Téma
Téma

Nechtějte kanceláře, chtějte ateliéry! – Úvod do měsíčního tématu

01.09.2013  Radim Koštial 2  komentářů

Ve svém současném profesním životě nemusím osm hodin denně sedět v jedné kanceláři. Ne, že by to byl nějaký problém, ale možnost kombinovat kancelář, home office, kavárnu, sdílené prostory a vůbec všechna místa, kde se dá v klidu sednout, dát si kávu a připojit se k internetu, je svěží a tak nějak svobodnější. Svěží, svobodná a úžasná ale může klidně být i ta kancelář.

Nedávno jsem mluvil o kancelářích se svým známým, úspěšným českým architektem. A on, přestože má za sebou řadu skvělých a známých realizací, mi povídá:

„Já už asi kanceláře nemám rád. Nebo minimálně nemám rád to slovo – kanceláře.”
Zasmál jsem se, přece jenom mě to od něj překvapilo. 
„Jak to?” ptám se.
„Podívej se kolem sebe. Ve městech už v podstatě nedominuje nic jiného než kanceláře, jsme zaplaveni kancelářemi. Stavíme drahé budovy a tisíce metrů nových kancelářských ploch, kam se dobrovolně zavíráme, abychom tam vytvářeli něco, o čem se dá s úspěchem pochybovat, jestli je to vůbec k něčemu dobré. Je to moderní svět, který jsme si vytvořili. Já se alespoň bráním tomu, abych to nazýval kancelářemi, na to slovo už jsem úplně alergický. Chci si sám pro sebe vytvořit nový název, jak budu kancelářím říkat.”
„No a už jsi na něco přišel?”
Teď se zase rozesmál on: „Právě že ještě ne. Tak tomu zatím pro sebe říkám ateliéry, ale vím, že to není ono. Tak pokračuju ve vymýšlení.” 

Ateliéry? Safra proč ne? Možná mi to dává smysl! Ať jim ale říkáme jakkoliv, trávíme v nich mnohdy víc času než doma. Na to by neměli zapomínat zaměstnavatelé při vytváření místa, kam se zaměstnanci těší – a rozhodně to není jenom o penězích. Skvělé a inspirativní kanceláře se dají vytvořit klidně i s nejlevnějším nábytkem z Ikey, dobrou náladou a pár plechovkami barvy.

Jaké by tedy kanceláře či ateliéry měly být? Pokud se v kancelářích cítíme dobře, je to pravděpodobně díky mnoha faktorům, z nichž nemá cenu sestavovat žebříček důležitosti. Ono to totiž funguje pouze tehdy, je-li dobře namícháno vše dohromady. Není to jenom o barvách, tvarech, materiálech. Není to jen o vybavené kuchyňce, možnosti připíchnout si na stěny pohlednice z dovolených, skvělém designu či nejmodernější technice. To všechno samozřejmě důležité je a na náš pocit pohody a pracovní výkonnost má všechno, co jsem jmenoval, přímý dopad, ale nezapomínejme, že kanceláře jsou především o týmech, spolupráci, komunikaci a sdílení. Proto bych tedy já osobně – přestože nejsem architekt a v podstatě tomu nerozumím – vybral za všechny parametry skvělé kanceláře jeden, kterým je dispozice, půdorys.

Kanceláře často vznikaly a vznikají tak, že se stávající počet lidí nějak rozmístí do prostor, které jsou volné, a do půdorysné dispozice, která je již určena. To je samozřejmě špatně, protože potom se denní provoz a komunikace musí podřídit dispozici. Zařizujeme-li si tedy kanceláře, měli bychom interiér vybírat a vytvářet tak, aby jeho výsledná podoba kopírovala firemní procesy a komunikaci, sdílení a týmovost, a zároveň nezapomínala na lidský faktor, relaxaci, kreativitu. 

Měl jsem to štěstí, že jsem mnoho let pracoval v kancelářích, které jsme si vytvořili z bývalé industriální budovy, a interiér jsme pojali jako kompromis mezi open space a uzavřenými kancelářemi. Dlouhý prostor jsme jednoduše částečně rozbili kolmými příčkami, které končily asi půl metru pod stropem, a tím jsme vytvořili kóje jako v restauraci, kdy jediné místnosti, které měly čelní stěnu a dveře, byly zasedačky a záchody. Svoji uzavřenou kancelář jsem neměl ani já jako ředitel. To na jedné straně přinášelo velice častou akustickou nepohodu, neboť – i díky ocelovému vazníkovému stropu – byly hluk, smích, telefonáty, puštěná rádia a konferenční hovory někdy skutečně otravné. Politika firmy bez dveří, kdy za manažery mohl kdokoli kdykoli přijít, takže v podstatě neexistovala tajemství, ale všechno mnohonásobně vyvážila. Stýská se mi po tom prostoru. Myslím, že byl jedním z hlavních motorů naší otevřené a zábavné firemní kultury. A když nad tím tak přemýšlím: zeptáte-li se mě, zda to byla kancelář, nebo ateliér, nejspíš bych bez váhání vyhrkl, že ateliér!

V Paříži jsem kdysi navštívil firmu, která si postavila svoji centrálu jako dvoupatrovou budovu na kruhovém půdorysu. Absolutně jsem si nevšiml a nezapamatoval, jaký měli například nábytek, to nebylo důležité. To, co mě ale uchvátilo, byla právě dispozice budovy. Kanceláře se totiž nacházely po obvodu (a mimochodem mít kancelář, která má zdi do oblouku, je úžasné) a všechny společné prostory byly uvnitř kruhu. Pracovní den byl naplněn tím, že zaměstnanci vycházeli dovnitř kruhu poklábosit, diskutovat nad problémem, sejít se na poradu, najíst se. A pak zpátky do kanceláře vyřídit maily a v klidu se soustředit třeba na vypracování obchodních nabídek klientům. Sem a tam, tam a sem. Máte hluchý moment a prokrastinujete? Jděte dovnitř kruhu, vždycky tam najdete někoho, s kým si vypijete kávu, prohodíte pár slov a vrátíte se zpátky dokončit práci. Vaše práce, na které v klidu pracujete za svými dveřmi, je samozřejmě důležitá. Střed kruhu – symbolické srdce firmy – mi ale připadá důležitější.

Od té doby vím, že až budu velký a budu na zelené louce stavět kanceláře své firmy, nebudou to kanceláře, ale ateliér, a jiný půdorys než kruh pro mě absolutně nepřipadá v úvahu! 

O kancelářích, tvarech, barvách, pracovním prostředí, vytváření vlastních bezpečných „pelíšků” a zkrátka všem, o čem jsou naše kanceláře, je toto měsíční téma. Doufáme, že se vám bude líbit a trochu inspirace si odnesete.

Jindra Fialka

Pod větu "Až budu velký a budu na zelené louce stavět kanceláře své firmy, nebudou to kanceláře, ale ateliér, a jiný půdorys než kruh pro mě absolutně nepřipadá v úvahu." bych se podepsal.

08.09.2013 10:39   Reakce

Ivana Watson

Konzultantka, facilitatorka, mediatorka 

Pred 10 lety jsem navstivila centralu Procter&Gambler v Ženevě. Tradičně měli kanceláře přísně nařízený image, ale když koupili malou firmu na pet food, rozhodli se, že nové zaměstnance nechají, ať si vytvoří kanceláře dle svého. A nestačili se divit, co to udělalo se zbytkem firmy. Ostatní oddělení si hned taky chtěli "nabrandovat" svoje pracoviště. A přidali další požadavky: přirozená místa pro setkávání na chodbách, u kávovarů. Gauče a pohovky. Kolobežky trotinet se povalovaly všude po chodbách, lidé na nich jezdili z jednoho odděleni do druhého. Jednotlivá oddělení se ztotožnila se "svými" produkty natolik, že v "baby products" visely nad stoly šňůry s dupačkami a bodíčky a všude se povalovaly hračky. Zaměstnancům se moc líbilo, že si mohli sami uspořádat kanceláře podle svého. Jsem pro všemi deseti. Pytle FatBoy, telescopicke stoly, u kterých se dá pracovat i ve stoje i v sedě, moci si přivést své dítě do práce, když nemám na 2 hodiny hlídání. Jednoduchá pravidla budou stále potřeba, protože kreativita by se mohla zvrhnout v hromadění krámů – chytačů prachu. Co se týče politiky otevřených dveří, dobrý kompromis jsou dveře nebo části stěn celoskleněné.

13.09.2013 10:21   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy