Téma
Téma

Jindřich Fialka: Úspěch čeká až za dlouhou řadou neúspěchů

01.11.2014  Radim Koštial 2  komentářů

S Jindrou Fialkou jsem se poprvé potkal před dvěma lety na MashUpu v pražském Impact HUBu, kde on představoval svůj projekt Reeflex design, v jehož rámci vyráběl šperky z fólií z dopravních značek, a já svůj Human Vision. Ani Reeflex design ani Human Vision dnes neexistují. Já zaplul do vod HR kavárny a také zpět do mezinárodního byznysu, Jindra poskočil ve svých snech o velký krok dopředu. Reeflex design nahradil ambiciózní značkou Contiqua, která už nerecykluje v malém reflexní fólie na náušnice, ale vydává se do končin designových předmětů a módních doplňků ze zbytků plastu, dřeva, kovu a kůže. Navíc míří do světa, což je mi moc sympatické. Jsem rád, že Jindrovi tu a tam dělám mentora a doufám, že u toho budu i v budoucnu. Protože to, co kromě nápadů tenhle kluk má, je ohromná odvaha, sebevědomí a urputnost, s jakými si jde za svým cílem.

Jak Reeflex design zpětně hodnotíš?
Z pohledu byznysu vlastně není moc o čem mluvit, i když ta základní myšlenka lidi zaujala. Spustil jsem e-shop, dával jsem rozhovory a mluvil jsem o tom třeba v rádiu. Zřejmě to bylo dobré téma, ale nebylo to dobře postaveno.

Jak ses tedy odtud dostal ke svému současnému projektu Contiqua?
Proces využití odpadních materiálů mě prostě přitahoval a taky se dostavil ten pocit abstrakce: že už se nechci vázat jenom konkrétně na tu fólii, ale že můžu použít jakýkoli zbytkový materiál a z něj vyrobit jakýkoli nový produkt. Měl jsem pocit, že to je to, čemu se chci ve svém životě věnovat, že tohle je to, co mě baví. Také jsem se utvrdil v tom, že chci pracovat s designem a designéry, ale že to chci dělat pořádně, včetně průmyslové výroby, certifikace apod.

Šperky jsi dělal zcela sám. V projektu Contiqua jsi chtěl od začátku kromě externích výrobních firem používat také externí designéry. K tomu tě vedlo co? Neměl jsi autorské ambice?
Já bych neměl dělat design. Nejsem dobrý designér.

Na jakých hlavních pilířích projekt Contiqua stál?
Celý život jsem chtěl něco tvořit, něco, na co si můžeš sáhnout, co za mnou nebo za námi zůstane. Bavil mě design, bavila mě kreativita a bavilo mě hledat inovativní řešení ve využívání materiálů, což je přesně tohle. Lidem říkám, že máme dvě motivace: za prvé děláme věci z odpadu, což má smysl, a za druhé děláme věci s příběhem. A ty dvě motivace jsou pro mě úplně rovnocenné. U některých produktů převažuje ten příběh, u jiných zase ta ekologie.

Miliony na účtu jsi neměl. Jak jsi to celé rozjel?
Nejdřív jsem oslovil vás, svoje mentory, designéry, lidi v HUBu, abych si nechal poradit. Nechtěl jsem si ale nechat radit, jak bych to měl dělat, přicházel jsem s konkrétními představami, návrhy a chtěl jsem zpětnou vazbu, slyšet názor. Já ho pak buď akceptoval a svoji představu upravil, nebo ne. A takhle pořád dokola, až do sebe najednou všechno začalo zapadat a začalo to dávat smysl. Celý projekt je postavený na spolupráci lidí a firem. Designérů a výrobních firem. Ta zodpovědnost je hodně posunutá na třetí strany, například výrobce. Nemám vlastní výrobu ani na ni nemám kapitál. Finanční ani lidský. Ale hlavně proč? Proč to dělat sám, a ne s někým, kdo to dělá už třeba dvacet let a je v tom nejlepší?

Tvojí rolí tedy od začátku byl někdo, kdo je uprostřed, kdo má nápady, organizuje a síťuje autory, firmy a další spolupracovníky?
Ano, dá se to tak říct. Nejtěžší ale bylo skutečně to zrealizovat a navíc tak, aby ta spolupracující síť opravdu fungovala. Jenže pak přišla další klíčová otázka a ta zněla CO? Co budeme vyrábět? A to je další věc, která jde za mnou, protože já jsem autorem myšlenek těch produktů. Takže jsem to byl já, kdo přišel za Matyášem, designérem, a řekl Hej, pojďme vyrobit světlo z reflexních fólií, to bude super! Řekl jsem mu přesně, jak to světlo má být velké, jak má fungovat, do jakých prostor má být určeno. Když designérovi řekneš Tady máš materiál, udělej z toho něco, tak to nefunguje, tím už jsme si taky prošli.

Narážíš tím na svůj workshop s mladými designéry, o kterém jsme se tehdy spolu bavili? Kdy to vlastně bylo?
To bylo loni v srpnu a tenhle přístup opravdu nefungoval. Moje myšlenka spočívala v tom, že seženu co nejvíc materiálu od co nejvíc firem, k tomu co nejvíc designérů a dám ty dvě věci dohromady. Aby se to všechno potkalo v jedné místnosti a doufal jsem, že z toho něco vypadne, že designéři budou dostatečně kreativní a přijdou s nápady na ty produkty, které pak dotáhneme do konce. Tohle se ukázalo jako absolutně nefunkční. Měl jsem sice asi sto dvacet materiálů, ale z nich bylo použitelných pět? Teď už vím, s jakými materiály chceme pracovat, ale tehdy ne, tehdy to byl pokus-omyl.

Kde byla chyba?
Zaprvé na straně materiálů. Tehdy jsem si myslel, že čím víc jich nanosím, tím líp. A taky na straně designérů, ze kterých nic nevypadlo. Postupně jsem jak materiály, tak designéry vlastně úplně vyměnil. Z původních autorů zbyli asi čtyři, přidal jsem šest nových, takže teď jich je deset.
Hlavní změnou ale je, že práci na produktech už zadávám přímo. Mám konkrétní materiál a jdu s ním a s konkrétním nápadem na produkt za designérem a řeknu mu jasně, co chci.

Sázel jsi na studenty designu?
No, nejen, ale všichni byli mladí. Když jsem pak koncept konzultoval s designérem Ivanem Dlabačem, řekl mi: Tohle nikdy nemůže fungovat, protože na jedné straně máš materiály, se kterými se špatně pracuje, a na druhé straně máš nezkušené designéry. Musíš mít buď skvělé materiály a pak s nimi můžeš nechat pracovat studenty, nebo klidně náročné materiály, ale na ně musíš mít profesionální designéry. Když to slyším teď, zní to naprosto jasně, ale musel jsem si na to přijít.

Kdo jsou tví dnešní designéři?
Už to nejsou studenti. Ano, jsou to mladí autoři, ale každý má za sebou pár zrealizovaných projektů, takže už mají zkušenosti. 

Co jsi změnil poté, cos zjistil, že položit materiály na stůl a vyzvat je ke kreativitě nefunguje?
Jdeme od nápadu k realizaci, přičemž nápad přináším já. Prvním nápadem tedy bylo závěsné světlo, dalšími šperky a doplňky. Designéry jsem si potom už hledal cíleně podle toho, kdo je dobrý na světlo, kdo na doplňky z kůže, kdo na šperky.

Ty jsi ve svých plánech mířil vždycky hodně nahoru. Nejlepší design, exkluzivita, vysoká cena, prodej ve světě. Na začátku jsi ale neměl vůbec nic. Dívali se na tebe ve firmách, kam jsi je chodil přesvědčovat, jako na exota?
(Smích.) Nemyslím si. Pokud ano, tak mi to nikdo nedal najevo. Ale myslím si, že ne, myslím, že když ti vidí to nadšení v očích a že do toho jdeš bláznivě a po hlavě a že nemáš ani kousek pochybnosti, tak ti uvěří a postaví se za tebe. Když ti jiskří v očích, máš napůl vyhráno.

Jak jsi v začátku Contiqua řešil peníze?
No, to bylo těžké. Dostal jsem jednorázově nějakých dvacet třicet tisíc za šperky z Reeflex designu a z toho jsem musel vyžít. Ale když o něco jde, člověk vyžije z mála. Protože jsem neměl peníze, dělal jsem koncept Contiqua od začátku tak otevřeně s tím, že každý dostane peníze teprve tehdy, až se to zrealizuje a prodá. Designéři to třeba běžně dělají za provizi z budoucího prodeje. Musel jsem samozřejmě platit ty praktické věci, které pro tebe nikdo zadarmo neudělá, jako je založení firmy, branding, vizuální styl a tak.

Pamatuju si, jak jsi svého času usilovně pracoval na byznys plánu, se kterým jsi chtěl ulovit nějakého investora. Jak to tehdy dopadlo?
Ten plán jsem nakonec dopsal a investory oslovil. Je to sice zajímalo, ale dohodli jsme se, že to v danou chvíli nemá smysl. Já měl v ruce jenom ten koncept, ale žádné hotové produkty. Pro investory to tím pádem znamenalo větší riziko, za což chtěli větší podíl. Mně ale dávalo větší smysl ty peníze v tu chvíli nevzít, ale ty produkty zuby nehty dotlačit až do výroby a k prvním prodejům, a jít za nimi tedy až potom. Pak už máš něco v ruce. Já tehdy o byznysu skoro nic nevěděl. Ale dneska jsem rád, že na investory nakonec nedošlo, protože by to bylo předčasné.

Půjčil sis?
Zrušil jsem svoje stavební spoření, což mi pokrylo základní startovní náklady, založení firmy a prototypování prvních výrobků. Měl jsem taky spočítané, že mi to akorát vyjde, protože jedna z firem – dodavatel materiálů – u nás objednala dodávku našich výrobků, které chtěla použít jako svoje reklamní materiály. Celé to bylo vymyšlené tak, že mi pošlou platbu předem a já z ní zaplatím výrobu. Jenomže v účtárně se někdo spletl a peníze poslali někam úplně jinam. Já to měl spočítané na dny, abych to byl schopen zvládnout. Ty peníze mají zatím zpoždění 63 dní. Ale všechno se dohledalo, vysvětlilo, takže bych je měl každým dnem dostat. Já ale kvůli těm dvěma měsícům zpoždění nemohl platit výrobu, takže jsem si musel půjčit od bratrance, abych to vůbec zvládl.

Pojďme k výrobkům a třeba k těm z kůže. Kolik jich je a kde kůži bereš?
Máme psaníčko, peněženku, pouzdro na karty a malou peněženku, celkem čtyři produkty. Materiál na ně tvoří zbytky od nábytkářské firmy Wiesner Hager z Rakouska.

Původně jsi ale chtěl zbytky kůže ze sedaček do aut, do Mini Cooperu nebo Porsche.
Zkoušeli jsme oboje, já jsem moc chtěl to Mini, ale nakonec to bylo celé neschůdné, tak jsme se dohodli s Wiesner Hager.

Jaká je historie kovových šperků z bubenických činelů?
Vymyslel jsem si, že budeme vyrábět šperky z rozbitých činelů Zildjian. Zildjian patří – spolu se Sabian a Paiste – mezi top světové značky bubenických činelů. Já jsem od Zildjian nic nechtěl, nic od nich nepotřebuju, protože rozbitých činelů se všude válí spousty, to je pro bubeníky spotřební materiál. Jediné, co jsem od nich chtěl, je spojení s jejich brandem. Aby ukázali, že z jejich rozbitých činelů se vyrábějí tyhle krásné věci. Chtěl jsem tedy mluvit s někým, kdo má u nich propagaci značky na starost. To je v tomhle případě buď marketingový/mediální ředitel, nebo vlastníci – rodina. Zildjian je rodinná firma a současná ředitelka Craigie Zildjian je v pořadí šestnáctá v čele firmy.

Je to tradiční turecká firma, ale už dávno usazená v Bostonu, že?
Ano, kousek od Bostonu. Já jsem se ale nejdřív dostal na jejich obchodního zástupce pro celý CEE region. Vyměnil jsem si s ním pár mailů a jeho to hrozně nadchlo a moc se mu to líbilo. Dal mi kontakt na jejich marketingového ředitele v Americe, který by o tom mohl rozhodnout. Tomu jsem napsal mail a ten to totálně zazdil. Jednoznačné ne. Tečka. Já si ale říkal, že je to ohromná škoda, že je to super nápad a že to nevzdám. A řekl jsem si, že ve finále má stejně rozhodující slovo vlastník značky, tedy rodina. Přemýšlel jsem, jak se dostat přímo ke Craigie Zildjian, jak ji přesvědčit, aby pochopila, že to myslíme vážně a že jsme schopni vyrobit to dobře. Myslel jsem si, že se bojí toho, že uděláme něco mizerně, co jejich značku poškodí

To chápu…
Já taky, protože my jsme tady, oni jsou tam a nikdy jsme se ani neviděli. Vymyslel jsem plán: nechal jsem Kláru Šípkovou udělat design a vyrobili jsme tři páry náušnic, protože Craigie Zildjian není jediná z rodiny ve vedení firmy, ale také její sestra Debbie Zildjian a její dcera Cudy Zildjian. Ty náušnice jsme jim poslali přes Atlantik do Bostonu. Udělali jsme prostě finální produkt včetně luxusního balení, které jsem nechal navrhnout Honzu Činčeru, včetně ražby v papíru a věnování. Ručně jsem napsal osobní dopis pro Craigie Zildjian, zlatým perem na černé čtvrtce, aby to bylo do barvy. Napsal jsem ještě jeden dopis pro její sekretářku, u které jsem si pojistil, aby zásilku převzala, krabičky zkontrolovala a připravila to Craigie na stůl tak, že až ráno přijde, bude to tam na ni čekat včetně toho osobního dopisu.

Klaplo to?
Ano, Craigie jednoho dne přišla ráno do práce a měla to na stole.

Zamávalo to s nimi?
To nevím, ale tři dny na to mi přišel osobní mail od Craigie a další mail od její sestry s tím, že se jim to strašně líbí, že to asi myslíme opravdu vážně, že jsme perfektní designéři a tak dál, ale že se za to se svojí značkou nepostaví. 

Nezamávalo naopak tohle s tebou?
Ne. Vůbec. Stálo to za to. Mně to alespoň donutilo pojmout to jinak v tom, že šperky z činelů rozhodně chceme dělat, ale už nebudu příběh spojovat se značkou výrobce, ale třeba s konkrétní kapelou, od které zrovna činely dostaneme. Příběh materiálu je důležitý. Stejně jako u našich dřevěných šperků, na které používáme dřevo od domácího výrobce klavírů Petrof.

Vaším stěžejním produktem je ale asi závěsné svítidlo Infinite Light. Tam to bylo jak?
Světlo je ze stejné reflexní fólie, se kterou jsem pracoval už v Reeflex Designu, takže jsem ten materiál dobře znal. Věděl jsem, že je hodně drahý a má úžasné vlastnosti, které asi ještě nikdo nějak kreativně nevyužil.

Jak dlouho trvala celá geneze Infinite Light od samotného začátku po slavnostní představení?
Asi sedm měsíců.

Fólii vyrábí 3M, ale ty ji bereš z Dopravních značek Praha. Děláš na něčem s 3M přímo?
Teď děláme na společném promo videu o našem světle, to video bude 3M používat celosvětově jako marketing.

Jindro, myslíš, že se tvoje cesta dá nazvat pokus-omyl?
No jistě. A ne jeden…

Měl jsi někdy pocit, že je toho na tebe moc? Měl jsi někdy chuť na všechno se vykašlat?
Nikdy doopravdy. Párkrát jsem si to řekl, možná v žertu. Když toho mám plné kecky a nic se nedaří, říkám si, že se na to můžu kdykoli vykašlat a jít dělat třeba marketing s Davidem Bradou tady v HUBu.


Nedávno jsi na další MashUp prezentaci ukazoval diagram omylů a slepých uliček. To vzniklo jak?
Přemýšlel jsem, co by si lidé měli z té prezentace odnést. A jednoznačně z toho vyplynula inspirace a motivace. Aby lidé získali pocit, že když se chce, tak to jde. Pokud máte svůj sen, nebojte se do něj skočit, protože za a) nikdo jiný to za vás neudělá a za b) pokud to neuděláte sami, budete toho do smrti litovat. A já chtěl na tom diagramu ukázat, jak to vypadá zevnitř. Že se vlastně jedná o kontinuální řadu neúspěchů a ty jdeš od jednoho k druhému a furt to nejde a furt to nejde. Pořád se někde něco kazí, něco nefunguje, něco stojí čtyřikrát víc, než se plánovalo, někdy to nejde technologicky. A ty jdeš dopředu od neúspěchu k neúspěchu a je jenom na tobě, kdy to vzdáš. A když to nevzdáš, tak třeba jednoho dne uspěješ. Nikdy ale dopředu nevíš, který ten neúspěch bude poslední, nebo jestli jich před tebou je pořád ještě třeba šedesát. Někdy to jsou prkotiny, ale někdy narazíš na problém, co tě posune zpátky klidně o pár měsíců, a musíš začít znova.

Během těch omylů a slepých uliček tě víc trápil neúspěch té konkrétní myšlenky, kdy ti došlo, že takhle to taky nepůjde, nebo prachobyčejný existenční tlak?
Pro mě je existenční tlak naprosto nedílnou součástí věci. Nebo alespoň já to jinak neznám. A dokonce si myslím, že kdybych měl za zády velké peníze, nic by mě netlačilo. Já bych si s tím mohl hrát a vypiplávat to, ale výsledek by byl mnohem horší, nebo by možná vůbec nebyl. Když máš motivaci nejen v tom, že děláš, co chceš a baví tě to, ale víš, že tě to musí živit, bereš to vážněji a o to víc do toho jdeš, než kdybys to dělal jenom pro srandu. Vůbec si nedovedu představit, že bych to dělal jenom pro zábavu.

Jindro, hodně štěstí, úspěch Contiqua a díky za rozhovor.

Foto: Radim Koštial a Contiqua

Petr Skondrojanis

Jindro, držím ti palce ať tě to pořád tak baví!!!

10.11.2014 15:56   Reakce

michael rada

ibcsd lab s.r.o. 

Vynikajici rozhovor, vyborne tema. Aktivity pana Fialky navic vedou ke snizeni objemu odpadu, coz je zakladni predpoklad proto, abychom nezili na skladce. Doufam ze se nam podari propojit aktivity obou nasich spolecnosti.

10.11.2014 16:26   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy