nasycen, za stejnou cenu ho nabízejí i velké supermarkety a kupní síla pro vietnamské obchodníky klesá. Když třeba začali v devadesátém pátém prodávat oblečení, bylo to tehdy terno. Smůla je v tom, že spousta z nich toho od té doby má ještě stále dost na skladě, protože toho nakoupili kontejnery a nejsou schopni to všechno dodnes vyprodat.

Spíš teď vnímám vietnamské podnikání v potravinách.
Ano. Brzy objevili prostor na trhu v podobě večerek, ty už se objevují stále víc i na vesnicích či v malých městech, protože svým přístupem porážejí místní prodejny, které mají otevřeno do pěti. Já to vidím třeba u nás na chatě, kde v malé vesnici vietnamská večerka je, a když potřebuji něco, co nemají, jsou schopni mi to za hodinu přivézt.

Co je jejich hlavní motivací při podnikání? Uživit sebe sama tady, zbohatnout, nebo ještě musí živit rodinu doma ve Vietnamu?
Asi všechno dohromady. Primárně sem jedou z ekonomických důvodů, životní úroveň tady je nesrovnatelná, navíc Vietnam je přelidněný a lidí se rád zbavuje. Vietnam je typická asijská země, kde se neskutečně levně vyrábí, ale není tam kupní síla, která je např. v Evropě. To znamená, že tak propojují obchodní vazby a export z Vietnamu. Dalším zásadním důvodem k vydělání peněz je fakt, že naprostá většina z nich se doma musela zadlužit, aby se sem dostala, a musí to splatit.

Myslíte si, že sem jedou s tím, že je to na přechodnou dobu a že se za čas vrátí, nebo sem jdou vědomě natrvalo?
Většinou počítají s tím, že se jednou do Vietnamu vrátí, ale jen proto, aby se postarali o staré rodiče. Znám ale i část z nich, kteří si své staré rodiče přivezli sem, ale ti jsou tu pochopitelně velmi nešťastní. Představte si situaci, kdy tu pak tráví čas s vnoučaty, která jim nerozumí, protože už skoro neumí vietnamsky. Doma ve Vietnamu ale není nikdo, kdo by se o ty staré rodiče postaral.

A myslíte, že jejich děti, tedy ti, co tu žijí a pracují, tu šťastní jsou?
Pohledem vietnamské mentality být šťastný znamená být zdravý a mít peníze. Takže ti, co zdraví jsou a daří se jim, tu určitě šťastní jsou. A ti ostatní se dokáží radovat z toho, že se tu stále mají mnohem líp než ti doma ve Vietnamu. Ale to mluvím o těch, se kterými se setkáváme my, což jsou ti, kteří tu opravdu mají problémy a z našeho pohledu se jim nedaří. Ovšem ta komunita mezi sebou samozřejmě má i ty, kteří jsou opravdu bohatí. Ale domnívám se, že se dá říct, že šťastní jsou, a navíc se v tom pocitu udržují sami. Jsou optimisté.

Pracovitost je asi jejich první vlastnost, která napadne mě. Jak byste je popsala vy?
No, oni jsou pracovití, protože musí pracovat, aby uživili sebe a svoji rodinu ve Vietnamu, kam posílají část peněz. Když s nimi mluvíte, řeknou vám, že by taky chtěli mít volný víkend, že by taky chtěli odjet na dovolenou, ale nemůžou. A jak bych je popsala? Jsou milí, usměvaví, málokdy si stěžují. Zároveň ale vidíme, že jsou problémy, které se v jejich rodinách neřeší. Třeba změny v chování dětí nebo naopak občas alkoholismus a gamblerství u dospělých. Jejich přístup je takový, že problém je u nich doma a svými problémy nesmíme zatěžovat někoho jiného.

Je podle vás stav integrace vietnamské komunity do společnosti lepší?
Myslím si, že vietnamská komunita je jednou z nejlépe integrovatelných komunit u nás. Když jim dobře vysvětlíte, proč by něco měli nebo neměli dělat, tak to tak je. Tohle u jiných skupin moc nevidím. Vietnamci jsou velmi otevření dialogu.

Jakým vlastnostem bychom se od nich mohli učit?
Já se od nich neustále učím pokoře a umění vyslechnout druhého až do konce, což je můj problém, jsem velký extrovert. Naopak si myslím, že bychom se my měli odnaučit kategorizování my Češi a oni Vietnamci. Neměli bychom se bát navazovat s nimi přátelské vztahy. To, co je na nich poučné, je taky to, co souvisí s buddhismem, jejich vztah ke karmě a třeba to, že nemohou zatížit svými problémy svoje děti a svoji rodinu do budoucna. To, že se většinou snaží ty nesprávné věci nedělat ne proto, že se někdo dívá, ale proto, že není správné je dělat. Je na nich ale vidět, že některé principy se jim v naší dravé a trochu sadistické společnosti občas daří dodržovat jen stěží.

Markéto, děkujeme za čas a rozhovor.

Foto: Markéta Fišarová