Téma
Téma

Klišé kolem generací jsou nesmyslná!

Teorie kolem generací (X, Y, Z nebo kterékoli jiné) nejsou žádnou novinkou posledních let, ale záležitostí několika staletí. Takže dnešní šrumec kolem těchto klišé je opakovaná snaha s očekávaným koncem. V dnešní době se spíše díky změně hřiště více zviditelnil rozdíl mezi mládím a jeho projevy a staršími generacemi, které si již „hájí“ svoje dosažené mety, a také rozdíl mezi různými typy osobností napříč generacemi. Obrovskou zásluhu na tom má také technický rozvoj, který za poslední generaci exponenciálně narůstal.

Ilustrační foto: xflickrx, Flickr.com 

Podle mě je celá teorie snahou o popis něčeho, co je staré téměř jako lidstvo samo, a teď je to navíc tak nějak vytrženo z kontextu. Nynější hlavní „odlišnost” je jen v tom, že se významněji změnilo hřiště, na kterém se po staletí odehrává princip průchodu mladé generace svou individuací (hledáním a rozvojem jedinečné osobnosti, jak ji označoval Jung). Mladá generace se odjakživa snaží hledat svoji cestu, využívá své přirozené zvídavosti a energie, ale starší generace, která již má nějakou pseudojistotu ve formě vybudované osobnosti, svého jména, majetku či pozice ve společnosti, nebývá tolik ochotná dávat to všechno lehce všanc.  


Nic nového pod sluncem

Pro lepší pochopení je dobré znát historii a kontext vzniku generačních teorií. Pokusy s popisy generací jsou staré celá staletí. Významné změny společnosti 18. a 19. století způsobené průmyslovou revolucí (ne náhodou je zde podobnost s naší dobou technologické revoluce) se evropští intelektuálové snažili podpořit tzv. hodnocením věkových skupin. Sociolog Karl Mannheim ve své práci The Problem of Generations z roku 1928 citoval na toto téma přes třicet zdrojů od roku 1862. O něco později různé výzkumy zjišťovaly, jak je možné, že se obě světové války opakovaly tak rychle po sobě, a generace přesto zapomněly. Zajímavým počinem v této oblasti byla také novela amerického spisovatele Roberta Heinleina Sirotci oblohy (Orphans of the Sky, 1963). A tak by se dalo pokračovat dál…

Všechny tyto pokusy jsou však jen snahou o zjednodušení složitého ekosystému, z něhož se snažíme vyjmout pouze jedinou problematiku věku/generace, a zcela opomíjíme důležité faktory, jako je třeba osobnost člověka, pohlaví a rasa, prostředí, ve kterém žijeme, sociologické dopady, možnosti výchovy a vzdělání, politická situaci, úroveň (ne)dostatku, stádium vědy a poznání světa v dané době, přístup k informacím či naše kolektivní zralost coby lidstva.


Boříme klišé č. 1: Změnilo se hřiště, ne generace

Starší generace měly menší možnosti zábavy a rozptýlení, přičemž největší změnu přinesly právě technologie a nabytá svoboda. Logicky se to projevuje v roztříštěnosti pozornosti, zájmů a v netrpělivosti a určité impulzivnosti (obecné rysy generace Y) – to vše je způsobeno tím, že dnešní mladé generace jsou ovlivněny změněným hřištěm, počítači a internetem (viz například poslední kniha Daniela Golemana: Pozornost). Sociální sítě, globální propojení, mnoho rušivých vjemů a vlivů logicky mění dosavadní návyky. Ale je to projev generace nebo osobnosti napříč generacemi? Chová se stejně kubánský chlapec z venkova, který nezná internet? Jak by tedy mohl být reprezentantem generace Y nebo Z? 

Například znám čtyřicetiletou matku dvou dětí, která vykazuje znaky generace Y a Z: má roztříštěnou pozornost, visí na sociálních sítích, takže vám tam odpoví do minuty v kteroukoli denní i večerní dobu, je velmi impulzivní v rozhodování i chování, nelze se na ni moc spolehnout, má problém s dokončováním i autoritami a moc tvrdě nepracuje. Je tedy Y, Z nebo X? Platí tady věk nebo projevy osobnosti jako určující faktor?  

Vždycky si při těchto generalizacích vzpomenu na to, jak moje babička říkala otřepané „nu ja, to me sme byle hinší...” (rozuměj, že byli jiní) a jak z ní začaly postupem času padat historky a zážitky o tom, jak ráno chodili potají domů z tancovačky, jak zkoušeli tamto a ono... Tak jsem viděl sám sebe v mladém věku, jen s trochu jinými možnostmi, které doba přinesla, a nechápal, v čem byli hinší. Takže stejné projevy mládí, individuace, hledání se, jen větší volnost, nejen alkohol, ale i drogy a hudba a tak dál. Prostě jiný kontext, jiné hřiště, ale stejný projev jen zabarvený a pozměněný možnostmi. Kdykoli jsem pak chtěl říct „no jo, ti mladí...”, uviděl jsem sám sebe jako přes kopírák. 

Troufnu si říct, že každý z vás zná několik lidí střední či starší generace, kteří mají typické projevy generace Y, nebo dokonce Z. Naopak určitě máte či znáte potomky z generace Y, kteří jsou „zamrzle” podobní generaci X či ještě starším. 


Nesmyslné klišé č. 2: Inovace přichází s mladou generací

Na dubnové snídani HR kavárny několikrát zaznělo klišé, jak ta mladá generace Y přináší energii a inovace... S energií naprosto souhlasím, ale to je prostě záležitost každého mládí, ne nějaké specifikum současné generace Y nebo Z... Ale, že inovace a změny přicházejí s generací Y/Z, je asi jedno z největších klišé kolem pseudoteorie generací. Vždyť stejný počet, a dokonce úspěšnějších inovačních či technologicky průlomových firem zakládají lidé ve věku kolem třiceti a víc. Je to naprosto logické. Mají už rozhled, pracovní a životní zkušenosti, ještě stále dravou mladickou energii a zatím třeba nemají závazky. Ale kolik je to procent z generace Y, kolik z generace X, kolik z baby boomers? Nízké číslo, podle různých průzkumů do 20 % napříč generacemi. Průzkumů ohledně tohoto tématu je spousta, doporučím například tuto jednoduchou infografiku  nebo HBR článek .  

Chce se mi k tomu jen dodat: chudák pan profesor Holý a všechny jeho objevy, které přišly až v jeho pozdějším věku...  

Zrovna na tomto klišé ale můžeme ukázat, jak si teorie kolem generace Y vtipně protiřečí! Jak by mohlo být pro generace Y nebo Z typické přinést změnu a inovaci (ono klišé), když je prý jejich základním projevem netrpělivost, impulzivní rozhodování a kapitulace při prvním neúspěchu (jiné klišé pro tu stejnou generaci). Jak by tedy inovaci zrealizovali, otestovali a prosadili ve firmě, nebo si dokonce založili firmu vlastní, kdyby to byla pravda? Schopnost přinést změnu nebo inovaci je tedy opět spíše projevem osobnosti napříč generacemi než specifickou výsadou mladé populace. Na toto téma jsem již upozornil a popsal je v předchozím článku Aktivní musí být všichni! 


Nerespektování kontextu aneb Zase ta statistika

Projevy generace Y nebo Z jsou často podporovány velkým množstvím průzkumů. Jejich popis je vždy postaven na nějaké důvěryhodné informaci o zdroji a rozsahu zkoumaného vzorku, jako například:

  • Tento průzkum byl proveden na vzorku 296 studentů vysokých škol v Praze.
  • Na tento internetový dotazník odpovědělo 13 092 mladých lidí ve věku...

Reflektují takové průzkumy názor studentů mimo Prahu? Reflektují názor mladých lidí-nestudentů? Reflektují názor mladých, kteří nemají nebo nepoužívají internet? Opravdu byly tyto průzkumy vytvořeny na náhodném výběru napříč mladou populací? Skutečně jsou zobecněné projevy generace Y stejné u populace jedinců na předměstí bohatého amerického města, českého města, malé moravské vísky, indického slumu, jihoafrického předměstí nebo islandské vesnice? Byly tyto průzkumy udělány napříč těmito sociálně i geograficky různými teritorii, abychom mohli takto generalizovat? Rozlišujeme mezi pojmy reprezentativní vzorek a selektivní vzorek, na který tato data mohou ukazovat spíše?

Pokud byly průzkumy provedeny lokálně, je mezi nimi jistá korelace, nebo dokonce kauzalita s prostředím, bohatstvím, přístupem k technologiím či vzděláním? Zabýval se někdo touto studií? Připomíná mi to jeden vtip: „Američtí vědci zjistili, že lidé věří všemu, co začíná větou: Američtí vědci zjistili...” Pokud tedy chcete někoho v dnešní době přesvědčit, vytáhněte statistiku, že... Často si vzpomenu na docenta Tvrdíka, který nás na univerzitních cvičeních zpražil svým: „Tomuto vy říkáte náhodný výběr!?” A přece dnes na těchto nejasnostech stavíme celé generační teorie...


Neschopnost pracovat se změnou

Změnilo se hřiště, a to zásadně. Technologie byly dříve konkurenční výhodou, dnes jsou vetkány do všech koutů podnikání a fungování celé společnosti. Dříve jsme vše řídili my, lidé, ale např. dnešní automobilový průmysl na minuty přesně dirigovaný počítači včetně dodavatelského řetězce by žádný člověk dlouhodobě nezvládl ani omylem... Jde tedy o to, že se zásadně změnily naše životní podmínky, a v těchto teoriích se primárně jedná spíše o (ne)schopnost pracovat se změnou jako takovou, ne o projev generací.

Jak vznikají generalizace? Vezmeme tzv. generaci X, protože většina managementu je dnes z populace X a baby boomers, a provedeme na ní generalizaci. Ale schopnost pracovat se změnou a technologií, roztržitost či netrpělivost nejsou projevy generací, nýbrž osobnosti. Podle osobnostních rysů máme prostě někteří radši změny, a jiní naopak pořádek a stabilitu. Ti změnoví nemají problém vypořádat se s měnícími se pravidly hry ani ve věku 60 let. Ti pořádkumilovní budou na změny hůře reagovat i ve dvaceti.

Mimochodem, těch změnu akceptujících je v populaci jen asi kolem 20 % bez rozdílu věku. Proto se může zdát, že ti starší jsou zkostnatělí, protože těch 80 % je docela vidět. 


Nejsem brblal, jen chci upozornit na generalizace

A proč všechno toto učitelování? Proč se navážím do oné pseudoteorie? Protože je toto generalizování zcestné, vede k zásadnímu nepochopení lidské přirozenosti, jedinečnosti každého z nás a k tomu, že se pak snažíme mít třeba všechny ve firmě aktivní (viz zmíněný článek) nebo nabíráme jen mladé a pak jsme zklamaní. Znám velké množství lidí 40+, kteří mají všechny projevy generace Y, mnohdy i Z. Znám docela dost „starých” mladých, kteří se chovají jako zástupci generace X a baby boomers. A hlavně denně pracuji s lidmi, spolupracuji s mladými na projektech, mentoruji startupy s mladými i starými, učil jsem dlouhé roky při práci na univerzitě, a tak vidím, že je potřeba každého vnímat jako jedinečnou osobnost a že mnohem blíže realitě jsou typologie osobnosti, které jdou napříč věkem a generacemi.

Znám zajeté firmy (tedy ne startupy), kde je střední management tvořený tou tzv. generací Y, a ti dřou víc než generace X a baby boomers, dokonce i na úkor svého soukromí. Znám hodně mladých, co neznají jazyky ani neumí na počítači. Znám hodně „starších”, kteří jsou počítačově výrazně zdatnější... Negeneralizujme tedy na základě pseudoteorií, neházejme do koše staré jen pro jejich věk. Naopak pracujme s každým individuálně, ptejme se ho na jeho hodnoty a motivaci. Protože to je pro život a práci mnohem podstatnější.

 

Další zajímavé odkazy:

https://aeon.co/essays/generational-labels-are-lazy-useless-and-just-plain-wrong 

www.hrkavarna.cz/stale-rubriky/management-a-leadership/aktivni-musi-byt-vsichni-aneb-firemni-zmeny-a-jejich-tahouni/

 

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy