Téma
Téma

Ondřej Bartoš 2. díl: business plán je při našem rozhodování o investici absolutně irelevantní

08.10.2012  Alena Králíková 0  komentářů

První část rozhovoru s mladým podnikatelem Ondřejem Bartošem byla hlavně o tom, jak se formovala Ondřejova osobnost, jaký na něj měla vliv rodina, jaké má hodnoty atd. Druhá část rozhovoru, kterou přinášíme nyní, se již týká pohledu Ondřeje na byznys, na podobu českého trhu práce atd.

Pro vás je hodně důležitý business plán. Podle čeho si vybíráte, do kterého projektu půjdete? Je to skvělý business plán, nebo hrají větší roli lidé, kteří za vámi přijdou? To, jak na vás působí, co vám říkají. Jakým způsobem si zjišťujete kontexty, ve kterých žijí a proč s daným projektem přicházejí? Jak detailně děláte recruitment toho projektu?

I nadále podepisuji to, že business plán je důležitý a vřele ho doporučuji napsat. Mám opravdu zkušenost, že ten nejhlavnější důvod psát business plán je, že si dám všechny věci, které mám v hlavě, do kontextu na papír a v mnoha případech pak překvapivě zjistím, že tam něco chybí nebo že něco nefunguje tak dobře, jako to fungovalo v té hlavě.

Přes to všechno, že jsem pořád zastáncem plánování a toho, že se business plány mají psát, musím říci, že business plán je při našem rozhodování o investici absolutně irelevantní. Je relevantní jen do té míry, kdy mi např. neznámý podnikatel pošle e-mail a přiloží tam business plán, tak se mám čeho chytit. Ale jinak je nejdůležitější ten člověk, ti lidé. To je 70 až 80 % rozhodování o tom, jestli budeme investovat. Business plán se ve finále může a bude měnit. Většina business plánů není vytesaná do kamene, nejsou neměnné. Důležité je, aby za tím projektem byli lidé, kteří jsou schopni změny, jsou třeba ochotni vzít celý ten business, zahodit ho a říct: „to nebylo to pravé, musíme udělat něco úplně jiného“.

A jak to poznáte?

To nepoznám. To neumím říct.

Máte teď projekty, kde se to nepoznalo?

To víte, že ano. Určitě. Udělali jsme investici, u které jsme od začátku věděli, že je extrémně riziková. Neměla ani business plán. A ukázalo se, že hlavní mozek toho projektu, ten tahoun, řekněme duchovní otec, není zcela psychicky vyrovnaný a má jisté zdravotní problémy. To vedlo k rozpadu týmu, odchodu části lidí a kolapsu zbytku. Ten projekt skončil neúspěšně. Takže to nepoznáme pravděpodobně ještě častěji, než to poznáme. 

Kolik času s těmi lidmi trávíte? Teď mě napadl takový business – dělat pro angel investory recruitment techniky na rozpoznávání toho, kdo je schopný realizovat business plán, který předkládá.

My se nesnažíme najít teoretický ideál. My se ze všeho nejvíc snažíme najít lidi, se kterými si sedneme, sdílíme s nimi pohled na business, a oni nás přesvědčí, že budou schopni vykonat to, o čem mluví. Nevěřím na to, že existuje ideál, který by se dal popsat a zabalit do nějakého 25bodového checklistu nebo odpovědí 0 až 10, a když to vyplníme, tak na konci vyjde „víc než 104“, a pak je to investovatelné. Tomu prostě nevěřím. Je to daleko nehmotnější.

Jak blízko jste těm lidem, když ten projekt probíhá? Existuje z vaší strany nějaký mentoring, když se rozhodnete investovat? 

Jak kdy. Jakkoli to může znít jako snaha vyhnout se odpovědi, tak nejlepší odpověď je, že to záleží na daném projektu nebo konkrétní firmě. Když nás nepotřebují, tak jsme s nimi v kontaktu velmi málo. Když nás potřebují, jsme s nimi v kontaktu hodně. Když mají problémy nebo řeší více či méně zásadní problémy v businessu, jsme s nimi v kontaktu velice často. To znamená, že my coby společníci, stejně jako sami podnikatelé v těch firmách, bychom se měli chovat co nejlépe, aby hodnota firem šla nahoru. A ještě je to o to komplikovanější, že máme celé portfolio firem, nikoli jednu. Takže se musíme chovat tak, aby šla nahoru hodnota celého portfolia. A toho nejlépe dosahujeme tím, že podporujeme ty části portfolia, které tu podporu zrovna potřebují anebo vykazují největší šance na to, že nám vydělají na nějaký „slušnější ostrov v Indickém oceánu“. J

Co vás čeká v 21. století? Na co se těšíte v další půlce svého života? 

Soukromě se těším na růst a dospívání svých dětí. Myslím si, že to bude krásná cesta.

Povedete děti k podnikání?

Asi bych byl rád, kdyby podnikaly. Ale hlavně je povedu k tomu, aby dělaly to, co je udělá šťastnými.

Businessově bych byl rád, kdybych našel budoucí Google, Skype nebo něco, co bude narušovat nebo co změní stávající stav trhu. A ještě kdyby se mi to podařilo v Česku nebo na Slovensku, to by mě těšilo. A jinak nevím, jestli mám předvídat, co se stane v 21. století. Před pár lety jsem četl knihu, která predikovala, co všechno se stane za příštích sto let. Máme za sebou desetinu toho století a já mám pocit, že už jsou ty predikce úplně mimo. Předvídat něco dopředu je hrozně těžké, když nejste Nostradamus.

Docela mě zaujalo, jak teď vznikají tzv. huby. Velké firmy v kancelářských centrech nebudou dávat smysl. Jako velká firma si v takovém hubu můžete najmout tým 15-20 lidí, kteří tam budou pracovat. A když dokončí projekt, tak se tým rozpustí a každý se rozuteče jinam. Ale pořád mi připadá, že se těch administrativních budov staví víc a víc, a já si říkám, kdo v nich bude pracovat? Ale koncept coworkingu mě fascinuje. Ta možnost, že si sem přijdu sednout jako programátor a vedle toho potkám vás, třeba u kávovaru, a z našeho setkání možná vznikne nový Facebook. Jen tak, úplně náhodou. Což jsou příležitosti, které v podstatě jinak nemáte, když žijete v zaběhnutém konceptu typu – nastoupím do práce, budu tam pracovat tak pět let, ale potom bych měl změnit firmu, protože se to sluší a patří, abych nevyhořel. Mám pocit, že tyhle věci už přestávají platit.

Ano, to je pravda. Je to věc personalistiky. Vždycky se mi líbilo, když někde lidé pracovali dlouhá léta. Baťovsky deset let. Mám pocit, že to je koncept, který u mě zastarává. Protože doba se zrychluje, a tím, jak se zrychluje, je těch příležitostí okolo neustále strašně moc a člověk to opravdu nemá snadné, pokud chce někam růst… Posledních pár let sleduji, jak se můj osobní názor na tuto věc mění. Od obdivu k lidem, kteří jsou čtyřicet let na jednom místě, se posouvám k tomu, že využívám těch příležitostí, které jsou okolo.

Já bych si přál, aby se lidé naprosto vědomě rozdělili na ty, kteří chtějí podnikat a pracovat sami na sebe, a na ty, kteří chtějí být zaměstnanci. A přijali to jako fakt a byli všichni v tom svém úsilí úplně stejně nadšení. Pak můžete čtyřicet let pracovat pro jednu firmu, protože vám to bude dávat smysl. Chcete mít jistotu a baví vás tam chodit. Bude asi nutné, aby se firmy znovu naučily rozvíjet svoje lidi a nějakým způsobem si je uměly udržet. Protože tak, jak jste kdysi teoreticky začal jako „tovaryš“ a pak jste vyrostl na šéfa obchodu a on vám pomáhal skrz svoji akademii, abyste tam opravdu dorostl, tak to zatím v reálu není.

To spadá do kategorie státních zásahů, do něčeho, co by samo o sobě fungovalo daleko lépe. Podle mě je teď pracovní trh nastavený špatně. Je neflexibilní, jsou dlouhé výpovědní lhůty a neexistuje možnost vyhodit kohokoli v okamžiku, kdy ho přestanete potřebovat. To kazí trh práce z mnoha pohledů. Jedním z nich je, že zaměstnavatelé nemají potřebu přitahovat si toho zaměstnance k sobě a ukazovat mu, že má smysl pracovat právě pro ně, protože on se může sebrat a zítra být jinde.

Co si myslíte o švarcsystému? Když se rozhodnu pracovat pro vás na IČO, a ani jednoho z nás to nepoškozuje, tak proč bych takto nepracoval? Když budu platit svoje daně, je to podle mne v pořádku. Přestože stát si paušály nastavil tak špatně, že skoro nikdo ty daně neplatí…

To je ten důvod. Živnostník má opravdu relativně nízké daně, výrazně nižší než zaměstnanec. A tak stát nemůže dopustit, aby přišel o část daňových příjmů.

Nebylo by lepší, kdyby stát ty daně srovnal?

Samozřejmě, že bylo. Já švarcsystém neprovozuji ani ho provozovat nedoporučuji. Když vstupuje Venture capital do firmy, tak je typický tím, že narovnává cokoliv, co by se dělo nelegálně. Ale připadá mi to postavené na hlavu, nesmyslné. Kdyby to nebyl švarcsystém, který je nelegální, tak je to ideální způsob nastavení. Zítra můžu odejít, zítra můžu znovu někoho přijmout. Trh práce by to neskutečným způsobem rozhýbalo a ve finále by to mohlo vést ke zvyšování platů, a tím pádem daňových příjmů z nich. Nevím, proč má stát potřebu ochraňovat lidi před nimi samotnými. Ve smyslu „vy chcete udělat vědomé rozhodnutí pracovat jako IČař, ale to nedělejte, to pro vás není dobré. Vy si to neuvědomujete, ale my jako stát to víme“. Už se raději nebudu pouštět do politiky…

Ono to nesouvisí jen s politikou. Souvisí to i s prací v těch firmách. Vy se například rozhodnete, že nechcete mít pevnou pracovní dobu. Proč byste to dělal? Máte tým kreativních lidí a ti nedokážou udržet kreativitu na stejné úrovni od rána do večera. Když jsou kreativní, tak ať si někde sednou na lavičku a pracují tam. Ale zákoník práce nám to neumožňuje, musíte vést docházku, někde jsou pořád ještě „píchačky“, a když to nemáte, tak jste jako zaměstnavatel špatný.

To jsou zase ty nesmyslné…

Otočme list. Jak odpočíváte?

Málo.

A když už odpočíváte, tak jakým způsobem?

Když odpočívám, tak jsem úděsně neoriginální, ale já prostě miluju spaní. Nejlépe si odpočinu, když se pořádně vyspím.

Ale na tom přece není nic špatného…

Jenže všichni v rozhovorech většinou říkají, že se jim nejlépe odpočívá aktivně nebo při lezení v Himalájích. Já, když jsem unavený, nemůžu lézt na Himaláje. Já prostě musím spát. Nebo se mi pěkně odpočívá s dětmi u poklidné rodinné činnosti nebo na nějakém výletě. A když už opravdu nevím, co s volným časem, tak vyrazím na golf. Ale to se mi už několik dlouhých týdnů nepodařilo. Takže s tím to není tak jednoduché.

Děkujeme za rozhovor.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy