Téma
Téma

Work-life balance je především otázkou osobních potřeb

10.04.2015  Renata Mrázová 0  komentářů

Sladění osobního a pracovního života je v posledních letech populárním tématem. Zabývají se jím akademici, specialisté všeho druhu od personalistů přes sociology až po odborníky na duši a z podstaty věci řeší tento problém téměř každý z nás. Není divu, trávíme v práci obrovské množství času. Snaha o dosažení rovnováhy mezi povinnostmi, radostmi a smyslem často připomíná logistický hlavolam.

Za předpokladu, že máme standardní osmihodinovou pracovní dobu a plus minus stejný objem času věnujeme spánku, zbývá nám pouhých osm hodin denně na vše ostatní – rodinu, přátele, domácnost, povinnosti všeho druhu, záliby. Pokud nás práce ještě navíc netěší a děláme ji jenom proto, abychom takříkajíc zaplatili složenky, pak je skoro třetina našeho tzv. produktivního života řeholí. Spokojenost si „šetříme“ na důchod a doufáme, že se ho dožijeme ve zdraví. Jenže dlouhodobá disharmonie cestu ke štěstí nedláždí. Naopak má tendenci se rozpínat a zakalovat i ostatní oblasti našeho života; než se nadějeme, jsme zdecimovaní, otrávení, bez radosti. Podobné je to i s workoholismem – nadřazujeme-li práci nade vše, podceňujeme tak důležitost ostatních oblastí svého života. Dříve či později se to nějakým způsobem projeví. Nevěnujeme-li signálům, že je něco v nepořádku, včas dostatečnou pozornost, odnesou to naše vztahy, naše zdraví a paradoxně mnohdy i naše milované povolání.    

Radost, spokojenost a životní naplnění patří mezi základní hodnoty, které ovlivňují naše duševní, a potažmo i fyzické zdraví. Vše je o rovnováze. Jsme-li převážně nešťastní, chřadneme; pěstujeme-li si naopak radost ze života, a ještě navíc se o ni umíme podělit, prospívá to nám i našemu okolí. To platí i v pracovním kontextu. Moderní HR trendy přiznávají, že nejlepší zaměstnanec je spokojený zaměstnanec, tedy takový, kterého práce těší a naplňuje a který má díky ní možnost plnit si i své mimopracovní sny. Takový člověk totiž podává nejen výrazně lepší výkon než nespokojený a demotivovaný zaměstnanec, ale navíc bývá i mnohem nápaditější a loajálnější.

Spokojenost jako firemní hodnota

Společnosti, které jsou založené na hodnotách, jež podporují spokojenost zákazníků, zaměstnanců a širší společnosti, bývají mnohem úspěšnější a trvalejší než ty, které se honí čistě za finančním ziskem. I byznys je totiž především o lidech a každá společnost by měla reflektovat potřeby všech zúčastněných, tedy i zaměstnanců. Zaměstnanci mají své soukromé životy, které se v čase vyvíjejí. Někdo si pořídí děti, jiný živnost, další může být postaven před úkol postarat se o nemocné rodiče. Firmy ale bohužel velice často staví své zaměstnance před Sofiinu volbu – kariéra, nebo soukromý život. Tak samozřejmá věc, jakou je rodičovství, pak může vést k vynucené pracovní pauze.  

V mnoha případech by přitom byl řešením například alternativní úvazek. Pro spoustu matek s malými dětmi, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, není problém v tom, že by neměly dost energie na souběžné zvládání rodičovských povinností a kariéry. Potřebují ale vstřícný přístup zaměstnavatele. Rytmus dítěte totiž pracovní době nepřizpůsobíte, naopak to ale možné je. Já sama chodím do práce brzy ráno, abych odpoledne mohla odejít dřív a věnovat se svým dcerám. Když jdou spát, vracím se k práci. Díky tomu nikdo nepřichází zkrátka – ani práce, ani mé děti a ani já. Bohužel v Čechách téměř dvě třetiny firem nenabízejí rodičům s dětmi v předškolním věku žádnou podporu.

Jsem přesvědčená o tom, že zaměstnavatelé, kteří nejsou ochotni podporovat tzv. work-life balance, v konečném důsledku ochuzují sami sebe. Kvůli své nepružnosti totiž přicházejí o velice kvalitní lidi. A nemluvím jen o rodičích malých dětí, ale také o starších lidech či jedincích, kteří si část pracovního týdne nechávají třeba na rozjezd vlastního podnikání. Vždyť právě tyto skupiny lidí disponují skvělými předpoklady pro to, být pro firmu skutečným přínosem. Rodiče, kteří dokáží skloubit péči o malé děti s kariérou, mívají správně nastavené hodnoty, umí pracovat s časem i s prioritami a mají evidentně velký drive. Starší lidé mohou nabídnout bohaté zkušenosti a zralý přístup, což mnoha společnostem chybí. Začínající podnikatelé zas znají hodnotu každé koruny i minuty, srší nápady, a navíc mají pohled zvenčí, který může firmám prospět. Domnívám se, že společnostem, které nejsou ochotné vyjít svým zaměstnancům vstříc, na lidech vlastně moc nezáleží. A firma, která si neumí vážit svých zaměstnanců, nemůže být dlouhodobě úspěšná. Firemní kultura, jež ignoruje potřeby svých lidí, je nešťastná a stáhne firmu dříve či později ke dnu úplně stejně jako nespokojení klienti, kteří vás bez zaváhání vymění za někoho lepšího.  

Společnosti, pro něž je rovnováha mezi pracovním a osobním životem samozřejmostí, mívají spokojené, pro věc zapálené zaměstnance, kteří jsou mimo jiné i velice loajální. Lidé se tam cítí dobře a bývají za to vděční; mají totiž možnost realizovat se profesně i v soukromí – a po tom zcela jistě touží většina z nás. To se pak odráží nejen v kvalitě jejich práce, ale velice pozitivně to ovlivňuje i jejich životní přístup a rozpoložení. V „oduševnělém“ pracovním prostředí se otevírá prostor pro radost, pocit naplnění a hlubšího smyslu a občas i pro něco výjimečného. Takové firmy nesmírně vynikají, protože jejich vnitřní hodnotový systém se promítá i navenek a stává se esencí jejich produktů, služeb a celkového působení na trhu a ve společnosti. Veřejnosti jsou tyto organizace ohromně sympatické a na trhu práce patří právem mezi ty nejvyhledávanější. Dobro je totiž ohromně přitažlivé a nakažlivé.

Štěstí v práci

Je správné, že se v posledních letech klade tak velký důraz právě na přístup k lidem a kvalitu firemní kultury. Mě osobně velice inspiruje koncept „štěstí v práci“, jehož průkopníky jsou podnikatelé jako Richard Branson, majitel značky Virgin, nebo Tony Hsieh, CEO firmy Zappos. Jde jednoduše o přístup, který ctí člověka a jeho potřebu žít harmonický, smysluplný a spokojený (pracovní) život. Podnikání, které je kromě obchodního důvtipu a umu prodchnuto také radostí a hlubším smyslem, mívá lepší výsledky a nabíjí a obohacuje nejen zaměstnance, ale i zaměstnavatele, obchodní partnery a zákazníky. Myslím si, že koncept „štěstí v práci“ prorazí a jednou se možná stane i normou; staví totiž na správných hodnotách. Důležité ale je, aby si každý z nás položil otázku „Dělám v životě to, co mě baví a naplňuje?“ a uměl vzít zodpovědnost za své štěstí do svých rukou. Jenže to vůbec nemusí být jednoduché…

Pro spoustu lidí může být výběr zaměstnání velice limitovaný – dejme tomu díky nedostatečné kvalifikaci, zdravotním problémům či omezené nabídce v dané lokalitě. Takový člověk vezme zavděk jakoukoli prací a nebude řešit, jestli je přístup zaměstnavatele dostatečně vstřícný vůči jeho osobním potřebám. Myslím, že je více méně obecně platné, že lidé mají obavu, aby nepřišli o místo, a mnohdy zůstávají na pozicích, které je nebaví, nenaplňují a už vůbec nečiní šťastnými. Jednoduše se snaží ustát své finanční závazky, a to jim nikdo nemůže mít za zlé. Vedle nich je ale patrně i spousta takových, kteří o smyslu své práce, o nějakém vyšším poslání vůbec nepřemýšlejí – nemají prostě tu potřebu. Ani to není hřích. Hloupé ale je, když jsme pracovně a osobně frustrovaní, máme možnosti nějak se k tomu postavit, a přesto s tím nic neděláme. To si pak sami zaděláváme na průšvih.

To, že jsou firmy nuceny přemýšlet o své kultuře a přístupu k lidem, je jenom správně. Pracovní podmínky se díky tomu povětšinou zlepšují a rovnováha pracovního a osobního života už dávno není bláhovou vizí. Na druhou stranu to, kde přesně je tato rovnováha, je velice osobní záležitost. Pokud někdo chce pracovat šestnáct hodin denně, netouží po dětech a nemá potřebu se realizovat jinak než kariérně, pak proč ne, to je čistě jeho osobní volba. Stejně tak pokud chce žena zůstat doma s dětmi a pověsit jakkoli slibnou kariéru na hřebík, pak nechť to udělá, činí-li to ji a její rodinou šťastnými. Ono se totiž taky může stát – a znám pár takových žen – že časem se odložený drive a talent beztak ozve. Takové akční ženy pak mnohdy založí kromě rodiny ještě úspěšný byznys nebo nadaci, což by je možná na vysokém kariérním postu ani nenapadlo.

Nechť se i nadále mluví o důležitosti sladění pracovního a osobního života. Jsem přesvědčená o tom, že už samotný diskurs na toto téma přinesl mnoho dobrého. V jeho důsledku musejí firmy brát potřeby svých lidí vážně, protože jinak by na trhu prostě neobstály. A tak je to správně. Nenechejme si ale diktovat nikým a žádným populárním tématem, jaké jsou naše individuální potřeby. Nepropadejme panice, že pokud nemáme kariéru perfektně sladěnou s osobním životem, pak nějakým způsobem selháváme. Naučme se především rozpoznat svoje potřeby, ctít své možnosti, snít své sny a jednat v souladu se sebou samými a svým okolím. Když by to tak dělal každý z nás, pevně věřím, že by se svět náhle ocitl v přirozené rovnováze.          

Článek byl napsán pro Business woman a převzatý na HR kavárnu se souhlasem Renaty Mrázové.

foto: Flickr user lintmachine

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy