Téma
Téma

Jak jsem byl baristou

28.10.2016  Radim Koštial 0  komentářů

HR kavárna v této konstelaci, tak jak ji znáte, končí a vůbec se mi tady nechce hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně. Na rozdíl od některých svých bývalých kolegů-autorů smutek necítím, a není to jen díky tomu, že jsem z Kavárny dávno odešel. Nic netrvá věčně, všechno má svůj čas a konce jsou tu přece pro nové začátky.

Ilustrační foto: fredenslund, Flickr.com

Můj odchod před časem mi stejně nezabránil v tom, abych tu a tam po očku nepokukoval po tom, co je v Kavárně nového a co se děje v Pražírně. Byly to přece jenom dva intenzivní a nezapomenutelné roky mého života. Můj tehdejší kariérní break mi na chvíli umožnil přehodit výhybku, stát se součástí té skvělé skupiny lidí a to, že jsem se později opět do „byznysu“ vrátil jiný a jinak, bylo myslím logické.

Mí bývalí kolegové v Kavárně se s ní teď loučí svými posledními články, tu více, tu méně smutně, a já chvíli sbíral odvahu k té své samozvané rozlučce, přestože už stálým garantem (aneb jak jsme říkali „garnátem“) dávno nejsem. Vůbec ale necítím potřebu loučit se s Kavárnou smutně, ba naopak.

A jak to všechno bylo?

Jednoho dne před pár lety mě oslovil Petr Skondrojanis (dále Skondr...) s tím, že zakládá úžasný projekt. U stolku v kavárně Louvre na Národní mi ve svém laptopu ukazoval beta verzi HR kavárny, a že by prý o mě moc stál a jestli bych pro Kavárnu nechtěl psát. Řekl jsem jasně, přestože jsem do té doby napsal jenom asi tak dva naivní a mizerné články. Skondr mi navrhl, abych za dva měsíce připravil celé měsíční téma s názvem Management 21. století, kde by měly být články, rozhovory a videa. Řekl jsem znovu, že jasně, přestože jsem vůbec netušil, jak to udělám a co management 21. století vůbec je, což vlastně netuším dodnes.

To mi ale nezabránilo v tom, abych se hned za měsíc nevydal se Skondrem autem do Holandska udělat dva videorozhovory, jeden amatérštější a horší než druhý. Některým obzvláště povedeným záběrům se se Skondrem smějeme pokaždé, když se vidíme a zavzpomínáme si. Třeba když mě Skondr v pozici kameramana a režiséra natáčel, jak na lavičce v Holandsku pronáším nějaká moudra, a zoomoval při tom tak, že zvedl stativ s kamerou a poponesl ho směrem ke mně, čehož si pochopitelně na tom videu nešlo nevšimnout. Anebo když se pokouším o rozhovor se studentkami holandské byznys školy, které mi odpovídaly jednoslovně, a za mnou se ve skle odráží Skondr za svou kamerou, ve své obvyklé bekovce a celou dobu na svém mobilu sledující Facebook nebo co... Náš tehdejší profesionální kameraman, který s námi nebyl a půjčil nám na cestu mikrofony, se pak Skondra zeptal „Víš, proč je ten zvuk tak mizernej? Protože jsi ten mikrofon na stole otočil směrem k sobě.“

Kdo zná Skondra, ten ví, že pusu nezavře. Stejně tak tomu bylo i na naší cestě do Holandska a zpátky, kdy jsem za těch zhruba dvacet hodin za volantem stihl pronést všehovšudy tak pět vět. Nicméně poznal jsem, že to je to ono. Že jsem u něčeho unikátního, co dává smysl a všechny nás bude bavit.

Začal jsem psát a nějakou dobu jsem tak byl řadovým „garnátem,“ než jsem se o něco později stal druhým baristou spolu se Skondrem. Bylo to skvělé, tvůrčí, občas praštěné a lehce bláznivé období. Po pár měsících Skondr z Kavárny odešel, a já se tak stal jediným baristou, což v naší hantýrce bylo označení pro toho, kdo portál HR kavárny a komunitu lidí, kteří tvoří obsah, vede.

Když jsem si tehdy zadal na LinkedIn svoji aktuální pozici, začaly se teprve dít věci!

Být baristou HR kavárny znamenalo například to, že mi psali mí bývalí kolegové z ciziny, že prý klobouk dolů, jaký jsem udělal odvážný kariérní přemet, a že příště, až budou v Praze, se prý určitě staví na kafe. Nebo také to, že mi začaly chodit maily, nabízející italské profesionální stroje na espresso a výhodná velkoobchodní balení zrnkové kávy. Přišlo mi též nemálo pozvánek na baristická školení, a jednou dokonce i pozvánka na kongres baristů.

Jenže barista v HR kavárně kávu nevařil, maximálně tak pražil, a to ani ne kávu, ale články v uzavřeném webovém prostředí, kam všichni své texty vkládali k posouzení (pražení) ostatním, než se vycizelovaly a daly na web Kavárny. Také jsem nesháněl velkoobchodní balení kávy, ale nové autory, a neudržoval jsem správnou teplotu vody ve stroji na espresso, ale bzučící a aktivní náladu v týmu.

Bylo to moje šťastné období a po mnoha letech ve stavebnictví a strojírenství jsem ho na čas potřeboval jako sůl. Jasně, rád jsem se pak zpátky do byznysu vrátil, ale myslím, že jiný, než jsem byl předtím.

Život a aktivity kolem HR kavárny mi do cesty přihrály množství fantastických a výjimečných lidí a já si i díky tomu uvědomil, že zdaleka nejsem ten mistr světa, za kterého jsem sám sebe do té doby měl. Tohle období mi pomohlo přeskládat si věci v hlavě, otevřelo mi zcela nové světy a umožnilo mi zažít tu jedinečnou atmosféru s mými bývalými kolegy garanty, pardon, garnáty. Snažili jsme se společně tvořit a dát čtenářům něco z toho, co jsme se doposud naučili. Každý ve svých článcích psal o svém profesním tématu a pokoušel se předat své zkušenosti, vyvolat polemiku, občas i provokovat. Vždy jsme se ale snažili dívat se daleko dopředu, někam za horizont.

Atmosféra v Pražírně byla nezapomenutelná a dodnes mi chybí. Nevím, jestli si z těch pár let vůbec jde vzít nějaké poučení a podělit se o nějaké závěry, či dokonce nedej bože rady. Myslím si, že to celé bylo možné jen díky jakési příznivé konstelaci hvězd, která nad fantastickým nápadem svedla dohromady skvělou partu lidí, kteří si to všechno mohli dovolit, ne přestože, ale protože je to neživilo.

Jsem si ale jistý, že každého z nás to posunulo o velký kus dál.

Byli jsme spolu moc rádi a moc nás to bavilo.

Snad jsme našim čtenářům i něco dali. O to nám šlo.

A vlastně proč tuhle myšlenku jednou nevzkřísit? Jinde a jinak?

 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Aktuální téma

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy