Téma
Téma

Šok, se kterým se nepočítá

31.07.2014  Monika Barton 0  komentářů

Šok paralyzuje naši mysl a omezuje naše fungování, dostává nás do stavu, se kterým si nevíme rady a ve kterém jsme nepoužitelní, i když za jiných okolností vše v pohodě zvládáme. Šok není nic, co bychom si dobrovolně ordinovali – většina z nás se mu snaží vyhnout, například školením a pečlivou přípravou. I tak ale šok nastat může. Ten, se kterým jsme tak trochu – byť neradi – počítali, nebo ten, který přiletí jako blesk z čistého nebe, a navíc ze směru, o kterém jsme se domnívali, že je naprosto bezpečný. Šok, se kterým se nepočítá, je vždycky větší a skoro vždycky se s ním hůř pracuje.



Kulturní šok a co o něm víme 
Každý z nás, kdo vyjel na delší dobu do zahraničí, se s ním v nějaké formě setkal. Obvykle jsme si po příjezdu užili pár týdnů fáze kulturních „líbánek“, kdy jsme byli u vytržení ze všech nových a úžasných věcí, které jsme v novém prostředí potkávali. Co bylo jiné, bylo obohacující a roztomilé a jako při každém zamilování jsme velkoryse přehlíželi drobné a nepodstatné „nedokonalosti“. A pak přišel on – kulturní šok. Frustrace z toho, že běžné věci jsou najednou docela složité a úkony, které jsme už dělali naprosto podvědomě, se najednou jeví jako úkoly hodné Herkula. A k tomu ten pocit nepochopení… Kde si mám sakra vyřídit pojištění a jakým způsobem si ověřím, že auto, které kupuji, je v dobrém technickém stavu? Proč nikde v supermarketu neprodávají celer a kde sehnat normální chleba místo té bílé toustové hmoty, které už mám plné zuby? Proč se tu nikdo nesměje, když jim vyprávím nejlepší fóry z Cimrmana? A jak jim mám přeložit jména Křemílka a Vochomůrky, vysvětlit vztah předrevolučních Čechů k síťovce a spartakiádě nebo uvařit klasický knedlík, když se v téhle zemi nevyskytuje hrubá mouka?! Pak už si jen stačí vzpomenout na zasněžené Hradčany či zaslechnout hlas božského Karla a jste v tom. Vítejte v bažině kulturního šoku! Čím dále od střední Evropy jste a čím složitější je návrat, tím je to bahno přilnavější. 

Oklepat se a přijmout (se)
(Sebe)lítost je v tomto případě cesta do pekel – a při jejím nezvládnutí také předčasná a ponižující jízdenka zpět do původní země. Při troše odvahy, tolerance, trpělivosti a velké dávce pozitivního přístupu se ale dá situace dobře zvládnout. My, co jsme si kulturní šok před cestou pěkně nastudovali, víme, že nadcházející fáze se jmenuje „Adaptace“ – to znamená realistické smíření s novým prostředím, aniž bychom museli trpět neustálým porovnáváním „lepšího a horšího“. Prostě integrace se vším všudy, kdy najednou zjistíte, že můžete mít v pohodě rádi dvě místa, byť jsou hodně odlišná. V extrémním případě vám dojde, že domov nemusí být jen jeden a že nejste nijak diskvalifikováni, pokud se nejednou nedokážete jednoznačně rozhodnout „kým jste víc“. Pro nový domov nemusíte zapomenout na své kořeny a naopak – původní domov se nemusí stát synonymem pro ideální svět, ze kterého jste z nějakého důvodu byli „vyhnáni“. Nejlepším vyvažovadlem je v takovém případě vaše vlastní vnitřní integrita, která – je-li dostatečně silná – vám pomůže cítit se dobře, ať už na vás okolí působí jakkoliv. 

Pozor, pohádka tím nekončí!
Být dobře informováni a připraveni na kulturní šok v jiné zemi je rozhodně velmi dobré a může to integraci hodně pomoci. A díky častější migraci je stále více lidí na tento jev připraveno dobře. Co se ale řeší podstatně méně, je fakt, že kulturní šok se objevuje i po návratu zpět do vlasti a že tento reverzní kulturní šok může být velmi silný – právě proto, že ho většina z nás nečeká. Po roce či dvou zpátky do České republiky? Žádný problém, znám to tam jako svoje boty a za tu dobu se tam přece nic moc nezměnilo. Tam možná ne, ale ve vás jo – a ta změna je velká. Často se dotýká postojů a hodnot a po návratu se vám tak může život převrátit naruby. Může to dokonce vést k tomu, že zjistíte, že ve své původní zemi už zůstat nemůžete, že ta vaše transformace je příliš velká na to, abyste se reintegrovali zpět – a tak záhy mažete zase za hranice do dalšího „nového domova“. Reverzní šok je ze zkušenosti mnoha migrantů často opomíjený, a přitom emočně náročnější, než ten „běžný“.

Existenciální migrace jako nový fenomén
V poslední dobře se mezi důvody migrace začíná usazovat nový fenomén, doposud nepříliš prozkoumaný. Je to touha po „lepším životním stylu“ produkující větší „pohodu a radost ze života“. Ten se na rozdíl od velmi časté ekonomické migrace (migrace za účelem vylepšení své finanční situace) objevuje poprvé až v devadesátých letech 20. století a velice rychle posiluje. Popírá poněkud tradiční migrační toky, neboť existenciální migranti nutně nemíří do zemí, které patří mezi ekonomicky nebo společensky nejvyspělejší. Je sice pravda, že mezi hlavní destinace existenciálních migrantů patří Kanada, Austrálie a Nový Zéland, tato „velká trojka“ je ale doplněna asijskými zeměmi typu Thajsko a Bali, středoamerickými zeměmi jako Panama nebo Kostarika a výjimkou nejsou ani státy centrální Afriky. Kdo jsou tito lidé, kteří se snaží vzepřít „krysím závodům“ ve svých původních domovech, kterými jsou nejčastěji USA a západní Evropa? Jsou to lidé, kteří chtějí „žít normální a příjemný život v souladu se svými hodnotami“ a „být aktivními tvůrci svého životního příběhu“. Hezkou studii na toto téma vytvořil Greg Madison ve své knize „The End of Belonging“ a o existenciální migraci se můžete dovědět víc na www.gregmadison.net

Co říci závěrem? Cestování je skvělé a žít nějakou dobu v jiné zemi je nesmírně obohacující. Pokud se vám navíc povede žít v zemi, která vás nadchne a se kterou souzníte, kulturního šoku se nebojte. Připravte se spíš na ten reverzní, s tím totiž většina z nás nepočítá. A když bude příliš silný, pořád máte možnost stát se alespoň na čas existenciálním migrantem. Není to dnes nic neobvyklého, takže v tom ani zdaleka nebudete sami. 

Pět rad od Moniky, které by se mohly hodit, pokud jste „interkulturní pendler“: 

  1. Tam i tady buďte shovívaví, a pokud už musíte srovnávat, soustřeďte se na to lepší. Já si například v Praze užívám širokou nabídku divadel a barokních skvostů a v Invercargillu mě zase těší volný průjezd městem i za špičky a neexistující korupce. Opačně bych se uzoufala. 
  2. Napište si, PROČ jste odjeli a co tím chcete získat. To si tam připomeňte vždy, když vás přepadne i malinký splín. A místo fňukání makejte na tom, abyste si svůj cíl splnili.
  3. Když jste tam, nekopírujte jen tupě svůj dosavadní život – zkuste naopak využít situaci ke změně a vymyslet, jak byste mohli žít jinak, lépe, zajímavěji a barevněji. Leccos z toho se vám pak může hodit i tady. Já jsem na Novém Zélandu začala psát první blog a učit v distančních vzdělávacích programech. A pochopila jsem, co všechno je nutné k předvedení správné haku.  
  4. Před návratem sem si řekněte, že se tam ještě někdy vrátíte – hlavně tehdy, pokud vám tam bylo dobře. Udržujte vztahy s novými kamarády a pozvěte je sem. Případně sem pozvěte i jejich kamarády, budete tak pravidelně zásobováni čerstvými novinkami ze svého nového domova, a navíc získáte velmi slušný network pro svoji další výpravu tamPoznámka: Zejména lidé ze zemí s malým počtem obyvatel tuto strategii velmi rádi využívají a vy si časem zvyknete na maily typu „syn sestřenice souseda mého kolegy by rád přijel v srpnu do Prahy, máš místo?“ 
  5. Pokud jste tam objevili něco zásadního nebo se něco nového a užitečného naučili, aplikujte to i tady. I v Česku se dá odmítnout úplatek, uspořádat „medvídkový piknik“, koupit ingredience na upečení dezertu Pavlova a zblbnout dostatek lidí k podpoře All Blacks ve finále mistrovství světa!  

Foto: Flickr user Stephen Phillips

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy