Téma
Téma

Petr Šídlo: Snažím se mířit k ,,lehkosti bytí"

„Radost je podle mě jenom projev toho, že člověk opravdu míří na důležité věci, které z něj vycházejí. V určité fázi pak může nastat nejvyšší stupeň, kdy vlastně neplánuješ. Ty věci běží, člověk to dělá jaksi intuitivně. Pak přijde i ona lehkost – a s ní i výsledky,” říká Petr Šídlo, pro něhož jsou ústředními tématy inovace a inovační leadership. Spolu s partnerem založil a vede firmu Direct People, stojí v čele neziskovky Česká inovace, věnuje se extrémním sportům a v neposlední řadě také svým dvěma dospívajícím dcerám.

Petře, máš čas?
Teď?

Teď, ale i obecně. Máš pocit, že máš dost času?
Ne, neustále bojuju s nedostatkem času. 

Povzdech „nemám na to čas“, leckdy s vtipným dodatkem „bohužel“, to slýchám dost často…
Moc se mi líbí, jak někdo řekl: „Odrazem tvých priorit je to, co opravdu děláš.” A že by bylo zdravější, kdyby lidi místo „nemám čas“ říkali „není to pro mě důležité“.

Co za tím je? Myslíš, že to je jen projev toho, že nechceme někoho ranit?
Jo, přesně. Ale bohužel to vede i k takovému lhaní sám sobě. Jak člověk stárne, těch věcí, které může dělat, je obecně čím dál tím víc. Stav, který si skoro každý pamatuje z mládí, že se nudil a nevěděl, co by, to už dneska asi normální aktivní člověk zažít nemůže. Podle mě je důležité uvědomit si: Ano, na světě je mnohem více věcí, než jsem schopen zvládnout. Jestliže rozumím sám sobě a vím, co je pro mě důležité – a je jedno, jestli tenhle týden, měsíc, letos nebo v celém životě – tak pak dělám ty věci, které jsou ve vektoru té jedné nejdůležitější, a čas si na ně udělám. Ten zbytek prostě odmítnu, zdvořile, ale důrazně – s tím, že to pro mě není důležité. Myslím, že když to dokážu lidem kolem sebe říct transparentně, že to pochopí, a možná se i zeptají: „A co je pro tebe důležité? Nemohli bychom tedy udělat něco, co je pro tebe důležité?” 

Člověk možná někdy vyvolá očekávání, že se někomu bude věnovat, přestože to pro něj důležité není. Najde si na někoho trochu času, ale ve skutečnosti mu nevěnuje moc pozornosti…
Přesně tak. To je strašně neproduktivní. Já vlastně někomu řeknu, že se s ním potkám, jenom proto, že je mi blbý ho odmítnout. Pak tam sedím uprostřed rozhovoru, ve kterém nejsem angažovaný. Ten člověk to zřejmě ví, já to vím… Jen proto, že jsem neřekl: „Hele, zajímalo by mě jiné téma, nebo se nescházejme.”  

Párkrát jsem byl na konferencích, kde jsem měl mluvit na téma, které se mě vlastně netýkalo a nezajímalo mě. Strávil jsem strašného času přípravou prezentací, aby byly dobré. A vlastně to bylo úplně k ničemu. Cílovka dost mimo můj zájem. Obsah za mě složitě vyrobený a nikde dál použitelný.

No tak jsem začal dělat jednoduchou věc: Někdo mě třeba osloví, i s nějakým bláznivým tématem – teď naposledy to byla konference projektového managementu – ať jim tam jdu promluvit o inovacích. Ale proč bych měl projekťákům povídat o inovacích? Tak jsem jim řekl: Hele, pro mě je zajímavé téma inovačního leadershipu. Jestli vymyslíme něco tímto směrem, tak by to možná šlo. Jinak asi ne. No a jak jsme to probírali, došli jsme k tomu, že pro projekťáky je vlastně zajímavé, aby si se šéfem dokázali popovídat o tom, jestli jejich projekt má smysl z pohledu zadání. Aby nedělali na projektech, které jsou k ničemu. Což je o inovacích. O strategii. Úplně krásné téma, které vzniklo jen z toho, že jsem tomu člověku uměl na začátku říct „ne“.

Co je tvoje „jedna věc“, podle které si vybíráš, čemu věnuješ svůj čas?
Moje hlavní pracovní téma jsou inovace ve firmách. Je pro mě důležité dělat smysluplné věci a inovace jsou něco, co má skutečný dopad do života zákazníků firem, pro které se dělají. Ten zbytek je jenom o tom „jak“. A pokud někdo přichází s tím, že se o tomhle chce bavit – teď samozřejmě mluvíme o profesním životě – a pokud mi to zapadá, tak si na to v zásadě vždycky čas najdu. 

Máš svoji firmu, pracuješ pro spoustu dalších…. Jak v kontextu tvrdě byznysových věcí zvládáš angažmá v neziskovce Česká inovace, kdes byl jmenován předsedou správní rady?
Já jsem vždycky cítil vděčnost za všechno, co jsem se naučil a mohl jsem pak zhmotnit v Direct People. Dřív nebo později jsem to chtěl začít nějak vracet. Teď se holt trochu peru s časem kolem toho. Ale beru to jako takovou druhou výzvu… Zjistil jsem totiž, že někdy trpím nedostatkem času i proto, že neumím předat práci, když nemám jistotu, že ji jiní lidé udělají alespoň tak, jako já sám. Proto jsem ČIN vzal jako svou „leadership challenge“. Řekl jsem si, že to bude můj první projekt, na kterém ty věci opravdu nebudu sám dělat, ale budu jen v roli toho, kdo staví vizi a organizaci (protože i to je velký kus práce) a vtahuje do toho jiné lidi, kteří ty části skládačky udělají. 

Jde o schopnost leadera vybrat správné lidi, aby to udělali líp, než by to udělal sám. Profesor na VŠE Leoš Vodáček mi kdysi říkal nejlepší definici managementu, kterou jsem kdy slyšel: „Je to dělání věcí rukama a hlavami jiných.” Tohle myslím dost souvisí i s nedostatkem času. Je to jen jeden z mnoha symptomů toho, kdy člověk neumí násobit svoje schopnosti přes to, že dokáže zapojit a inspirovat jiné lidi a skrz to mít větší dopad na svět. 

Řekl jsi před chvilkou jednu pozoruhodnou věc – že trpíš nedostatkem času. Opravdu trpíš? Nebo tě naopak svým způsobem uspokojuje, že máš tolik věcí, do kterých se můžeš zapojit a přes které můžeš něco ovlivnit?
Jde o problém ega. Ale asi to nejde jednoduše paušalizovat. Jsou lidi, kteří mají to ego tak nenasytné, že tím sice netrpí na první úrovni, ale když půjdeš o úroveň dvě hlouběji, tak trpí, protože jak sytí své ego, nevidí, že si tím vyčerpávají energii a čas na jiné důležité věci, jako je osobní život, děti a podobně. Jenže tam ty dopady přijdou až za řadu let. Určitě jsou ale i jiné případy.

Sám se snažím tahle témata řešit a mířit k něčemu, čemu bych řekl „lehkost bytí“. Což není o flákání, ale o tom dělat opravdu věci, které mají hluboký, dlouhodobý smysl. A tak, že je to v podstatě zábava. S lidmi, se kterými se skvěle dělá, a člověk má radost z toho, co se kolem něj děje. Není to taková ta otročina a dřina jako v kamenolomu. Přestože i tak člověk může mít velký dopad na okolí, není to pro mě ten pravý způsob života. 

Je to o tom mít pocit, že jsi svůj čas dobře investoval? 
Ano, ale jde také o samotný průběh. Že to byla zábava. Ne nutně tak, že ses chechtal od rána do večera, ale že ses těšil na další schůzku s dalším člověkem. A odcházel z ní s pocitem, že to bylo dobré, a měl jsi z práce radost.

To je myslím strašně důležité. Radost je podle mě jenom projev toho, že člověk opravdu míří na důležité věci, které z něj vycházejí. A lehkost je projevem toho, že jedná v souladu sám se sebou. Asi je to spíš o neustálém hledání a přibližování k tomuhle ideálu, než že by ho člověk někdy stoprocentně dosáhl. V určité fázi pak může nastat ten nejvyšší stupeň, že vlastně neplánuješ. Ty věci běží, člověk to dělá jaksi intuitivně. Pak přijde i ona lehkost – a s ní i výsledky.

Kolikrát si říkám, že nejdůležitější je mít večer pocit, že dneska byl dobrý den a že můžu jít v klidu spát. Nevím, jestli to tak někdy taky máš, že ještě nemůžeš jít spát, že máš intenzivní pocit „ještě bych měl něco udělat“. Taková vnitřní nenažranost. A hledáš ještě něco, čím to nasytit, tak otevřeš maily v mobilu a hledáš…

Míváš někdy pocit, že něco byla vyložená ztráta času? Že ses třeba nechal navézt do něčeho, co ti čas bere, ale není to dobré?
Já jsem dlouho žil v přesvědčení, že když člověk vytvoří nějaký závazek, tak ho musí dodržet stůj co stůj. Ale časem jsem pochopil, že to je vlastně jen určitý stupeň dospělosti. Ten vyšší stupeň dospělosti znamená, že pokud se ukážou závažné důvody, proč ten závazek nedodržet, tak k dospělému člověku patří schopnost nezbláznit se z toho… Chce to umět přijít zpátky a najít cestu, jak ten závazek změnit – ne jednostranně zrušit, ale upravit tak, aby víc vyhovoval oběma stranám. Při dodržení ducha původní dohody. Tohle zjištění pro mě byl velký posun a snažím se tím teď řídit.

Občas potkávám lidi, kteří si dokáží napěchovat program v podstatě zbytnými věcmi, jen aby nezůstali ani chvíli sami se sebou. Dokážeš být nějaký čas opravdu jen sám se sebou? A užít si to?
Dlouho jsem si myslel, že jo. Ale v posledních letech o tom začínám dost pochybovat. Zdá se mi, že je to čím dál těžší. Vnější svět má stále víc lákadel. Nevím, jestli jsou to ty bláznivé krabičky, takže když má člověk trochu volna, automaticky sáhne po tabletu nebo mobilu a začne třeba řešit maily… 

Ještě jedna věc mi připadá strašně důležitá. Teď to čtu v knížce Focus od Daniela Golemana. Krásně tam popisuje dva stavy mysli – jednomu říká wandering mind a druhým je řízené, strukturované řešení věcí. Píše, že wandering mind, který jsem sám dlouho považoval za dost neproduktivní, je vlastně nejdůležitější. Během něj se ti z podvědomí, z té obrovské zásobárny, vynořujíu věci, které jsou pro tebe skutečně důležité. A pokud jim nevěnuješ pozornost a místo toho si dáváš jen strukturované úkoly jako vyřešit mail, tohle a tohle, tak se ti otevírají nůžky mezi tím, co děláš, a co je pro tebe podstatné. Pak narůstá míra frustrace, která často vede k ještě aktivnější práci, ale jen k té strukturované. Je to vlastně negativní spirála. Chce to vrátit se k sobě, odpojit se a počkat, co se vynoří.

Teď už vím, že je to strašně důležité, ale kurňa, je to tak těžké! Mně třeba pomáhá sport, běhání… Extrémní sporty pro mě vůbec nejsou o tom zážitku jako takovém nebo jen o nebezpečí. Ta koncentrace, kterou člověk musí při jízdě na motorce nebo na kitu vyvinout, je taková, že vytlačí úplně všechno ostatní. Po dvou takto strávených hodinách si sednu a čumím do blba a vůbec nic mě nenapadá. To úplně miluju. Ale skrze extrémní sporty je to podle mě taková náhražka. Kdyby to tak člověk uměl bez nich…

Když tě potká něco nečekaného, co ti třeba uvolní trochu času, necítíš se tak nějak nepříjemně?
Nedávno mě inspiroval člověk, který, když jsem dorazil pozdě na schůzku, mi poděkoval, že jsem mu věnoval patnáct minut jeho života. Mohl na místě, kde jsme se měli sejít, jen tak sedět a dívat se, jak je tam krásně… Od té doby to dělám stejně. Beru to jako dar času, který dostanu..

Když třeba člověk onemocní, je zajímavé, že jde najednou docela snadno zrušit program na tři čtyři dny… Přitom za běžných okolností máme pocit, že je nezbytně nutné všechny naplánované schůzky uskutečnit a po nocích ještě něco dodělávat. Ještě jsem ale úplně nerozlouskl, jak tenhle fenomén „jednoduše zrušitelných akcí“ dostat do běžné praxe.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy