Téma
Téma

Lukáš Policar a jeho Podnikavá škola

31.10.2014  Martin Hudeček 0  komentářů

Lukáš o sobě říká, že jej baví rozvíjet především mladé lidi v měkkých dovednostech, aktivním přístupu ke světu kolem nás a ve schopnosti vnímat svět podnikatelskýma očima. Snaží se také lidi propojovat a vyhledávat příležitosti ke vzájemné inspiraci a spolupráci. Dlouhodobě se pohybuje v neziskovém sektoru a v oblasti společensky prospěšného podnikání. Je spoluzakladatelem projektu Podnikavá škola, který vznikl pod hlavičkou o. s. Jules a Jim. A právě o tomto projektu jsme si povídali v našem rozhovoru.

Lukáši, jak vznikl projekt Podnikavá škola a jaké má kořeny? 
Jsme banda kámošů, kteří se dali dohromady na škole, když jsme viděli, jak funguje, resp. nefunguje práce se vztahy ze strany učitelů vůči dětem a studentům. To znamená, jak se ve školách ne-řeší to, jak se ty děti ve škole cítí. Tlačí se na to, co mají umět, a málo se řeší, jak jim ve škole je a jak jsou spokojeni. My jsme si řekli, že s tím chceme něco udělat, a tak vzniklo naše sdružení Jules a Jim. Začali jsme dělat tzv. adaptační kurzy, což je něco jako teambuildingy pro školní třídy. 

Teambuildingy ve školách? Jaký je jejich smysl?
Na začátku školního roku se děti neznají, jsou v nové škole, novém kolektivu. Mají nějaká očekávání a nějaké obavy, jsou z různých rodin a prostředí. My se snažíme postavit kolektiv tak, aby jim v tom bylo dobře, aby kolektiv fungoval, aby děti dokázaly spolupracovat a nebály se mezi sebou otevřeně mluvit o tom, co jim je nebo není příjemné. 

Jak jste tedy přišli na projekt Podnikavá škola?
Jedním z velkých problémů na školách je jejich odpojení od reality. Obrovská propast mezi tím, co se děje ve škole a co se děje mimo školní realitu. Není pravda, že ve školství není dost peněz. Peníze jsou, ale školy a jejich zřizovatelé s nimi neumí zacházet. Kupují vybavení, investují do materiálu, a přitom neumí učit a neučí to, co je důležité. Mnozí učitelé neumí zaujmout žáky a budovat s nimi důvěryhodné vztahy. Je pro ně jednodušší koupit nový iPad či tabuli než zlepšit kvalitu výuky. Ve sborovnách to podle toho vypadá. Schopní lidé neodcházejí ze školy proto, že mají špatný plat. Odcházejí proto, že ve školách a speciálně ve sborovnách je často strašná atmosféra, šikana, šílené vztahy. Prostě to tam nefunguje. Sborovny, to je Afghánistán.

Řekli jsme si fajn. Pomůžeme jim vydělat peníze a oni si potom za ně objednají naše služby, vzdělávání učitelů i managementu škol, koučování a další aktivity, které umožňují změnit kvalitu našeho školství. To byla úplně první myšlenka, ze které vznikla Podnikavá škola.

Tak jsme se pro to nadchli a první plán zněl zhruba takto: pojďme o školách přemýšlet jako o firmách. Co školy mají a dá se to komerčně nabídnout? Mají budovy, místnosti pro školení, sportoviště, učitele, kteří něco umí, studenty, kteří něco umí. Musíme najít způsob, jak pomoct školám tyto možnosti zpeněžit, prodat a vydělat na tom. Oslovit vedení školy, studenty…, a tím rozvíjet podnikatelské myšlení. To byla první myšlenka, která všechny zaujala. Přihlásili jsme se například do soutěže v HUBu (Social Impact Award) a tu jsme vyhráli.

Aha, takže jste dostali další potvrzení o tom, že váš projekt dává smysl a je dobré jej zrealizovat.
Jo, ta účast a vítězství nám dodaly strašně moc energie. Já osobně jsem se do toho úplně zamiloval. Bylo to o tom, že nám lidé dávají obrovskou důvěru a říkají jo, to má hlavu i patu. A říkali to i podnikatelé:Máte dobrý nápad, skvělý tým, to dáte. A říkali to lidé, kteří se v byznysu pohybují. Takže obrovská důvěra a pocit zodpovědnosti, že to dává smysl, jde to udělat a máme to udělat.

Potkali jste v té době někoho, kdo by vás upozornil na rizika a vedl vás i k přemýšlení o tom, že se to nemusí podařit. A slyšeli jste jej?
Jo, i takoví se ukázali. Ale ne, neslyšeli jsme je. Nebo jinak, nechtěli jsme je slyšet. 

Znamená to, že když je člověk ve fázi euforie, nemá současně schopnost vidět i druhou stranu mince?
Přesně tak. Současně nám všichni říkali, prostě do toho běžte, zkuste to. Nesnažte se všechno vymyslet, ale začněte to dělat. Nakonec to bude možná něco jiného, ale běžte do terénu. Tak jsem si říkal fajn, půjdeme do toho, a uvidíme.

A měli pravdu. Vrhl jsem se do toho po hlavě. Odešel jsem z práce s vědomím, že mám nějakou finanční rezervu, a pustil jsem se do toho. A už v té době jsem to v zásadě dělal jenom já, protože ostatní na to neměli čas. Ten tým navenek působil hodně silný, ale v reálu tam bylo příliš mnoho dalších projektů, kterým se jednotliví členové věnovali. Říkali mi:Dělej na tom, a když budeš potřebovat, tak zavolej. A já na to: Fajn, to dám.

Jak dlouho trvala doba od první idey do okamžiku, kdy se počáteční euforie začala transformovat?
Asi půl roku. Bylo to mnohem náročnější, než jsem si představoval. Ty prostory sice školy mají, ale nejsou připravené na komerční využití, a tak se pronajímají s malou marží a celé se to nevyplatí. Navíc školy neměly motivaci podnikat a já sám jsem si uvědomil, že nechci celý zbytek života pronajímat tělocvičny. A tak jsme po půl roce řešili, jestli ten projekt nezastavit. Ale já jsem nechtěl. 

A tak vznikla Podnikavá škola ve své dnešní podobě?
Ano. Začali jsme rozvíjet další myšlenku. Nabrali jsme druhý dech. Přišli jsme na nápad, že žáci mohou sami ve školách podnikat, a tím se učit podnikatelskému myšlení. Takže jsme šli na druhý stupeň základních škol a napadl nás formát „podnikatelských kroužků“. Odpolední kroužky, za které by rodiče platili, jako za kterékoli jiné. A děti by tam normálně podnikaly.

Obvolali jsme asi dvacet škol a připravili jsme si metodiku. Získali jsme dokonce malý grant od Nadace Vodafone a s tím jsme do toho šli. Za výnosy z grantu jsme udělali web, letáky, celé září workshopy na školách a já jsem nežil ničím jiným. Jeli jsme to jedna třída za druhou, v deseti školách, každá třída. Na konci jsme se vždy ptali: Tak děti, kdo z vás má zájem chodit? Skoro celá třída zvedla ruku, padesát potenciálních účastníků. Říkali jsme, super, máme to, jdeme do toho. Trefili jsme se.

Potom přišla realita – 10. října jsme měli přihlášeno deset dětí ze všech škol. Co se děje? Co jsme udělali špatně? Oni se nehlásí! Prostě průšvih, rána mezi oči. Z grantu bylo skoro všechno pryč a my měli deset přihlášených z deseti škol. Kolegové mi opět řekli, abych to zastavil. Nepovedlo se to, tak to zastavme a třeba se k tomu vrátíme. Ale já jsem opět říkal ne, já tomu věřím, já to chci dělat. A oni: Tak fajn, ale budeš to dělat zadarmo, my už to dotovat nebudeme. A já jsem řekl: OK, tak jo. Fajn, chceme být svobodná firma, tak si to budu dotovat sám.

Co ti umožnilo vydržet, co ti dávalo energii?
Pro mě tam bylo několik věcí. Na jednu stranu jsem si nechtěl neúspěch připustit. Současně jsem si říkal, že každý úspěšný podnikatel si nabil hubu, a tohle je prostě ono. Prostě je to asi normální, ale nemůžu to vzdát, oni to taky nevzdali a je nutné jít dál a pokračovat, klidně i zadarmo. Já jsem té myšlence prostě strašně moc věřil. 

Třetí důvod, proč jsem chtěl pokračovat, byla podpora mého okolí. Když jsem přišel do HUBu, tak jsem slyšel otázky typu Tak co, jak vám ta Podnikavá škola jde? A já: No, moc dobře to nejde. A oni na to: To dáte, to je normální, nám to taky nejde, taky nemáme prachy, a pokračujeme. Byla tam na jedné straně komunita a její důvěra v to, že má smysl pokračovat, a na druhé straně moje ješitnost či určitý strach přiznat jim, že mi ty prachy dali, a já nemám výsledek. 

Tak jsem se zabejčil a ty kroužky díky spolupráci s kolegou Richardem rozjel. Postupně jsme to vytáhli na pět až deset účastníků v jednom kroužku. Bylo to těžký, ale dobrý. Vzali jsme je ven, do HUBu, učili se pracovat s Lean Canvasem. Děti si nakoupily materiál, vydělaly si peníze a ze zisku jsme třeba adoptovali zvíře v ZOO. Prostě to fungovalo. Našeho pedagogického cíle se podařilo dosáhnout. Ale bylo to strašně vyčerpávající. Byl jsem vysílený, unavený, fixovaný na projekt a nic jiného už mě nezajímalo, vztah na pokraji rozpadu. Během jara jsem si uvědomil, že jsem na dně svých sil. Kroužky doběhly. Nutně jsem si potřeboval odpočinout. Takže jsem odmítl nějaké pracovní nabídky, Podnikavá škola se musela zastavit a já jsem se musel dát dohromady. 

Po celé cestě jsi vždy říkal, že to dáš. Co se změnilo a umožnilo ti přiznat si, že teď už to dál nejde? Jak jsi poznal ten okamžik? Co mělo sílu tě zastavit?
Kombinace věcí. Tým, se kterým jsme to rozjížděli, přesměroval svou pozornost jinam, a já věděl, že už za mnou není. Reálně jsem byl ve finanční tísni. Obrovská nejistota, strach, úzkost. Časté hádky s přítelkyní. Celkové vyčerpání, fyzické i psychické. 

Dokážeš si vybavit ten konkrétní okamžik, kdy sis to přiznal? Kdy ses začal poslouchat…
Umřel mi děda. Pár dní potom jsme měli takovou akci, na které jsem měl mít prezentaci o Podnikavé škole. Říkal jsem si: Co já tam budu říkat, vždyť ten projekt vůbec nefunguje?! Jsou tam lidi, kteří představují fantastické úspěšné inovace, a do toho přijdu já s neúspěšnou školou? Oni jsou borci, hrozně šikovní, a já už svému projektu ani pořádně nevěřím. Prostě jsem se zhroutil. A potom jsme si sedli s kolegyní z Julesa a Jima, která tam tehdy se mnou byla, a ona mi povídá: Hele, vykašli se na to. Pojď, vezmeme flašku vína, kašleme na seminář, oni to bez nás zvládnou, a popovídáme si. To byl ten zlom, kdy jsem si uvědomil, že musím něco změnit.

Od toho okamžiku uběhlo asi pět měsíců. V jakém stavu jsi teď ty sám a tvůj projekt?
Já to nevzdám. Na jaře jsem se rozhodl, že si dám pauzu – dva měsíce, kdy jsem nedělal vůbec nic. Někdy v té době stresu jsem potkal chlapíka z jedné neziskovky, kterého to, co děláme, zaujalo. Současně byl na téma podpory podnikavosti na školách vypsán grant a tahle neziskovka v souvislosti s tím hledala někoho, kdo to umí s těmi dětmi dělat. Oni dokážou sehnat peníze, administrovat projekt a hledají někoho, jako jsem já. Tak jsem řekl: Fajn, tak já budu dělat Podnikavou školu pod vámi, když nám vyjde ten grant. Grant vyšel a Podnikavá škola pokračuje. Stále pod svojí značkou, ale tentokrát už za podpory zkušenější organizace v oblasti studentského podnikání. Takže začínám ty naše firmičky na školách opět rozjíždět. Jsou to tentokrát hlavně učiliště a střední odborné školy – obráběči, prodavačky, cukráři. Budeme s nimi dělat studentské firmy, podnikatelské workshopy a kariérové týdny. 

Celý projekt se teď posunul do fáze, kdy já dělám to, co mě baví, mám zajištěny finance a můžu se tomu tématu věnovat na 100 %. Obklopuji se lidmi, kteří se tématu start-upů a inovací dlouhodobě věnují, například Honza Veselý nebo Petr Šídlo. Takže projekt znovu ožívá. A já jsem přes léto dokázal získat odstup, a to nejen k projektu, ale i sám k sobě. Zjistil jsem, že se taky musím víc starat sám o sebe a stavět na sobě. Odpočinek se pozitivně promítl i do mého vztahu. Budu to dělat dál tak, jak říká Jaroslav Dušek – dělejte to tak, jak nejlépe dovedete. Ale už tím nebudu posedlej.

Pokud bys teď rozjížděl zcela nový projekt, co bys dělal jinak? Co ses naučil?
Budu úplně jinak přemýšlet o rizicích. Budu tomu přikládat mnohem větší váhu. Víc poslouchat lidi, kteří mají zkušenosti a jsou z různých prostředí. HUB je super komunita nadšenců, hrozně motivující, ale svým způsobem prohlubující tu závislost.

Dále víc hledat synergie, nemyslet si, že to zvládnu sám. Nemít potřebu se vymezovat. Velmi pečlivě se podívat, co na trhu dobře funguje, a hledat možnosti, jak to využít. 

Koho bys v takovém případě rád našel vedle sebe s ohledem na svoji přirozenost? Jak by vypadal člověk, který tě dobře doplňuje? 
Byl by to někdo s kritickým myšlením, někdo, kdo se umí a nebojí ptát, vidí rizika a je schopen dohlédnout důsledky myšlenek. Domýšlet a dotahovat. Někdo, kdo rozumí číslům a tabulkám. Rozumí penězům. A současně umí věřit té myšlence. A nešel by do toho s tím, že grant je automaticky fuj. Prostě si najít parťáka, kterého baví vydělávat peníze.

Skvělé! Děkuji ti za rozhovor.

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

 
 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Aktuální téma

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy