Téma
Téma

Jak je důležité míti Mikuláše

30.10.2015  Radim Koštial 0  komentářů

S Mikulášem Procházkou z LMC se mi vždy dobře spolupracovalo, a navíc ho mám rád. Proto jsem mu před mnoha měsíci, když mi zavolal, abych byl jedním ze spíkrů na NeKonferenci, řekl bez dlouhého váhání „Ano.“

Možná už hned druhý den jsem si to vyčítal. Od dob, kdy jsem vedl HR kavárnu, se v mém životě mnohé změnilo a já – naplno vtažen do víru své aktuální práce, kde jsem se po dvou letech vrátil od soft zpátky k hard, tedy do stavebnictví – nejen že skoro nemám na nic čas (nebo si to aspoň namlouvám), ale schází mi především myšlenky a básnické střevo. Těch telefonátů jsme spolu měli ještě několik a já byl pokaždé rozhodnutý to odmítnout, Mikuláš mě ale pokaždé přemluvil. Nakonec jsem na kafi s Lenkou Mydlovou se svou účastí definitivně souhlasil, ale změnil jsem své téma „Leadership v HR“ na „Leadership mezi kulturami.“ Předpokládal jsem totiž, že právě tohle je oblast, kde bych mohl být, díky svým rokům stráveným v mezinárodním byznysu, trochu silný v kramflecích.

Pokud se přípravy týče, byl jsem opravdu v klidu, protože do NeKonference zbývalo téměř půl roku. Nemusím asi zdůrazňovat, že ten půlrok uplynul jak voda a já seděl 28. září, tedy dva dny před NeKonferencí, se štůskem čistých papírů doma na terase a pokoušel se dobrat alespoň toho, jak svůj workshop pojmu.

Moc jsem toho nevymyslel. Ve středu jsem přišel do La Fabriky s lehkým pocitem nervozity v žaludku s tím, že si během dne svůj workshop připravím, protože jsem začínal až okolo čtvrté hodiny odpoledne. To, o čem jsem chtěl mluvit a na čem jsem chtěl postavit diskuzi s účastníky, byl leadership v mezinárodním prostředí, v různých kulturách. Chtěl jsem bavit, vyprávět a společně hledat odpověď na otázku, zda se lze shodnout na principech, které fungují vždy a bez ohledu na národnost a mentalitu. 

Našel jsem si volné místo u stolku v koutku a pustil se do práce. V ten moment mi začal zvonit telefon, jeden hovor za druhým. Na našem aktuálním největším projektu v Londýně jsou problémy a klient mě dostával do varu jedním mailem za druhým a já si uvědomil, že namísto přípravy mi hodiny ubíhají rozčilováním se po mailech, po telefonu a rozhovory se známými a přáteli, které jsem v La Fabrice potkal. Začínal jsem mít opravdový strach, že moje vystoupení skončí fiaskem. Věděl jsem, že svoji necelou hodinku chci pospojovat a osvěžit vlastními historkami a zážitky z minulých let, dokonce jsem i věděl, kterými, ale nebyl jsem schopný to celé uchopit a srovnat do jednotné linky s jasným závěrem. Několikrát jsem změnil koncept a hladina adrenalinu v krvi nebezpečně stoupala… 

Naprosto jedinečná a úžasná atmosféra v La Fabrice spolu se vstřícnými, skvělými a spolupracujícími hosty však udělaly své. Můj čas nastal a já stál před půlkruhem diváků s fixkou v ruce a flipchartem vedle sebe. Přestože hosté už museli být po celodenním maratonu unavení, spolupracovali výborně, i když odmítli práci ve skupinách, s čímž jsem tak trochu počítal. Měli zkušenosti ze svých firem, často mezinárodních, ptali se, diskutovali a otevřeně sdělovali své zkušenosti a názory. Jak se s cizinci spolupracuje? Jací jsou? Na jakých stavebních kamenech chování lídra se shodneme bez ohledu na národnost? 

Bylo to skvělé. Sdílený náboj celodenní, více než vydařené akce zapůsobil a moje vystoupení skončilo dříve, než řeknete borůvkový koláč, a já jenom doufal, že mí hosté byli spokojeni. Rozuměli jsme si, spolupracovali, diskutovali, poslouchali a hlavně se společně smáli. To jsem si vlastně přál ze všeho nejvíc. A já měl konečně čas a klidnou mysl na to užít si poslední přednášky i závěr mého tradičně bravurního kavárenského kolegy Martina Hudečka, který se celého dne zhostil jako moderátor. 

A co z toho pro mě vyplývá? Třeba pocit lehké závisti Human Relations komunitě, která žije bohatým životem plným setkávání, networkingu, sdílení, konferencí a zážitků. Myslím, že takhle bohatě u nás žije málokterá jiná branže. Třeba dobrý pocit z toho, že jsem si našel čas a celý den v La Fabrice si opravdu užil spolu se všemi, které znám i neznám. Třeba pocit, že intuitivní vnímáni lidského rozměru veškerého našeho konání je ten správný – jsme přece především lidé a sociální a emoční inteligence by jednoznačně měla být vodicí linkou naší práce. A třeba také pocit, že riskovat a jít do neznámého a ne příliš dobře připraveného má cenu, když víte, o čem chcete mluvit, a bezvýhradně tomu věříte. 

Mikuláši, díky za skvělý den, díky, žes‘ mě přemluvil, a prosím, nezapomeň mi příště zase zavolat a hlavně se nenech odradit mými výmluvami, že nemám čas.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy