Téma
Téma

Na sever a na jih

Lásku k cestování jsem nejspíše zdědila po babičce, kterou – co pamatuji – nebývalo úplně snadné lokalizovat. Zatímco ona cestovala především po Česku, já se pohybuji napříč Evropou. Zjistila jsem přitom především, že mezi krátkým pobytem v cizí zemi a pokusem v ní delší dobu žít je propastný rozdíl.



Kratší cesty přinášejí zážitky, odpočinek či inspiraci. Dodnes mě například těší vzpomínka na ohromený výraz celníka, který mi na lublaňském letišti vytáhnul z relativně malé luxusní kabelky čerstvou hlávku zelí. Ať už taková cesta vede kamkoliv, mentálně je však člověk stále doma. Mění se jen obrazy, které se mu míhají před očima. A nějakou dobu trvá, než je schopen do nich aktivně vstoupit. 

Článek o fázích kulturního šoku vystihuje celkem přesně, co se při delším pobytu v cizí zemi děje. V mém případě to bylo Švédsko. Rozhodla jsem tehdy celkem impulsivně a využila toho, že je tam možné bezplatně studovat na vysoké škole, a to bez jakýchkoliv omezení. Během prvního semestru jsem získala stipendium švédské vlády, jež mi pokrylo výdaje na celé období, tedy zhruba dva roky, které jsem tam nakonec strávila. Součástí stipendia byla navíc práce na univerzitních projektech. Takhle jednoduše to ale zní jen proto, že jsem měla více štěstí než rozumu a dobré zázemí v rodině, která mě v období bez finanční jistoty stipendia podržela. Otázku místních, jestli chci ve Švédsku zůstat kvůli vyšší životní úrovni, jsem musela zodpovědět mnohokrát. A odpovědi se postupně lišily podle toho, v jaké fázi šoku jsem se právě nacházela. 

Zpočátku jsem mile odpovídala, že pobudu ráda, zůstat natrvalo nemám v plánu a životní úroveň považuji za srovnatelnou. Užívala jsem si krásnou přírodu i městkou architekturu, švédskou zdvořilost a třeba odpolední čaje s mlékem na venkovních zahrádkách v mrazu. Nebyly sociální sítě, kontakty s domovem se omezovaly na e-maily a občasný telefonát. Ve druhé fázi mě podobné otázky začaly trochu unavovat, zvláště pokud se mísily s dotazy, zda u nás máme dálnice či je-li pravda, že snídáme pivo. Začala jsem si také všímat některých rysů a projevů švédské povahy, které mě uváděly do rozpaků. A jistě se mi nejednou podařilo rozpaky i vyvolat. Postupně jsem byla více a více schopna vnímat rozhovory a dokázala sledovat třeba i politickou debatu. 

V té době se mi začalo stýskat po domově, začínala jsem totiž rozumět – a nelíbilo se mi to. Iluze o Švédsku byla příjemnější, střetu s realitou se ale nedalo vyhnout. Nebudu popisovat všechna svá zjištění, jen jedno za všechny: pokud Švéda či Švédku o něco požádáte, přimějte ho, aby vám to slíbil dvakrát. Napoprvé to totiž udělá jen ze zdvořilosti, která má ve švédském podání široké uplatnění a ne vždy je skutečně zdvořilá. 

Až třetí fáze mého pobytu mi přinesla určitý klid, užívala jsem si, co bylo příjemné, a současně už věděla, jak si poradit s tím, co nevyhovuje. Na výše zmíněnou otázku jsem odpovídala s humorem. Ze známých se tou dobou stali přátelé (a švédská přátelství jsou na celý život), pochopila jsem první švédský vtip (z těch asi tří, které jsou tam k mání) a jednou po cestě městem jsem si zničehonic, ale naprosto jasně uvědomila, jak dokonale promyšlený je název švédské vodky Absolut (omlouvám se, ale krátce to vysvětlit není možné). Naučila jsem oceňovat například severský vztah k práci. Přepracovanost se tam nenosí, je pouze známkou neschopnosti – řídit si čas, stanovit priority nebo požádat o pomoc. 

A nakonec došlo na lámání chleba, poslední fázi. Uvědomila jsem si, že na první část otázky budu muset odpovědět především sama sobě. Že jsem se dostala do bodu, kdy buďto upevním vazby na severu, nebo se vrátím domů. Jak to dopadlo, je zřejmé. Vrátila jsem se ještě dostatečně včas na to, abych se necítila vykořeněná doma, přestože znovu si zvyknout nebylo bez komplikací. Udivil mě zejména pocit, že zatímco ve mně proběhla obrovská proměna, doma zůstalo vše úplně při starém. Jako bych se vrátila do přerušeného rozhovoru. Současně jsem ale domov vnímala nově a jinak, s mnohem větší vděčností. Sever mi zůstal jako má osobní alternativní realita, kam můžu občas na chvíli zmizet. 

Své severské zážitky jsem později měla možnost konfrontovat s delším pobytem v Řecku. Tam jsem odjela na dva letní měsíce pracovat na projektu, který vyžadoval na chvíli se odstřihnout od běžných záležitostí. Kulturním šokem jsem prošla zrychleně, v tomto případě jen po povrchu, paradoxně ale ovlivnil můj život doma o to intenzivněji. Řecká přátelství jsou o to vřelejší, čím méně přehledná jsou tam jakákoli pravidla. Kupříkladu zcela pozbývá smyslu řešit jízdní řády. Ztratíte přesně tolik času, kolik této záležitosti věnujete. Potíže se naučíte řešit, až nastanou, protože vymýšlení katastrofických scénářů realitu stejně nedostihne. A pokud se jedná o práci, Řekové si plánují jen jednu důležitou věc denně. Zbytek se vyvine podle situace. Od doby, co se snažím tento poznatek aplikovat ve svém životě, toho mnohem více stihnu. Zatímco ve Švédsku jsem se naučila oddělovat práci od volného času, v Řecku jsem se učila, jak neztrácet čas zbytečnými drobnostmi a soustředit se na podstatu. 

Obě mé delší cesty mi daly především určitou jistotu, že bude-li někdy v životě třeba, dokážu začít od nuly – a to kdekoliv. Pobývat nějakou dobu v cizí zemi doporučoval už Jan Ámos Komenský. Člověk, který vystrčí hlavu z ďolíku, získá kromě přehledu i určitý nadhled. Sleduji například mnohem střízlivěji zahraniční zpravodajství. Pokaždé, když se objeví zpráva, která vysoko hodnotí švédský sociální systém nebo nám dává za vzor švédskou politiku bez skandálů, znovu si uvědomím a připomenu, že i zprávy týkající se jiných zemí mohou být podobně zkreslené a zavádějící. Znám také nejen cenu, ale i hodnotu panenského olivového oleje z řeckých ostrovů. To mě nutně vede k zamyšlení nad původem toho, co kupuji. Mám také svůj vlastní názor na příčiny řecké krize, a o to více jsou mi proti mysli rychlé soudy o ještě vzdálenějších kulturách. Nebo si prostě s mnohem větší radostí a pochopením dokážu užít muzikálový film Mamma Mia, který propojuje zdánlivě nesourodé prvky – švédskou kulturu s řeckými ostrovy, Paříží a britskou angličtinou. 

Pokud by delší cesty byly lékem proti omezenosti, kratší cesty jsou jistě dobrým doplňkem stravy. Ne každý si z různých důvodů může delší dobu v zahraničí dopřát. Tím spíše je dobré při každé příležitosti vystrčit nos za hranice všedních dnů a opouštět sterilní bezpečí hotelových komplexů s bazény. Každá taková cesta přináší poznání, nová přátelství, inspiraci, pokoru a především pořádnou dávku nadhledu. 

Foto: Flickr user Walt Stoneburner

Petr Skondrojanis

:) Ano v Řecku věci plynou a dějí s kdy se mají dít. "Kupříkladu zcela pozbývá smyslu řešit jízdní řády. Ztratíte přesně tolik času, kolik této záležitosti věnujete." To je svátá pravda ostatně neplatí pro většinu problému, které řešíme často vlastně zbytečně?

27.08.2014 16:56   Reakce

Radim Kostial

Lajk

31.08.2014 15:08   Reakce

Radim Koštial

Tenhle článek mám rád. Moc dobrej

29.08.2014 08:37   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy