Téma
Téma

Máte demotivované zaměstnance? Změňte recept každodenního guláše.

02.05.2013  Radim Koštial 4  komentářů

Firmy se občas prostřednictvím interních dotazníků snaží zjistit, kolik jejich zaměstnanců je angažovaných, jakžtakž angažovaných a neangažovaných. S demotivací, neangažovaností a rozklíženými vztahy je pak vždy třeba „něco” udělat – a mimo jiné proč ne třeba teambuilding? Pro personalisty a výkonné manažery je koneckonců jeho objednání jednoduché a bezpracné a agentur a lektorů, kteří s radostí dodají firemní teambuilding na klíč jako Baťa cvičky, je na každém prstu dvacet.

Asi některé personalisty a lektory nenadchnu, ale můj vztah k organizovaným teambuildingům je méně než vlažný. Jsem přesvědčen, že jako šéf nevytvořím týmového ducha a sdílený zápal spolupracovat pouhým lusknutím prstu. Bohužel ani ne tím, že vyženu atrofované úředníky hrát třeba nohejbal. S jistotou Murphyho zákonů si totiž někdo během chvilky přivodí těžký výron v kotníku anebo si jindy v lanovém centru vyhodí rameno. Mimochodem oba případy jsem zažil, i když naštěstí o moje končetiny nešlo.

Pár teambuildingů, kterých jsem se zúčastnil, bylo fajn, abych byl spravedlivý. Troufám si ale kacířsky tvrdit, že jsme si užili především ten moment. Po návratu do každodenní reality a zasmání nad fotografiemi z akce ten, kdo motivovaný byl, motivovaným zůstal a ten demotivovaný zůstal demotivovaný dál. S plným vědomím také říkám, že jsem si nikdy nevšiml, že by akce zásadním způsobem splnila účel budování týmu (proto se to přece jmenuje teambuilding, ne?). Ti, kteří se neměli rádi v pátek před víkendem, se neměli rádi ani v pondělí ráno a na kvalitu spolupráce organizované hry neměly vůbec vliv. Prostě přišlo pondělí a jelo se dál ve stejných kolejích.

Ale alespoň byla legrace… Jednou, po dvoudenním vysedávání v konferenčním sále hotelu, jsme se sešli v lobby. Sedmdesát chlapů v trenýrkách a tričku, z nichž jakžtakž obstojný pohled, aniž se začnete smát, byl tak maximálně na deset. Ujala se nás asistentka a odvedla nás do lesa vzdáleného asi dvě stě metrů od hotelu, kde na nás čekala skupinka mladých a optimistických německých lektorů a lektorek se stopkami a píšťalkami na krku. Rozdělili nás do skupin a představili nám sportovní dráhu s jednotlivými stanicemi, kdy se plnily úkoly. Když jsme viděli, co nás čeká, někteří kolegové se začali smát a pár rebelů si dokonce zapálilo cigaretu. V mojí skupině jsem byl zdaleka nejmladší. Lezlo se, běhalo, přelézalo, skákalo, skupiny se vystřídaly na všech stanovištích. 

Hned na prvním bylo jasné, že úkoly budou nad možnosti mnoha účastníků. Z provazů byla třeba mezi stromy natažena jakási pavučina, kterou se muselo prolézt. Můj skandinávský kolega, jenž postavou připomínal hodně nacpaného Medvídka Pů, se v té pavučině nějak zasekl hlavou dolů, a když to jiný kolega se komentoval vtipnými hláškami „Tony, the Spider!” anebo „Here he comes. The Killer!”, měl jsem co dělat, abych se nepočůral smíchy. 

Rakouský kolega s vizáží hřmotného tyrolského horala, chlapisko jak hora s obřími rudými tvářemi a vousy, tu pavučinu téměř zdemoloval. (Tony předtím samozřejmě spadl po hlavě dolů.) Na další stanici se musel dostat přes vysokou dřevěnou stěnu, a když mu ostatní pomáhali, odrazil se nahoře se svými sto padesáti kily k mohutnému seskoku, přičemž svou gigantickou botou zabral přesně tam, kde byly moje prsty, a já řval a měl chuť vraždit…

Nejvyšší šéf z Ameriky, který se dobrovolně přidal a patřil do mé skupiny, byl nonšalantní starý pán, kterého jsem měl strašně rád. Právě odcházel do důchodu, nikdy neztrácel svůj klid a humor a na teambuilding si vyšel ve značkovém polo-tričku s límečkem, elegantních pískových plátěných kalhotách a drahých kožených hnědých mokasínkách bez ponožek. U pavučiny s flegmatickým klidem prohlásil, že se na nějakou pavučinu může „víte co“, a zapálil si doutník.

Nejroztomilejší ovšem byl, když se rozhodl, že alespoň poslední úkol splní a dřevěnou stěnu přeleze. Chlapi ho zezadu vysoukali nahoru, kde si sedl a s klidem prohlásil „No a teď mě sundejte.” Sedl si mi obkročmo na ramena, jako když nesete dítě na koníčka, a ostatní nechal na mně. Zůstal královsky klidný a divím se, že si na mě nezapálil další doutník.

Na jiné zastávce se v zápětí v další skupině zřítil britský kolega, introvertní tichý muž ve středních letech. Manažer z R&D (výzkum a vývoj), vědec nejen duší, ale i tělem. Tomu člověku slušel plášť a to, když mi svým tichým hlasem v laboratoři vysvětloval, na čem zrovna pracují. Určitě ale ne sportovní aktivity. Tipuju, že sportoval naposledy na univerzitě a odnesl to nějakým zdravotním problémem. Tady to odneslo koleno a vazy v něm.

Návrat do hotelu proto připomínal návrat fotbalové jedenáctky, kterou v okresním přeboru vyklepla Horní Lhota. Kulhající, špinaví, odření a zpocení strejcové, belhající se anglický vědec, kterého z každé strany někdo podpíral. To se prostě muselo jít zapít! Ano, srandu jsme si užili, to ano. 

Takhle se nicméně motivace a týmový duch podle mého názoru nebudují. Jeden víkend – navíc s programem totálně nevhodným pro tohle složení lidí – je jako léčení obezity tím, že si dám jednou měsíčně k večeři kuřecí prsa vařená v páře a na sucho. Bez každodenní změny stravovacích návyků nezhubnete. Stejné je to i s firmou. Motivace a demotivace v práci pramení z dlouhodobých vztahů, osobnosti lídra, důstojnosti, smysluplné práce, kultury, komunikace a vůbec celého toho každodenního guláše z ingrediencí, které zaměstnanci potřebují k tomu, aby byli spokojení. 

To, že si firma vyjede strávit společný víkend, je v pořádku. Pokud ve firmě máte takovou atmosféru, která motivuje sama o sobě, budou vaši lidé dokonce na ty víkendy společně jezdit i bez vás a budou si to organizovat sami, protože je to spolu baví. 

Šéfům, kteří chtějí vylepšit ve firmě motivaci a sdílené nadšení, bych tedy rozhodně doporučil vařit každodenní guláš jinak – namísto vymýšlení dietní večeře jednou za čas. Je to totiž nejen metoda spolehlivější a levnější, ale garantuji vám, že všechny baví. Na rozdíl od organizovaných teambuildingů, které ze všech nejvíc baví lektory – ve chvíli, kdy vám vystavují fakturu. 

Petr Skondrojanis

Jeden z nejskvělejších článků o teambuildingu. :) Nejen, že je neuvěřitelně vtipně napsaný, tak je taky pravdivý a je to Radimem prožité. Nadhera, sdílím a děkuju.

07.05.2013 10:56   Reakce

Pavel Šebek

TransPlus (Česko) s.r.o. 

Děkuji, děkuji, děkuji. Ani nevíte, jak s vámi naprosto souhlasím. Do této doby jsem se cítil opravdu osamocený. Tedy myslím tím se svým názorem, který je naprosto stejný jako ten uveřejněný v článku. Zejména ta část o každodenní normální práci s vynecháním jakýchkoli umělých, někdy až přiblblých, aktivit, kterým se raději nesmí odporovat, aby se člověk náhodou nestavěl proti týmu. Ještě jednou díky.

11.06.2013 21:06   Reakce

Radim Koštial

Děkuji :) Věřte mi, že osamocený rozhodně nejste. Znám opravdu hodně lidí se stejným pohledem

12.06.2013 00:41   Reakce

Pavla Frindtová

Ačkoliv jste mě nepotěšil...jsem HR.. :) musím jednoznačně souhlasit :) Skvěle napsaný článek!

14.06.2013 10:53   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy