Téma
Téma

Můj poslední článek pro HR kavárnu

13.10.2016  Vendy Jersáková 0  komentářů

Dobré věci se mi v životě občas tak nějak dějí. Přicházejí neplánovaně a nečekaně, a když je prožívám, většinou nic nenasvědčuje tomu, jak velký vliv na můj život budou mít. Stejně to bylo i s HR kavárnou. Prostě jsem jen v rychlosti vypomohla tam, kde někdo jiný nemohl dodat, co slíbil. Napsala jsem čtyři krátké odpovědi na anketní otázky a zdálo se, že tím to skončí.

Ilustrační foto: Jill Friedman, Flickr.com

Neskončilo. Byla jsem pozvaná na předvánoční setkání garantů. Seděla jsem mezi lidmi, kteří nezapadali do sorty těch, kteří se v mém životě až do té doby běžně vyskytovali. Udivila mě šíře jejich znalostí a zájmů, rozdílnost životních zkušeností i pohledů na diskutované věci, otevřenost a odvaha říci svůj názor a obhájit si ho. Byli uvolnění, byla s nimi legrace, chovali se k sobě s respektem. Zaujala mě filozofie a principy, na kterých HR kavárna stojí. „Bylo by fajn mít svobodný prostor, kde můžu sdílet své zkušenosti a svůj pohled nejen na profesi, kterou dělám a která mě baví, ale zkusit posouvat věci kupředu. Hm, tady by se mi líbilo,” říkala jsem si, když jsem se vracela domů zimní Prahou.

Pak přišla nabídka, abych poslala na ukázku nějaké své články, které jsem už dříve publikovala. Nesetkaly se s velkým nadšením. „Víš, není to úplně špatný, ale zkus napsat něco novýho,” řekl opatrně tehdejší barista Radim. Už jsem byla chycená drápkem, a tak jsem sedla, napsala svůj první příspěvek do HR kavárny a umístila jej do takzvané Pražírny. Začalo několik dnů napjatého čekání, protože se nic nedělo („Je to tak špatné, že můj text nikomu nestojí za komentář?”). Potom se ale připomínky a názory garantů objevily, naštěstí celkem pozitivní, a můj článek po drobných úpravách vyšel na webu HR kavárny. Začalo druhé kolo netrpělivého čekání. Bude to někdo vůbec číst? Bude článek lidem stát za komentář? Bude se líbit, budou jej sdílet? Ano, sdíleli, lajkovali, dokonce na něj reagovali. Byla jsem chycená úplně.

Od prvního publikovaného článku se HR kavárna rychle stala součástí mého každodenního života. Psaní textů, komentování článků ostatních garantů v pražírně, vybírání měsíčních témat, diskuze, setkávání garantů, příprava Snídaní HR kavárny a účast na nich… A to vše v mém volném čase, bez nároku na honorář, občas na úkor rodiny, ostatních koníčků a někdy i spánku, aby člověk dostál tomu, k čemu se dobrovolně zavázal, tedy pomoci HR kavárně úspěšně žít a plnit svoji roli inspirátora HR i manažerské komunity. Začala jsem se na svět dívat trochu jinak, v mnohé situaci nebo běžné diskuzi jsem viděla námět na článek do HR kavárny.

Udržet tempo a nastavený standard naší práce a skloubit vše s běžným každodenním vytížením nebylo pro nás garanty po celou dobu existence HR kavárny vůbec snadné. Průběžně jsme, vlastně po celou dobu, diskutovali, jak takto náročný projekt lépe nastavit, aby byl dlouhodobě udržitelný. Nakonec se nám to nepodařilo. A bylo správné si to otevřeně přiznat, i když jsme se tomu chvíli bránili.

Pokud se tedy ještě někdy budu tak naplno angažovat v jakémkoli komunitním projektu, pečlivě si ohlídám čtyři základní věci.

1. Lidi, kteří v tom jedou se mnou – tohle bylo v HR kavárně úplně v pořádku.

2. Pravidla projektu a principy fungování komunity, jestli je znám, rozumím jim a jsem schopná a ochotná je dodržovat – tohle mi na začátku mého působení v HR kavárně nebylo úplně jasné. Myslela jsem si například, že stačí občas napsat nějaký ten článek, než jsem se uvědomila, že se jedná o něco mnohem většího.

3. Smysl konání, co komunitní projekt přináší mně osobně a ostatním mimo komunitu – HR kavárna byla zcela v souladu s mým pohledem na svět.

4. Motivace a zájmy toho, kdo komunitní projekt financuje – tuto oblast jsem velmi podcenila, na začátku jí nevěnovala žádnou nebo jen minimální pozornost. Později jsem se s ní osobně trochu prala, ale pak jsem se rozhodla ji akceptovat. Ukázalo se, že to byla pro zdravé fungování HR kavárny oblast zásadní.

A to je tedy konec, konec HR kavárny takové, jakou ji všichni známe.

Když padlo konečné rozhodnutí, chvíli jsem cítila prázdno a pak gejzír emocí, které sice pomalu vyprchávají, ale ani dnes nejsou úplně pryč. Nemyslím si, že HR kavárna končí pro nedostatek nadšení, nápadů a energie ze strany garantů. Jen se nám nepodařilo najít a dohodnout nový funkční model naší společné existence.

Díky baristé, díky garanti, díky LMC. Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost na celý život.

 

Přečtěte si také k tématu:

Vendy Jersáková

HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy

 
 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Aktuální téma

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy