Téma
Téma

Veronika Ivanović: Každá další změna je jednodušší než ta předchozí

14.08.2014  Hanka Velíšková 0  komentářů

Říká se, že pro HR profesionály je těžké uplatnit se v zahraničí, protože nepochopí lokální kulturu. Už vůbec ne na západ od nás, kde se na Čechy dívají trochu skrz prsty. Také se říká, že jak jednou vyjedete ven, bude pro vás těžké vrátit se zpátky, protože zaměstnavatelé se budou bát, že vám nemají co nabídnout. Veronika Ivanović je člověkem, kteří boří všechny tyto mýty. A dokonce i ty další: jako úspěšná top manažerka se nebála odejít na delší období na mateřskou dovolenou a zvládla se později vrátit do vysoké funkce v HR a sladit kariéru s rodinou. Dnes s manželem vychovává tři děti a právě se po několikaletém působení v Německu a Polsku přesouvá zpět do Čech, aby se zde ujala pozice HR ředitelky velké společnosti.



Veroniko, pokud vím, zahraniční zkušenosti jsi začala sbírat už v roce 1999, kdy jsi odcestovala na pracovní stáž do Irska. Jaké to pro tebe tenkrát bylo?
Byla to moje první reálná zkušenost mimo můj zaběhaný a známý životní styl. Pochopila jsem, že utvořit si vazby, nové přátelské vztahy a porozumět kultuře a jazyku je docela velká dřina. Vnímala jsem, že pokud chci uspět, musím investovat svoji energii a vůli nad rámec toho, na co jsem byla doposud zvyklá. Také jsem zjistila, že neexistuje jedna jediná pravda. Názory na to, co je správné, a co ne, jsou velmi ovlivněny kulturou. Co fungovalo v Čechách, mi ne vždy pomáhalo v Dublinu. Mohu zodpovědně říct, že jazyk jsem se naučila teprve v Dublinu. Nejen v každodenním styku s kolegy a přáteli, ale také proto, že jsem konečně překonala prvotní nechuť a začala jsem číst knížky v angličtině. 

Bylo těžké se v cizím prostředí prosadit?
Moje vzdělání, tak jako u většiny mé generace, bylo značně didaktické. Co jsem se ve škole nenaučila, je být přirozeně zvídavá, klást správné otázky, být ochotná potkávat nové lidi, poznávat jiné kultury a snažit se jim porozumět. Kombinace systému vzdělání a prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, nás nenaučila odpracovat a náležitě „prodat“ svoji a týmovou práci. Souvisí to s přirozeným sebevědomím a samozřejmě i jazykovou vybaveností. To jsem si uvědomovala, když jsem porovnávala sama sebe s ostatními kolegy. 

Za stáže v Dublinu ses vracela do funkce Chief HR Officera v GE Money. Na úspěšné působení v této pozici jsi později navázala v GE v Hannoveru. Co tě tam čekalo? 
Čekala na mě pozice v byznysu, který byl po akvizici a trpěl velkým množstvím dětských chorob. Zopakovala jsem si to, co jsem se naučila v Čechách, v podstatně komplikovanějším právním a kulturním prostředí. Bylo to zadání, které jsem dostala – ukaž, že umíš věci, které jsi dobře dělala doma, také v zahraničí. 

HR typicky nepatří k oborům, ve kterých lidé budují mezinárodní kariéru. Jde jen o stereotyp, nebo je pro HR profesionály náročnější prosadit se v cizině?
Naše práce je o lidech a s lidmi. Chci-li s nimi jako HR člověk komunikovat, musím se s nimi domluvit. Vždycky jsem pracovala v byznysu, kde většina zaměstnanců nemluvila anglicky. Abych byla efektivní, rozhodla jsem se, že se lokální jazyk naučím. Přes znalost jazyka už je jen malý krok k lepšímu pochopeni všech pracovních i mimopracovních výzev. Není to univerzální recept, ale v mém případě fungoval. 

Zažila jsi někdy krizové momenty, kdy by sis nejraději sbalila kufr a letěla zpátky do Prahy?
Ale samozřejmě! Život v cizině s sebou přináší nekonečné množství komplexit, a ne vždy si víte rady. Také přijít do země, kde nikomu a ničemu nerozumím, je unavující, ba někdy doslova ubíjející. Manžel je ale naštěstí v mnoha směrech kosmopolitní, takže to byl vždy on, kdo mi vše dokázal rozumně vysvětlit. 

Patříš k nevelké skupině top manažerek, které se na vrcholu kariéry nebály zařadit výhybku a zůstat delší dobu na mateřské dovolené. Nebála ses, že ti „ujede vlak?“
Vždycky jsme chtěli velkou rodinu. Proto jsem v okamžiku, kdy bylo první dítě na cestě, neváhala ani vteřinu. Stěhovali jsme se v té době na Balkán, měla jsem tedy před sebou vyhlídku léta trvajícího šest měsíců. To se mi líbilo!  Ale zároveň jsem pozitivním projektováním své mysli plánovala budoucnost. A práce byla její součástí. Mluvím trochu s nadsázkou, ale chci tím říct, že jsem byla v tomto ohledu optimistická. 

Co ti mateřské období dalo pro další kariéru?
Naučila jsem se další jazyk, poznala spoustu přátel a opětovným opakováním přesunů do jiných zemí jsem si vytvořila takový vzorec chování, který mi pomáhal rychle se zorientovat, získat nezbytné kontakty a asimilovat se s novým prostředím. Každá další změna byla jednodušší a rychlejší a méně psychicky náročná než ta předchozí. 

Máš nějaký recept na úspěšné sladění práce s rodinou, který bys poradila ostatním?
Upřímně si myslím, že žádný recept neexistuje. Je to velmi osobní a individuální záležitost. Záleží na osobnosti a okolnostech. Abychom se s manželem mohli věnovat rodině i práci, musíme fungovat jako tým – s dělbou práce i vším, co k tomu patří. Řídíme projekt výchovy dětí – s nejistým výsledkem v daleké budoucnosti. 

V roce 2011 ses pracovně přesunula do Varšavy. Je pro expata z Čech práce ve slovanské zemi s podobnou historií posledního půlstoletí přece jen v něčem snazší?
Upřímně jsem byla překvapená, jak mohou být dva slovanské národy odlišné. Určitě je snazší se domluvit, ale některé rozdíly jsou opravdu zásadní. Nicméně Polsko mi nesmírně přirostlo k srdci. Zanechává nesmazatelnou stopu v našich životech i vzpomínkách.  

Po dlouhém období stráveném v zahraničí se vracíš domů. S jakým očekáváním?
Moje dětí se domluví několika jazyky, ale čeština patří k těm nejslabším. Nikdy nežily v Čechách. Těším se, že se snad konečně dočkám jedné věty v bezchybném podání.  A také se těším na naši velkou rodinu a přátele, které jsem neviděla tak často, jak bych si přála. 

Máš pocit, že tě expatská role v něčem změnila? 
Určitě mi toho hodně přinesla. Měla jsem možnost poznat do hloubky několik odlišných kultur, naučit se rozumět jiným pravdám a přístupům. Role expata je v podstatě neustále probíhající velké dobrodružství. Časté změny člověka nenechají vydechnout – stále se musí učit – a to doslova i do písmene. Mít mozek pořád ve střehu. Příjemné je také to, že máme přátele po celé zeměkouli – i oni se stěhují a žijí podobným způsobem života. Je vzácné s nimi navazovat plynule v hovoru, který se započal před několika lety. Naše dětí žijí velmi odlišně dětství v porovnání s mým. Donedávna nevěděly, kde jsou Krkonoše, ale velmi dobře vám popíšou, co je to indický svátek Divali a proč se slaví.  

Co by sis ráda převezla z ciziny do Čech, pokud bys mohla?
Vezeme si svůj unikátní „třetí svět“, který se skládá ze vzpomínek a zkušeností ze všech zemí, ve kterých jsme žili – je to vždy to nejlepší z každé kultury obohacené naší osobni zaangažovaností.  

Veroniko, děkuji za rozhovor.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy