Téma
Téma

Emil Jimenez: Potřebujeme tu víc hladu po úspěchu a ochotu tvrdě dřít

03.06.2014  Radim Koštial 3  komentářů

Emil Jimenez je z New Yorku, ale jeho rodiče pocházejí z Dominikánské republiky. Jako temperamentní Latinoameričan věří na signály a zvláštnosti, které mu v životě chodí do cesty. Já taky. Třeba na to, že když ho jdete navštívit do jeho úspěšné reklamky Passion Communication na adrese Malostranské náměstí 5, musíte si vybrat tu správnou „pětku”. Protože domy s číslem 5 jsou na Malostranském náměstí dva, asi dvacet metrů od sebe. Nevěříte? Věřte…




Emile, jak vznikla tvoje firma Passion Communication?
Pracoval jsem v Praze v reklamním byznysu pár let a měl jsem potřebu něco udělat. Říkal jsem si, že bych měl začít svůj byznys dřív, než mi je třicet, protože když zkrachuješ, máš čas na to zase to napravit. No a mně bylo v roce 2009 dvacet devět a byl jsem v tomhle bodě kariéry, kdy jsem se rozhodoval, jestli se mám odstěhovat do jiné země, což jsem nechtěl, nebo změnit agenturu, což jsem taky nechtěl, nebo třeba zabít šéfa (smích). Pár možností jsem prostě měl. Ale hlavně mi bylo devětadvacet, neměl jsem děti ani hypotéku, měl jsem trochu peněz našetřeno, tak proč to nezkusit?

Proč Passion?
Passion Communication vychází z filozofie, že bys měl dělat to, co miluješ a kde cítíš vášeň. Taky si myslím, že bys neměl být nefér ke svým klientům a u koho necítíš nadšení a vášeň, s tím nespolupracuj. A s prací je to stejné: když nemiluješ to, co děláš, dělej něco jiného.

Do Prahy jsi přišel už v roce 2006. Bylo to jen tak na blind?
Ne, já studoval reklamní školu v Miami. A v rámci školy byly praxe, brigády na pár měsíců. Nejdřív jsem byl v Budapešti a pak jsem přišel do Prahy. Předtím jsem procestoval Evropu s batohem, ale tady mi najednou všechno přišlo úžasné. Pracoval jsem tu pro Leo Burnett, a když jsem se pak vrátil do USA, bylo mi jasné, že chci zpátky do Prahy. Navíc během mého posledního týdne tady jsem potkal svoji ženu. Chtěl jsem se sem přestěhovat tak jako tak, ale tohle to jenom podpořilo. Do Států jsem se vrátil v červnu 2006 a zpátky v Praze jsem byl už v prosinci.

Říkáš, že když jsi sem přijel z Budapešti, přišlo ti to tady úžasné. V jakém smyslu?
V každém! Nejdřív nemůžu nezmínit skvělé pivo a krásné ženy. To je sen. Nic víc nepotřebuješ. A Praha je naprosto magická. Nevím, jestli to vy Češi vnímáte stejně jako cizinci. Podívej se, kde máme kanceláře, jsme pár kroků od Karlova mostu, často se procházím po nábřeží a zažívám pocit ohromné svobody. Žil jsem v mnoha zemích a musím říct, že kvalita života v Praze je nejlepší, co jsem kdy poznal.

Na konci roku 2006 jsi tedy byl zpátky v Praze a začal si hledat práci. Co bylo potom?
Měl jsem ohromné štěstí. V ten samý den, kdy jsem přijel, jsem vyhrál Zlatou pecku za práci, co jsem tu dělal v létě, byla to cena za nejlepší tištěnou reklamu.

No to snad ne, to je znamení! Vážně ten samý den?
Přesně tak, to je znamení! Já v tyhle věci věřím, znamení ti v životě chodí, ty je jenom musíš umět číst. No prostě se to stalo, měl jsem štěstí a jasně že mi to pomohlo otvírat dveře. Nastoupil jsem do reklamky, odkud jsem v roce 2009 odešel a založil Passion. A Passion ze začátku nebyl nic jiného než tenhle stůl u mě doma. Vtipné je – a to je další znamení – že v den, kdy jsem odešel z reklamky jsem získal svého prvního klienta. S ním jsem si za týden vydělal víc, než jsem měl předtím za měsíc.

Co bylo tvým největším aktivem v začátku? Tvoje jméno? Protože jméno velké firmy jsi za sebou neměl.
Mým největším aktivem byly moje nápady. Nejtěžší věcí je chytit příležitost. Tu práci potom udělat už není tak těžké, to problém nebyl, protože jsem měl síť freelancerů, kteří se mnou spolupracovali. Měl jsem spolupracující lidi v USA a Asii. Někdo je třeba výborný na mobilní aplikace, jiný na něco jiného. V Asii jsou například skvělí na augmented reality.

Říkáš, že nejtěžší je dostat příležitost. Je tohle nyní u nás jednodušší než v USA, nebo těžší?
Myslím, že získat byznys je tady jednodušší. Vždycky potřebuješ mít síť kontaktů, kterou vybudovat v Americe trvá podstatně déle. Tady v Čechách sídlí drtivá většina velkých firem v Praze. Takováhle koncentrace v USA není, tam najdeš důležité firmy rozesety po celém území. Přičemž budování osobních kontaktů je v téhle branži ohromně důležité – když k nám volá klient, nevolá Passion Communication, ale Emila. Trh tu je navíc malý, firmy, se kterými se setkáváš v tendrech nebo v marketing & media, jsou stále ty samé.

Když jsi v tendru proti velkým jménům, velkým firmám, vidíš skutečnost, že Passion je relativně malá firmy, jako handicap, nebo naopak jako výhodu?
Vidím to jako výhodu, jsme flexibilnější a konkurenceschopní. Já nechci mít firmu, co má tři sta zaměstnanců a kanceláře všude po světě. Mým cílem vždycky byly tři kanceláře s pevným týmem a klientskou bází a v různých časových zónách, takže můžeme fungovat 24 hodin.

Kolik kanceláří z těch tří už máte?
Dvě. Prahu a Miami.

Kolik lidí pracuje tady?
Osm.

Všichni jsou Češi?
Ne. Jednoho kolegu máme ze Španělska a jednoho ze Slovenska. Dřív jsme byli hodně mezinárodní, potom jsme se museli „počeštit” kvůli velké zakázce pro českého klienta, ale já bych chtěl tu firmu opět víc zmezinárodnit.

Narazil jsi v průběhu založení a budování firmy na nějaké problémy?
Ani ne, kromě jazykových, to je někdy velká bariéra. Založit firmu tu není nijak složité a provozovat ji taky ne. Problémem tu jsou daně a třeba odvody ze zaměstnanců, to je tu příliš vysoké.

Počkej, v porovnání s jinými zeměmi jsme na tom pořád dobře!
To ano, jiné země jsou na tom ještě hůř, třeba Německo, Skandinávie. V porovnání s USA už to ale tak dobré není. Stejně tak vychází srovnání v povinnostech, když chceš někoho propustit, což v Americe můžeš udělat velice jednoduše a v podstatě okamžitě.

I tady ti můžu namítnout třeba Francii…
Ach Francie! Tam bych firmu nikdy neotevřel, to už není sociální, to je extrémní. A škodí to jejich ekonomice a oni to vědí.

Jak jednoduché nebo těžké bylo najít správné lidi?
Nejtěžší… Víš, já vždycky chci najít lidi, kteří mají vášeň. Samozřejmě narazíš na lidi, kteří chtějí pracovat třeba jako kreativec nebo key account. Ale postrádáš u nich vášeň a nadšení. Někdy ti řeknou, že vášeň mají, ale ve skutečnosti tam žádná není. Ve Státech sotva najdeš v agenturách někoho, kdo jde domů dřív než v sedm osm večer. To tady vůbec není, někdo odejde v pět, někdo až v šest. Nebo když je někdy potřeba pracovat třeba v sobotu, lidi potom za to chtějí den volna. Americká mentalita je mnohem víc o práci, dosažení úspěchu i společném vítězství. Tady je to mnohem víc o vlastním místečku, vlastní mzdě, pracovní době a pak čau. Je to místní kultura a já se s tím musím smířit. Ale najít talentované a zároveň nadšené lidi je ta nejtěžší věc.

Propouštěl jsi taky?
Bohužel ano. V poslední době ne, ale trochu jsme restrukturovali, když jsme ukončili spolupráci s velkým klientem. Vždycky jsem říkal, že jakmile ztratíme vášeň, končíme spolupráci. Nebyli jsme pro ně ta pravá agentura a obě strany jsme to pochopily. Řekl jsem jim, ať si najdou jinou agenturu.

To se mi líbí. Zbavíš se třeba i ziskového klienta, když už tě nebaví s ním dělat?
Přesně tak, protože potom to nebaví ani tvoje lidi, tak jak můžeš vymýšlet věci s nadšením? Někdy ten krok musíš udělat.

Trápí vás taky typická nemoc místního byznys prostředí, což je pozdní placení faktur?
A jak! Možná bych spočítal na prstech jedné ruky klienty, co platí včas. Pozdě platí všichni, i ty největší firmy. Měli jsme klienty, kteří měli splatnost 90 dní, tři měsíce jsi neviděl svoje peníze a dokonce i potom zaplatili pozdě. Na platbu, kterou jsme fakturovali do Ruska, čekáme už rok a půl. EU předpis sice říká, že splatnost by měla být 30 dní, ale s dodatkem, že může být jiná, pokud se obě strany dohodnou. Tenhle dodatek by se měl zrušit. Potom je ta platební neschopnost řetězová a likviduje to firmy. Až 80 % bankrotů malých firem je kvůli nedostatku cashflow, protože jim neplatí jejich zákazníci. 60 dní je podle mě maximum, ideální by bylo zákonných 30 dní.

Jak bys popsal svůj manažerský styl?
Svoje ruce mám rád ušpiněné, to znamená, že je rád přiložím k dílu. Dělal jsem to celé roky, takže vím, jak na to, a baví mě to. Myslím, že jsem celkem v pohodě, ale zároveň se dokážu naštvat. Jsem velmi otevřený a řeknu ti přesně, co cítím, takže jestli něco uděláš špatně, řeknu ti rovnou, že to je sračka.

Jak tohle Češi akceptují?
Nikomu neříkám, že je špatný on, ale že se nepovedlo to, co udělal. Já nejsem idiot, jsem jenom upřímný. Ale myslím, že to lidi chápou, protože prostě chci, abychom byli nejlepší, prostě chci, aby to, co děláme, bylo dokonalé a úžasné. A jestli jsi kreativní, chceš to samé. Jestli ne, tak odsud vypadni. Ale mělo by nám jít o to samé a tomu je potřeba všechno pořídit. Pamatuju si, jak mě hned první den v práci, když jsem přišel poprvé do Čech, fascinovalo, jak to lidi zabalili a šli domů v půl šesté. To byla pro mě ta nejvíc nepochopitelná věc. Ráno už zase seděli u počítačů od devíti. Na co jsem byl zvyklý, bylo to, že se lidi ráno začali scházet kolem desáté, pak kafe, pokecat a pak se začalo dělat. Ale tady se začíná pracovat v osm, v devět. Na devátou jsou všichni na místech. To je jak píchačky ve staré fabrice (smích). Připadal jsem si jak na jiné planetě. Tohle není styl, kterým pracuju, jsem zvyklý přijít okolo desáté, ale odcházím v sedm, osm večer. Stejně tak, když šéf potřeboval, aby tam někdo byl o víkendu, nikdy o to nepožádal Čechy, ale mě, protože věděl, že s tím nebudu mít žádný problém.

Mluvíš česky?
Mluvím, i když pochopitelně ne perfektně. Včera jsem dělal prezentaci klientovi v češtině. Co potřebuju v češtině říct, to řeknu, nepotřebuju ale být Shakespeare.

Máš se svým týmem taky vztahy mimo pracovní dobu?
Moc ne. Občas někam zajdeme, ale já nikdy nebyl zvyklý míchat pracovní a osobní život.

To, co děláte, stojí na kreativitě. Jsou Češi kreativní?
Jasně, kreativní lidi máš v každé zemi. Češi mají svůj specifický styl kreativity, řekl bych. Moc tu nevidím globální pohled, všechno je takové domácí. Ve světě je běžné, že kampaň, kterou udělá agentura třeba v Německu, funguje skvěle po celém světě. Absolutně tu ale nevidím něco, co by dělala místní agentura třeba pro místní Pepsi a někdo ve Španělsku by řekl „wow, to je cool!” Tohle je, myslím, pro české kreativce těžký úkol, říkejme tomu globální kreativita. Vezmi si třeba Amsterdam, to je takový globální kreativní hub, kde se tvoří globální kampaně pro firmy jako Nike. Proč by nemohla Praha být stejná? Je to překrásné a fantastické místo! Je to město úžasné svobody a tolerance, je to podobné jako v Amsterdamu. Proč by tu tedy nemohly vznikat stejně odvážné věci? 

Můžeš pojmenovat jednu vlastnost Čechů, kterou máš nejvíc rád, a naopak jednu, kterou na nás rád nemáš?
Co tu mám rád, je rovnost, víš, ve smyslu pocitu, že si jsou všichni rovni. Jdeš do baru a jim je ukradené, jestli jsi primátor Prahy, někdo z byznysu nebo naopak z ulice. Dostaneš víceméně stejný servis. Ve Státech máš místa, kam nemůžeš, pokud nejsi patřičně oblečený nebo nezaplatíš nebo neznáš ty správné lidi. To, že tu neexistuje tohle škatulkování, miluju. Jdeš do hospody a najdeš tam lidi ze všech vrstev.

A co na nás nemáš rád?
Je velmi těžké Čechy opravdu motivovat, jakoby tu chyběl dostatek vášně a nadšení. Jakoby všichni, kteří mají vášeň, byli v tomhle časopise (klepe na aktuální Forbes představující 50 nejúspěšnějších českých rodin). Asi to byli tátové, co bouchli do stolu a řekli, že si půjdou za svým snem, a tvrdě si za ním šli a jejich děti v tom vyrostly a od malička to pro ně bylo přirozené. Mí rodiče byli přistěhovalci, neměli jsme peníze a všechno jsme si museli vydřít. Můj táta pracoval čtrnáct hodin denně, a tak pro nás bylo přirozené, že toužíme po úspěchu, toužíme jít dopředu, zdolávat překážky. Takový ten hlad po úspěchu, po tom něco dokázat, ale zároveň pro to tvrdě pracovat, tady u lidí často nevidím. Raději se spokojí s průměrným životem, hlavně klid. 

Asi je to záležitost naší mentality…
Tomu nerozumím. Vaše První republika byla jednou z nejlepších ekonomik na světě! Byli jste průmyslová a úspěšná země, měli jste muže jako Baťa nebo Škoda, firmy s globálním přesahem. Tak co se potom stalo?

Asi komunismus?
Já nevím, ty bys to měl vědět, ty jsi Čech! (smích)

Emile, díky moc za rozhovor. Přepíšu ho s vášní!

Foto: Radim Koštial


Tom

Upřímně doufám,že s tímto přístupem workoholika, který klidně opustí klienta to ve zdraví přežije. Myslím si, že dole už musel být víkrát. Kolikrát ještě bude mít sílu vstát?

03.06.2014 21:52   Reakce

Rak

"...když je někdy potřeba pracovat třeba v sobotu, lidi potom za to chtějí den volna..." ?? čili zpátky do otrokářství, pracuj dvakrát tolik, za nic a ještě měj k tomu tu pravou vášeň, jinak ti řeknu že to je sračka... :-D :-D :-D velmi veselý pán, příští pohovor dělám v Passion...

08.02.2016 11:35   Reakce

Luc

....budu pozorovat s jakou vasni udelas diru do sveta :D

08.02.2016 11:39   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy