Téma
Téma

Jako děti v cukrárně

Už během studia zvládají práci v náročných rolích v nadnárodní korporaci. A přitom stíhají i mnoho dalšího: tvořit úspěšný blog, pomáhat s organizací konferencí, věnovat se dobrovolnictví, nezanedbávat rodinu ani své přátele... Jak si z nepřeberného množství příležitostí Do Thu Trang a Linette Manuel, dvě nadějné a inspirativní zástupkyně generace Y, vybírají to, čemu věnují svůj čas? A jaké místo v jejich životech práce a zaměstnání vlastně zaujímají?

Do Thu Trang a Linette Manuel / foto: Alan Homolka

Obě toho dost děláte, pro začátek ale odhlédněme od konkrétních věcí. Jaký v tom vlastně máte princip: je spíše jedna hlavní věc, kterou chcete dělat opravdu pořádně, anebo vás láká vícero možností, chcete se rozkročit a tak různě si zkoušet všechno možné?
Trang: Vzals to teda od podlahy hned od začátku. Taková přímá otázka. Na střední škole jsem měla jedno jasné směřování, a to byla diplomacie a mezinárodní vztahy. S tím, jak přišla výška v Praze – jsem původně z menšího města – tak se najednou objevil milion dalších věcí, které jsem chtěla dělat. A to mi taky už vcelku zůstalo.
Je to trošku filozofická otázka: jestli být spokojený s tím, že už jsi zkrátka takový, že děláš víc věcí najednou a tak trochu počítáš s tím, že ne všechno dotáhneš... Ale třeba jednu z těch věcí dotáhneš skvěle a budeš pak šťastnej. Anebo se fakticky kousneš do rtu a zaměříš se na jednu hlavní věc... Teď to mám tak, že mi vážně nevadí dělat víc věcí najednou, i když se mi mozek občas snaží nadiktovat, abych usekla polovinu věcí a dělala svou práci pořádně.

Jak to máš ty, Linette?
Linette: Vždycky mám nějaký cíl, ale ten je většinou hrozně krátkodobý. Asi bych nedokázala nic dělat bez toho, abych měla nějakou trasu... ale cesta je dost různá a průběžně se s ní mění i cíl. Se vším, co mi doteď přišlo do života, jsem se neustále měnila... včetně směřování, co budu studovat, co všechno budu dělat... Řekla bych, že jsme generace, která je zvyklá, že se všechno pořád mění – takže to prostě takhle žijeme.

A teď konkrétně – co tedy vlastně všechno děláte?
Linette: Na vysoké škole studuju aplikovanou informatiku, jsem koordinátorka v jedné korporaci, aktivně spolupracuju s klubem koučinku. To jsou mé hlavní aktivity. K tomu občas dělám všechno možné jednorázově. Kamarádům pomáhám s organizací událostí, sem tam mám nějaké brigády. A taky furt chodím na různé přednášky. Přestože mám tady tohle všechno, pořád stíhám i osobní život. Přijde mi, že je to v pohodě, že to zvládám a všechno stíhám, i když třeba někdy málo spím (smích). Myslím si, že mě to spíš nabíjí, než kdyby to bylo obráceně.

Trang: Já mám u svého zaměstnavatele pozici happiness manažer. Bloguju na webu Asijatka.cz – teď píšu víc než dřív. Jsem zapojená v organizaci TEDx Youth. Zrovna řešíme termín příští akce. A do toho se snažím být dcerou. To se mi ale moc nedaří.

V jakém smyslu se ti to nedaří?
Trang:
Nestíhám to. Ze všech rolí, které mám naplňovat, je mně zrovna tahle nejbližší – a zároveň jí dávám jen málo energie.

A je ti to opravdu nejbližší?
Trang:
Ano. Je to asi klišé, ale nemohla bych dělat všechny věci, které teď dělám, kdyby mě rodiče nenechali, kdyby mě tlačili jiným směrem.


Je důležité naučit se říkat ne

Necítíte se vším tak trochu přehlcené? Pouštíte se do tolika věcí. Máte přitom opravdu pocit, že tomu dáváte vše, co je třeba?
Trang:
Myslím, že dnes je hrozně jednoduché se do něčeho namočit, zapojit se do nějakého projektu. Každej má nějaký projekt a každej v tom vidí smysl. Každej taky chce, aby o tom vědělo a zapojilo se co nejvíc lidí, abychom společně měnili svět. Při tom všem je ale podle mě mnohem důležitější naučit se říkat ne.
To je věc, se kterou v posledních letech dost bojuju. Mě třeba občas oslovují s projekty, které jsou na jednu stranu zajímavé, ale oni mě do nich primárně chtějí proto, že jsem Vietnamka. Je pravda, že díky těmhle totálně nahodilým nabídkám jsem se dostala k zajímavým lidem, ale... asi u toho taky platí Parretovo pravidlo: 20 na 80. Tak se to snažím aplikovat v životě a nedělat milion projektů, které mají malý dosah. Teď už začínám říkat ne.

Máš to podobně?
Linette: Kdybych mohla, nejradši bych se naklonovala, abych stihla úplně všechno z toho, co mi připadá zajímavé. Chtěla bych si to všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Ale na druhou stranu si uvědomuju, že kdybych do každé jedné aktivity investovala jenom jedno procento času, celková zkušenost by mě úplně minula. Bylo by to k ničemu. Naučit se říkat ne bylo to úplně nejlepší, k čemu jsem kdy došla. Teď mi to takhle docela funguje.
Ale i přesto pořád cítím určitý tlak, jestli to všechno zvládnu. I když si vybírám jenom něco, pořád je toho víc než jenom jeden projekt naplno. A nechci to pokazit ani v jednom. A taky se nechci přestat bavit s rodinou nebo přijít o kamarády kvůli tomu, že toho mám hodně. Hledám balanc.

Trang: Mně to připadá, jako kdybychom byli malé děti v cukrárně a chtěli ochutnat úplně všechno. A přejedli se cukrovinkami...

Linette: To jsi řekla hezky.

Nebo možná nic neochutnáte pořádně? Zjistíte, co je na povrchu, ale k tomu, co se skrývá uvnitř, se nestihnete dostat?
Trang:
Ono to asi ani není zdravé (smích).


Práce pro nás zatím není prioritou

V nadnárodní korporaci, v níž obě působíte, máte v podstatě plnohodnotnou práci. Jakou roli vlastně hraje v tom všem, co děláte, přibíráte si, občas opouštíte...? Je to nad všemi ostatními věcmi? Nebo je to pro vás jedna z mnoha věcí, nebo dokonce třeba až to poslední?
Trang:
Uff, jůů, to je tedy frontální otázka. Pamatuji si, když jsem tam nastupovala na stáž – vlastně jsem tam ještě ani oficiálně nebyla, ale trávila jsem tam hned skoro osm hodin denně. Jenom poznáváním lidí, abych se co nejrychleji dostala do celého toho kola. V současné době se mi ale rozjel blog, takže se přiznám, že jsem trošku upozadila rozvoj v rámci své pozice. Teď se tolik nezajímám o články, nehlídám, jaké jsou aktuální trendy v community managementu a jak nejlépe pečovat o zaměstnance. Je mi to líto i vzhledem k mému šéfovi. Zároveň si ale myslím, že on je typ člověka, typ manažera, který to pochopí. Věřím, že je to jenom fáze, že se to zase změní.

Linette: Ještě stále mě dotují rodiče, takže se na to zatím nedívám z finančního hlediska. Pro mě je zaměstnání momentálně na stejné úrovni jako ostatní aktivity – tedy škola, zapojení v klubu koučinku... Má to u mě stejnou prioritu. Ale vím, že do budoucna práce získá větší váhu. Čím jsem ve firmě déle, tím více cítím, že to má pro mě větší význam.

Necítíte někdy výčitky svědomí, vzhledem k tomu, jaké místo u vás práce pro firmu má? Neočekává od vás nadřízený třeba ještě o trochu více?
Trang:
To je dobrá otázka. Je strašně důležitý, aby si to lidi v týmu vyříkali mezi sebou. Myslím, že s mým šéfem máme docela otevřený vztah. Má pozice v tak velké firmě je stoprocentně spojena s velkými očekáváními, protože je tam spousta lidí, mnoho chutí. O to je to složitější. Nejde se zavděčit všem, ale je třeba zavděčit se co nejvíce lidem, v tomhle případě. Kdybychom byli v menší firmě, myslím, že by to bylo transparentnější a snazší. V korporátu jsou zájmy různých lidí totálně odlišné.
Nevýhodou mé pozice taky je, že má hrozně hezky znějící jméno. Neustále musím vysvětlovat, co ta pozice znamená a kde jsou její hranice. A trochu se i ospravedlňovat. Že ke mně člověk nemůže přijít a říct: „Hele, udělej mě šťastnou nebo šťastným tím, že vyřešíš to a to.” Tohle je myslím právě teď v práci největší třecí plocha.


Myšlenka, že nám firma něco vrátí, je pro nás důležitá

Vyhovuje vám mít v práci nějaký jasně daný rámec a alespoň základní zadání? Anebo jste to radši vy, kdo přichází s nápady, vytváří zadání a snaží se pro něj nadchnout ostatní? Co vám více sedí?
Trang:
Když jsem přišla do firmy, v rámci mé pozice mi byla dána velká svoboda. Uvědomila jsem si přitom, jak moc potřebuju pravidelný režim a nějaké zadání. Možná jsem na to nastavená už ze školy. V posledních měsících se mi to trochu rozmělnilo. Jsou úkoly, u kterých potřebuju, abychom seděli ve více lidech a pracovali na nich spolu. A pak jsou věci, například teambuilding, u kterých mám radši, když je celé odpálíme sami za sebe a nikdo nás netlačí do nějakých dříve osvědčených směrů.
Pokud to zadání je: „Vymyslete cokoliv, ať jsou tady lidi šťastnější a ať máme lepší atmosféru ve firmě” – tak na to jsme myslím dost dobří. Ale pokud by se jednalo o nějaký serióznější projekt, který musí probíhat v rámci korporace, tak na to bychom asi potřebovali bič s nějakou pomocnou rukou.

Linette: Já zadání nepotřebuju, ale jsem ráda, když mám nějaký cíl. Potřebuju vědět, proč to dělám a co z toho má zhruba vylézt. Těžko se mi dělají věci, které jsou úplně jasně nalajnované. Spíš jsem radši, když mi někdo řekne třeba: „Naším cílem je vytvořit skvělou akci pro studenty – udělej ji, jakou chceš.” Tak se mi pracuje dobře a mám to tak úplně nejraději. Jakmile dostanu zadání, které je naprosto striktní, a vím, že z něho nesmím nijak vybočit, mám strašnou potřebu ho překračovat. Čím jsem starší, tím víc to tak mám.

Trang: Mně to naopak někdy rozvazuje ruce... Jsem vlastně ráda, že se ve chvíli jasných pokynů zbavuju zodpovědnosti. Někdy je potřeba takhle „vypnout” a říct si: „OK, teď udělám tohle, tohle a tohle.” Vlastně při tom máš mnohem větší pohodu.

Do Thu Trang / foto: Alan Homolka

Díváte se na práci taky trochu pohledem „a co z toho vlastně budu mít já?” Rozdělujete zájmy firmy a svoje osobní, nebo vám to spíše splývá?
Trang:
To je silná otázka. Já to dost vnímám a je to pro mě hodně důležité. Uvědomuju si, že firmě mám něco přinést. Dělat něco proti ní by tak pro mě nemělo smysl. Ale je fakt hrozně důležité, aby ta práce pro mě něco znamenala. Ve chvíli, kdy má firma nějaký cíl, který mně osobně nedává smysl, tak ho sice pomáhám splnit, ale asi ne tak dobře, jako kdybych o jeho užitku byla sama přesvědčená.

Linette: Obě dvě děláme pro lidi ve firmě. Vytváříme prostředí, aby se mohli realizovat. Já to potřebuju v životě trošku vyvážit – vrací se mi to třeba v jejich spokojenosti. Když lidi něco pochválí, třeba že se nějaká akce podařila...
Můj šéf je taky dost rozumný a ví, že výdej energie nemůže být jednosměrný. Když se nabízí možnost anebo když sama přijdu s tím, že bych chtěla na nějakou konferenci nebo se něco nového naučit, tak je k tomu vždycky dost otevřený, čehož si vážím. To je hrozně důležitý aspekt – že vím, že ačkoli právě v téhle chvíli z firmy třeba nemám nic konkrétního, tak je tady prostor k tomu, aby se tak stalo. I pouhá myšlenka, že mi firma něco vrátí, je pro mě důležitá.

Jste v souladu s tím, co váš zaměstnavatel dělá, jak to dělá a co pro něj děláte vy? Nebo něco chcete změnit zevnitř?
Obě dvě najednou se rozesmějí.
Trang: Obě to chceme změnit zevnitř, strašně to chceme změnit zevnitř a narážíme... Za sebe... mám to ve vlnách.

Linette: Já si myslím, že jsme v souladu s firmou – akorát firma ještě nepochopila, že jsme s ní v souladu. (smích vespolek).


Být s lidmi na stejné vlně je k nezaplacení

Je něco, co by vás donutilo odejít, nebo dokonce utéct? Co by vás absolutně demotivovalo, takže byste si řekly, že už to nemá cenu?
Trang:
Možná to řeknu moc teoreticky: když začnu pociťovat, že můj výdej energie přesahuje to, co dostávám od firmy. Ať už je to z hlediska lidí, platu, nebo že bychom se třeba odstěhovali úplně za Prahu...

Linette: Úplně souhlasím s Trang, že tohle je přesně ono. Ale v mé pozici... Já teď dostávám obrovskou energii z lidí, mám v té firmě velké možnosti a příležitosti. Tohle všechno je pro mě úplně k nezaplacení. Kdybych dostala skvělé finanční ohodnocení, ale tohle všechno by zmizelo, tak bych do toho nešla.

Trang: Samozřejmě, lidi – pro mě jsou mnohem důležitější než samotná náplň práce. I kdyby ta práce stála za starou bačkoru – ne dlouhodobě, ale třeba v rámci nějakého projektu – tak když vím, že s lidmi, se kterými pracuju, držíme stejnou vlnu, je to pro mě mnohem důležitější.

Obě jste před nástupem prošly hromadným pohovorem, povídaly jste si s celým týmem. Nebyl to pro vás v tu chvíli strašák? Co vám to dalo? Jak jste to prožívaly?
Trang:
Já jsem to vůbec netušila. Nečekala jsem, že tam bude 40 lidí. Říkám si, že v tomhle je obrovské štěstí, že jsem extrovert. Kdybych byla introvert, dostanu z toho infarkt. Ale jsem za to vlastně hrozně ráda. Dává mi to pocit obou nohou na zemi, že si mě vybralo a bylo se mnou spokojeno tolik lidí.

Linette: Pro mě to bylo totálně stresující. Navíc mě dost překvapilo, že to takhle prožívám. Nikdy jsem neměla strach z pohovorů, takže jsem tam šla úplně v pohodě. A tam bylo najednou tolik lidí a já... navíc u toho byli i ostatní kandidáti. Když jsem je viděla, všichni mi přišli úžasní a to mě šokovalo nejvíc.
Ale ve výsledku jsem za to hrozně ráda. Nebyla při tom možnost něco předstírat. I kdyby se o to člověk snažil, vždycky by se tam našel někdo, kdo by to poznal. Proto to nakonec bylo super. Odpadlo to běžné nastavení, že na pohovoru si musíš na něco hrát, aby to bylo ono.


Žádné předsudky nevnímáme. Spíše naopak

Cítíte při tom, co děláte, nějaké bariéry? Narážíte třeba na předsudky? Teď jste v multikulturní firmě...
Trang
(k Linette): Máš taky pocit, že máme ve firmě spíš výhodu?

Linette: Myslím, že vždycky budeme mít výhodu.

Trang: Jo. (smích)

A v ostatních projektech, do kterých jste namočené?
Linette:
Myslím, že se to projevuje úplně všude. Nevím, jestli je to mým nastavením – prostě eliminuju lidi, co mají negativní předsudky, těma se nezabývám, nebo se snažím jimi nezabývat. Kdybych žila patnáct let v Africe a pak sem přijela, možná bych byla šokovaná. Tím, že tady v tom prostředí vyrůstám od mala, jsem zvyklá.
Ale spíš jak teď řekla Trang – mám nějaké výhody. Lidi si mě například líp pamatují... Nebo když jsem v nějakém týmu lidí, kde máme třeba skoro všichni stejné schopnosti, tak možná působím o něco zajímavěji. V ostatních to může vyvolat pocit, že jsem o něco lepší, i když to tak nemusí vůbec být. Cítím, že mi to hodně otvírá dveře. Samozřejmě pak ale narážím i na to, že to někdy způsobí vysoká očekávání.

A jak to máš ty, Trang?
Trang:
Negativní předsudky... s těmi se moc nepotkávám. A když už, tak to přecházím s humorem, protože s humorem je to jednodušší. A k pozitivním předsudkům... to jsou přesně ta přehnaná očekávání a věci s tím spojené. Místo toho, abych věnovala svoji pozornost práci, mám v hlavě takového strážce, který říká: „Hele, pozor, tady ještě musíš splnit tohle očekávání...”

A co nějaké předsudky spojené s vaším věkem?
Trang:
V rámci stáže mě hrozně překvapilo, že jsem se vlastně skoro hned dostala k vysokým manažerům. Bavili jsme se o různých věcech, vyslechli si můj názor... Nezdálo se mi, že by tam byla bariéra spojená s věkem.

Linette: Já jsem se nad tím snad nikdy nepozastavila. Možná, že se to neděje nebo to nevnímám... Nemám pocit, že by vyloženě můj věk byl kritériem pro to, aby mě někdo nějak hodnotil.

Poslední jednoduchá otázka: jste teď šťastné v tom, co děláte?
Linette:
Já teď asi mám nejšťastnější období v životě.

Trang: Mně k tomu štěstí chybí ještě pár drobných detailů. Vnitřně jsem nastavená na štěstí, ale chybí mi tam ještě... takové kořeníčko v podobě lidí. Ráda bych více pracovala se svým týmem.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy