Téma
Téma

Z ďolíku do světa

31.07.2014  Radim Koštial 0  komentářů

Říká se, že investice do vzdělání je tou nejlepší investicí. S naším vzděláváním, které se moderním příliš nazvat nedá, a s mým vlastním osobním nastavením a prioritami, bych jako nejlepší investici možná osobně preferoval cestování a nabírání zkušeností „venku.“



Vzpomínám si, že poprvé jsem se podíval na Západ ještě před Vánoci 1989. Pracoval jsem tehdy ve firmě, která se jmenovala Vojenské stavby, a byl jsem tam proto, abych se alespoň částečně vyhnul dvouleté vojně. Někdo z firmy krátce po Listopadu zorganizoval autobus a my vyjeli na jednodenní zájezd do rakouského Linze.

Pochopitelně jsme žasli nad tím, že jakmile jsme přejeli hranici, sníh byl okamžitě bělejší, silnice posolené, čisté a suché, tedy něco zcela jiného než břečka, ve které jsme jeli z Prahy. Co nás ale fascinovalo nejvíc, bylo obrovské parkoviště u obrovského supermarketu, kam se dalo vyjet s košem plným nákupu, dojet s ním až k autu a nákup si přeskládat do kufru. A pak taky ty tramvaje v centru, celé potištěné reklamou. Byli jsme tam hrozně vyplašení a vyjukaní. Ach ten kapitalismus...

Doba se změnila, s úžasem si uvědomuju, že už je to téměř pětadvacet let. A zaplaťpánbůh změnili jsme se i my. Češi už nejsou jenom národem, který o prázdninách vyprázdní celou zemi a kromě pár excentriků se hromadně vydává s kufry kombíků po střechu zaplněnými paštikami, špagetami a kečupem do Chorvatska a maže si na dálničních parkovištích ohromné chleby k obědu.

Jezdíme kamkoli, kdykoli, jakkoli a na jakkoli dlouhou dobu, stěhujeme se, digitálně nomádíme, odcházíme do centrál zahraničních firem, ve kterých pracujeme. Máme čím dál větší chuť po zkušenostech. A to je dobře.

Jsem za to nesmírně rád, protože si myslím, že zahraniční poznání a rozšíření vlastního pohledu je to, co potřebujeme jako sůl. Praotec Čech se z posvátné hory, která ale spíš připomíná kupku sena, rozhlédl a rozhodl, že tady zůstaneme. Česko je malý ďolík obehnaný horami a myslím, že naši národní „ďolíkovou“ povahu to poznamenalo víc, než si myslíme. A o počtu obyvatel to není, co by potom měli říkat hrdinní portugalští mořeplavci – objevitelé!

Dobrodružné výpravy nemáme v krvi a naše mytologie a sbírka hrdinů bohužel hrdinnými reky, když pominu Emila Holuba a Hanzelku se Zikmundem, vydávajícími se za obzory zemí a oceánů, zrovna neoplývá. Typický našinec se nikdy nikam moc nehrnul a paty vytáhnul, když už holt nebylo zbytí. Jako třeba nejoblíbenější národní hrdina Švejk, kterého povolali do vojny, ale jinak by se z Prahy určitě nehnul. 

Typický je český Honza, kterého už musela máma násilím shodit z pece, vrazit mu do ruky ranec s buchtami a vyhnat do světa, aby se něčemu novému přiučil. Po nějaké době se šťastně vrátil, a ještě s krásnou princeznou a královstvím k tomu. A stalo se tak jenom díky tomu, že byl ze všech nejchytřejší, tedy chytřejší než ostatní, a vrátil se jenom proto, že tady je to stejně nejlepší a on nemá zapotřebí se kamkoli hrnout. 

Zdá se vám to povědomé? Ano, je to typická kostra mnoha našich pohádek a příběhů. Nikam se nám nechce, ale když už se rozhoupeme a do světa odejdeme, všechny ohromíme chytrostí, udatností a tím, jak si za každé situace dokážeme poradit, a vrátíme se domů s názorem, že za humny jsou v podstatě všichni zlí nebo blbci. Tahle blbost vygradovala v našem památném samolibém evropském předsednictví pod mottem „Evropě to osladíme,“ kteroužto vládu navíc ještě ke všemu během předsednictví shodil další vypasený český Honza.

Jsem moc rád, že se tohle mění, a vidím to kolem sebe čím dál častěji. Stále víc Čechů se stává světoobčany, chováme se sebevědoměji, víc si věříme, a jsme tudíž svobodnější. 

Jet do zahraničí, vařit si u stanu špagety, bavit se jenom s Čechy a pobyt si oživit dvěma fakultativními výlety, je nám – kromě slunce a moře – k ničemu. Člověk jednadvacátého století si už bez angličtiny neporadí. Zahraniční zkušenosti a poznání nás formují a obohacují. A to ať zkušenosti profesionální, které mění naše vnímání práce a firmy, tak i osobní zkušenosti s cizím prostředím. Občas říkám, že bych všechny mladé lidi po škole povinně vyhnal na dva roky do světa. Ne naše vlastní „ďolíková mentalita,“ ale naopak otevřenost a globalizace v tom dobrém slova smyslu jsou to, co potřebujeme, abychom se zbavili svých národních komplexů. A potřebujeme i skvělé příklady a vzory. Chtěl bych, abychom byli sebevědomým národem, který díky tomu obohacuje také ostatní, a ne jenom po našem okopává kotníky.

Tak, jak jsem v úvodu článku zavzpomínal na první zkušenost koncem roku 1989, jej touto parabolou také ukončím – píšu ho totiž aktuálně v Paříži. Včera jsem se prodíral davem turistů na Montmartru a pobavil mě jeden úžasný moment: Hned vedle Sacre Coeur stálo vedle sebe asi deset zaparkovaných skútrů, zcela shořelých. Ohořelý byl chodník, zeď i větve stromu nad nimi. Stál jsem u toho a lámal si hlavu, co se tu asi přihodilo. Vedle mě se zastavil postarší americký pár. Dáma si tu hromadu popela a zčernalého kovu horečně fotila mobilem a sebevědomě manželovi oznámila, že to nemůže být nic jiného než umění, protože jsme na Montmartru. Začal jsem se potichu smát, ale nahlas jsem se rozchechtal ve chvíli, kdy kolem nás bez jakéhokoli zájmu prošly dvě mladé holky a ta jedná té druhé česky říká: „Jeeee, no to seš fakt ale blbá. To já bych se s ním vyspala hned!“

Zdá se, že už v zahraničí tak vyjukaní a vyplašení nejsme.  

Přeji vám příjemné a inspirativní čtení článků v našem novém měsíčním tématu, které právě zahraničním zkušenostem a tomu, jak nás obohatily, věnujeme.

Foto: Flickr user Daniel Peckham

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy