Téma
Téma

Já nevím. No a co?

12.01.2016  Martin Hudeček 19  komentářů

Táto, kdo je to? Já nevím. Šéfe, jak to uděláme? Já nevím. Jakou máme strategii? Já nevím. Čeho chceš v životě dosáhnout? Já nevím. Je tak skvělé nevědět. Přál bych vám zažít tu úlevu. Já prostě nevím. A hotovo. Nevím a konec, nic nenásleduje, žádné očekávání, stud, rozpaky, špatný pocit. Prostě nic, prázdnota. Tak lehká, volná, svobodná prázdnota. Žádná potřeba nápravy. Žádné já nevím, ale podívám se na to. Já nevím, ale doučím se to. Nic, prostě jen „Já nevím.“

Tohle už vážně něco váží. Každým dnem víc a víc. Sbíráme si to celý život a jsme na to hrdí. Čím více, tím lépe. Čím více, tím větší odměna, vyšší míra uznání, sebeúcty. Znalosti, zkušenosti, dovednosti. Duchovní rovnováha. Vědění. To všechno potřebujeme, abychom nemuseli říct „Já nevím." To je totiž špatná odpověď. Musíme odpovídat „Ano, já vím." Je přitom jedno, jestli skutečně víme, nebo se tak jen tváříme. Naše odpověď prostě musí znít „Já vím", jiná je nepřípustná. Nevědět, to je stav, který vyžaduje nápravu, energii. Teror vědění, který se skvěle osvědčil k manipulaci a ovládání. Jen si to představte: „Miluješ mě?" „Já nevím."  

Toto očekávání je neúprosné. Je součástí našich životů a my se mu přizpůsobujeme. Nebo ne? Zkuste si to. Přijděte do práce a řekněte, že nevíte, jak vyřešit problém ve vaší firmě či projektu. Nevíte, jak získat tohoto zákazníka. Nevíte, jak být šťastní. Pozorujte přitom své okolí, ale především sami sebe. Co následuje po uvědomění, že nevíte? Nevím a konec? Ne, to určitě ne. Nevím, a něco s tím musím udělat!  

Vědět a nevědět, tyto dva póly mají být v rovnováze, mazlit se spolu a vycházet si vstříc. Místo toho spolu vedou válku. Vědění je agresorem, nevědění slabostí. Představuji si pole, které má dvě barvy. Nevědět má barvu bílou, vědět je barvy černé. Černá barva je invazivní a nekompromisně zabírá prostor, bílá bez boje ustupuje. Rovnováha neexistuje. A tak hromadíme a hromadíme. Černé pole přebírá nadvládu a vrhne se na každé bílé místečko. Nevíš, co se svým životem? Fuj. Nevíš, jak rozhodnout? Fuj. Nevíš, jestli miluješ? Fuj. Dělej s tím něco!  

Netvrdím, že bychom měli děkovat za situace, se kterými si nevíme rady. Netvrdím, že se nemáme pídit po odpovědích. Tvrdím, že vědění je droga, které podléháme, na které si až moc stavíme vlastní sebeurčení, sebeúctu. Droga je to opojná, a současně, jak už to drogy dělají, extrémně škodlivá. Potřebujeme vědět, znát odpověď na jakoukoliv otázku, nenechat bílé místo. Přitom je tak skvělé občas jen tak nevědět. Nevědět a nechat to být. Užít si pocit, že nevím, a hotovo. Nevědět, zachovat bílé místo, prostor. Nechat jej existovat. Dát mu důvěru. Až moc podléháme diktátu vědění.  

Co to vlastně znamená, vědět? Není to například schopnost naplňovat očekávání? Očekávání, která klademe sami na sebe a která na nás klade naše okolí. Očekávání, jehož souvislosti nejlépe popsal Miguel Ruiz ve svých Čtyřech dohodách. Žijeme ve světě očekávání, klademe si na sebe další a další a pomalu se pod tou tíhou ohýbáme. Snažíme se ze všech sil. Je to taková tíha, zátěž a cíl je v nedohlednu. Když se nám daří očekávání naplnit, máme právo na štěstí. Pokud se nám to nedaří, musíme to za každou cenu změnit. Štěstí musí počkat a my musíme získat potřebné znalosti, musíme vědět. Štěstí je za odměnu. Zkuste být šťastní s vědomím, že nevíte, co se sebou, jak naplnit svůj život, jak uspět, jak žít? Nejde to? Co s tím? Aha, musíme to vyřešit. Přečteme si knihu, podíváme se na film, potkáme někoho chytrého. Jako klíšťata se držíme přesvědčení, že musíme vědět. Vědět, co se sebou, jak dojít ke štěstí. Naložíme další várku vědění.  

Tvrdím tedy, že když budeme, alespoň občas, nevědět, budeme ve svých životech šťastnější. Zkuste si to. Zavřete oči, dýchejte a jen tak existujte. Vydržte to alespoň chvíli a teď si připomeňte něco, co už dlouho nevíte, co neumíte vyřešit, s čím bojujete, k čemu hledáte vědění. Přivítejte to ve své mysli, v klidu si to prohlížejte, nespěchejte a hledejte nové a nové úhly pohledu. Představte si to jako 3D objekt a otáčejte s ním, všímejte si jej. A nakonec mu poděkujte, například „Děkuji, že nevím, jak to vyřešit, jak se rozhodnout." Nebojte se toho, nebojujte s tím, jen to nechte být a hluboce vydechněte. A ještě jednou. Uff, to je úleva. Není? Tak znovu – přijměte nevědění jako hodnotu, jako něco, co je vítané, tvůrčí. Vzpomeňte si, je to bílé pole, které dává prostor.

Foto Flickr user Noemi F

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

 
 

Ivana

Nedávno jsem měla takové blues období, kdy jsem si uvědomila, že asi neni možné vše vědět – představila jsem si jaké by to bylo vědět (už teď) vše třeba o zahradničení a zároveň o vesmíru a zároveň o tom a tom a zároveň cítila ten frustrující pocit, že by na to bylo třeba tooolik času, že to proste nedám... A když jsem se tím smířila, přišla taková zvláštní úleva a zároveň radost z maličkostí. ALE taky jsme si všimla, že když se na něco ptám (v pracovním prostředí) nebo když po mně někdo chce "pomoc" s vysvětlením, docela velká část lidi na to jde z pozice "útok". Škoda, ze veškera tato energie je nasměrována do plivani jedu namísto, aby byla namířena na něco víc pozitivního.

12.01.2016 20:34   Reakce

Martin Hudeček

Hezký den Ivano, především moc děkuji za komentář, který je pro mě, jako autora, důležitou zpětnou vazbou. Myslím, že nevědět a nechat to tak je otázkou tréninku. V určité fázi našeho rozvoje vědět musíme, jinak dostáváme pětky, ztrácíme šanci na zaměstnání, perspektivu. A tak hromadíme a prodáváme, tak jak to uvádí Svatopluk ve svém příspěvku a neuvědomíme si, že tíže roste a paradoxně s každým dalším kousíčkem vědění je ten batoh těžší. No jo, my ale máme tolik věcí, které bychom mohli ztratit. Něvědět, to je přeci projev slabosti...teda tak to v našich hlavách funguje nejčastěji. Chce to trénik a chce to výdrž, návrat k nevědění. A hlavně to chce nestavět vědění a nevědění proti sobě, ale dát je do souladu, zajistit souhru. A začít s něčím maličkým. Je třeba VĚDĚT jak NEVĚDĚT:)

13.01.2016 19:53   Reakce

Lenka Mydlová

Ivano, váš komentář mi připomněl knížku Svět podle Prota, ve které je jeden z lidí zavřený do blázince, protože se zoufale snaží obsáhnout co největší vědění a zblázní se z toho, že to nemůže dát. Celá ta knížka je nádherná v tom, že (jako jiné, jí podobné) naznačuje, že Marťani jsme možná my všichni, kteří fungujeme v tzv. normálním světě. Souzním s vámi, taky stále víc zjišťuji, kolik toho nevím. A jsem ráda, že to vzbuzuje mou další zvědavost. Nechtějme vědět, chtějme poznat =)

15.01.2016 08:41   Reakce

Svatopluk Mára

OSVČ-lektor, konzultant 

Nevědět je děs, stress a vše, jak autor píše. Přitom je to mnohem častější stav, než vědět, a než vědět, je ještě mnohem častější stav myslím si, že vím. Čili nevím. Nevědět je jedno z deseti práv asertivity, nevědět je normální, přirozený stav, nevědět je východiskem k veškerému vědění. Je to jediný stav mysli, kdy se můžeme něco opravdu dovědět. Zkuste ale v práci či doma obhajovat své nevím právy asertivity. Člověk asertivní, čili vyrovnaný a usmířený sám se sebou a se světem, v němž žije, to udělá. Ne ovšem doslova, citací práva, ale jednoduše řekne já nevím… A pak vstoupí do hluboké kontemplace, jak psáno výše, ano, bez boje, bez nervozity, protože ví, že klidné přijetí já nevím přinese odpověď: kýžený aha efekt jej nemůže minout…

12.01.2016 23:44   Reakce

Martin Hudeček

Hezký den Svatopluku, moc děkuji za Váš krásný komentář. Já bych jen dodal, že je to o vlídném přijetí sebe a pozornosti k náloži, kterou si každý den na svá bedra nakládáme. Všimněte si, kolik lidí chodí po světě v předklonu, hlava někde mezi rameny a zarputilý výraz ve tváři. Není se co divit, nikdo je nenaučil se břemene zbavovat a tak jen skládáme další a další kousky do svých pomyslných ruksaků. Proto píšu a proto je Váš komentář důležitý, vytváří naději, že někoho inspirujeme, zastavíme, provokujeme k zamyšlení a položení otázek typu: JAK TO MÁM JÁ? KDY JSEM SI UŽIL PRÁZDNOTU, NEVĚDOMOST? CO UČÍM SVOJE DĚTI? Prostě cokoliv, co vede zpět k pozornosti dovnitř, do sebe. Díky, Martin

13.01.2016 19:57   Reakce

Petr Šídlo

Martine, moc díky, je to krásně napsané a plné originálních vhledů. Ještě jsem si přitom uvědomil, jak důležité je, aby i šéf uměl říct svým podřízeným "já nevím – víte někdo – co si myslíte – odpověď musíme objevit" (místo aby předstíral, že ví, a svou autoritou poslal tým do slepé uličky). Dobrou noc! P

17.01.2016 22:49   Reakce

Martin Hudeček

Petře, to je velké téma. Očekávání, která máme na svého šéfa. Je důležité rozlišovat, v jaké úrovni to nevím existuje. Pokud nevím, jak vyřešit konkrétní situaci, je to mimo jiné příležitost pro mé okolí sebrat mi část mé agendy a potom to společně nazveme delegování:). Pokud ovšem moje okolí nabyte pocitu, že nevím co s celkem, že nemám vizi, že nevěřím a že jsem bezradný, tak to je jiná písnička. To je průšvih..teda většinou je to průšvih. Zejména v případě, že se daný šéf drží svého křesla tak dlouho, jako já:). Prostě rovnováha. Stejně tak, pokud přijdeme společně na něco, co nevíme, je určitě lepší, když řešení hledají lidé co nejníže v pomyslné hierarchii. Až v případě, že řešení nenajdou, nastupuje moje povinnost vědět. Jako poslední instance..

20.01.2016 08:31   Reakce

Ondřej

Martine, opět jste mě přesvědčil, že lidí, kteří neví a hlavně ani vědět nechtějí, je kolem mě čím dál víc :) Původně jsem nechtěl psát delší komentář, ale nějak mi to nedalo. Vědění je dnes hlavně prodejní artikl. Chytré hodinky, které mi ukáží, že mi přišel email, sms, správa na messengeru, tedy vím, že mě někdo shání – potřebuje. Navíc, chytré hodinky mi dají vědět, jaký je můj puls, krevní tlak, jaká je moje denní pohybová aktivita a jestli bych si neměl jít na chvíli zacvičit kardio. V metru jsem viděl reklamu na výkonný Wi-Fi router se sloganem ve smyslu – rychlý internet v každé místnosti, tedy rychlé informace a instantní zábava v každé místnosti. Je super, že si můžu ihned najít v aplikaci spoj MHD, tedy vím, kdy mi linka pojede a kdy tam budu. Nebo si mohu pustit navigaci i když jdu pěšky a zase hned vím, kde momentálně jsem a kam jdu. Newsfeed s možností nastavit si filtr témat, o kterých si myslím, že bych měl vědět. Díky aplikaci si mohu zjistit, kdo je interpretem písničky, kterou zrovna hrají v oblíbeném obchodě. Mohu odebírat emailem novinky a newslettery, abych věděl .. A ještě bych toto téma rozšířil o počty lajků pod statusem na FB, tedy vím, že jsem oblíbený a že o mě ostatní lidé vědí. Čím více, tím lépe .. a víte, že základní vlastností ega je, že nikdy nemá dost a chce pořád víc?! Bez pochyby nás čeká čtvrtá tvz. digitální revoluce, ale já se mnohem více těším na dobu, která bude následovat po tom. A pevně věřím, že to bude velké vystřízlivění a návrat k člověku jakožto živému tvorovi, který prožívá okamžik díky svým smyslům. Člověk, který se bude opět schopný samostatně rozhodovat na základě svého úsudku, který získal svými vlastními zkušenostmi. A pokud nebude vědět, zeptá se třeba někoho staršího. "Vím, že nic nevím" Sokrates, 469 – 399 př. n. l. A ještě odkaz na zajímavý článek: http://byznys.lidovky.cz/velky-mozek-ani-zdravy-rozum-uz-nepotrebujeme-technologie-je-nahradi-1ke-/media.aspx?c=A151128_173625_ln-media_ace

13.01.2016 14:22   Reakce

Martin Hudeček

Ahoj Ondro, moc děkuji za Tvůj příspěvek..nechceš na toto téma napsat článek? Já jsem si souvislosti, které uvádíš ani neuvědomil, ale naprosto, narosto je potvrzuji. Skvělá inspirace, díky za ni. Martin

13.01.2016 20:00   Reakce

Michaela

Ahoj, tvůj komentář mě donutil se zamyslet – a možná se už ono "potom" vlastně blíží. Zatím nesměle, ale být pořád on-line už není zase tak sexy jako dřív. Tak snad svítá na lepší časy. I když, vlastně, nevím...

13.01.2016 21:32   Reakce

Martin Hudeček

Míšo, já myslím, že se spíš stává neviditelnou, všudypřítomnou. Být on-line už není nic mimořádného, není třeba po tom toužit. Prostě jsme on-line a je to pro nás přirozené. To je ale jen začátek. Pro mě je to stále jen jeden ze světů, ve kterých se odehrává můj život. Pro mého syna už je to jediný svět, jaký zná. Věřím, že z off-line se stane produkt, dovolená, rekreace..teda spíše iluze off-line. Vidím nás, jak jedeme na off-line dovolenou, ale s tím, že pro pojištění musíme být přeci jen trošku dostupní, pro garanci zdravitní péče taky, pro zajištění naší bezpečnosti jakbysmet. Prostě jen iluze off-line, která je plně pod on-line kontrolou. Co bude za etapou on-line, to dnes ani netušíme. Díky M.

14.01.2016 20:56   Reakce

Petra Pavičová

Ahoj Martine, když jsem si četla Tvůj příspěvek, tak jsem si vzpomněla na jeden pracovní okamžik, který měl na mě významný vliv. Byla jsem krátce v novém zaměstnání a čekala mě důležitá prezentace před top managementem firmy. Šla jsem tam se svou šéfovou, která mi těsně před tím, než jsme vstoupily do zasedací místnosti řekla: "Prosím Tě, když něco nebudeš vědět, tak klidně řekni, já nevím." Ten okamžik byl pro mě hodně silný nejen proto, že v předchozí práci se přiznání k nevědění "trestalo smrtí", ale i pro ten neuvěřitelný pocit uvolnění, který po něm následoval. Na tento okamžik nikdy nezapomenu.

20.01.2016 07:49   Reakce

Martin Hudeček

Mám velkou radost a děkuji ti. Přesně to je asi sdělení, které jsem původně chtěl vyjádřit. Nevědět je úleva, nebo může být úlevou. Vytváří prostor. A také jsem chtěl připomenout, že jedeme v diktátu vědění a zatěžuje nás to. Často naprosto bez pozitivních efektů.

20.01.2016 08:33   Reakce

Svatopluk Mára

Super.., ano, daleko nad obvyklé zvyklosti... :-)

20.01.2016 16:51   Reakce

Petra Tabarová

Dobrý den, Martine. Moc pěkný článek. NEVÍM, jestli znáte knihu Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho – pokud ne, doporučuji. Ono totiž žít v přítomném okamžiku vyžaduje nepřemýšlet a to znamená nevědět. Přítomný okamžik je pro mě také jako to bílé místo – je jen na mě, jak si ho naplním. A plnit ho budu svými pocity, které jsou propojeny s mými myšlenkami. Další otázka mě ale napadá ve spojení s pracovním pohovorem. NEVÍM, asi není odpověď, která by byla pro personalistu uspokojivou odpovědí na otázku "Jak si sám sebe představujete za 5 let?". Možná si o Vás spíš řekne, že jste se asi příliš nepřipravil a je Vám to fuk, když teda nevíte

20.01.2016 14:53   Reakce

Martin Hudeček

Petro, dobrý den. Moc děkuji za komentář. V rámci pohovoru je možné podobnou otázku očekávat a ona ta otázka má své opodstatnění. V daném kontextu nestačí říct nevím. Je nutné poskytnou něco, čeho se mohu chytit při rozhodování, zda bude daný uchazeč v našem prostředí spokojený, zda jeho ambice odpovídají tomu, co mu naše firma může nabídnout. Myslím, že je to o rovnováze. Je mnoho situací, do kterých "nevím" nepatří. Pokud by daný uchazeč řekl, že neví a je to součást jeho životní filozofie, potom je to myslím ok. Dává mi na srozuměnou, jak se rozhoduje, co je pro něj důležité. A můžeme o tom spolu diskutovat. Současně vidím, že to má nějak promyšleno, že má nějakou vlastní životní filozofii. A to je super. Díky moc, Martin

20.01.2016 17:36   Reakce

Radim Juchelka

ORBIT s.r.o. 

Říct "Já nevím" znamená vědět. Vědět, že nevím nebo nevědět, že vím. Pak je to snadné. Těžké je to pro ty, kteří neví, že neví.

31.01.2016 14:42   Reakce

Martin Hudeček

Ahoj Radime, já si myslím, že je nutné jít ještě dál. Moje poselství směřovalo ke schopnosti vydržet ve stavu "nevím" a nezaplácnout jej. :)

31.01.2016 22:10   Reakce

Radim Juchelka

ORBIT s.r.o. 

Martine, :o), no tak to je zase jednoduché pro ty kdo "neví, že neví" a těžké pro ty, kdo "ví, že neví" a "neví, že ví" – ti se pravděpodobně vrhnou do práce na snižování své entropie :o). Mám na to vlastní teorii založenou na vlastní zkušenosti (s obžerstvím :o) a pozorování svých dvou jezevčíků :o). Čím je člověk starší, tím více si vybírá, kterým podnětům bude věnovat energii a které nechá plavat. Čím je člověk starší tím více si musí vybírat a tím více ví, jak si vybírat a co si vybrat. Prostě "místo v mozku" i rychlost a pružnost vyhledávání v databázi se snižuje a tak si vybíráš, co ještě opravdu potřebuješ vědět (a to se naučíš) a co už ne (a to necháš plavat a setrváváš v "nevím"). Zatímco dříve jsi "musel" vědět všechno, později si umíš vybírat a naučíš se to právě přes to "dříve" = v "dříve" setrvávat v "nevím" může být vlastně nepřirozené. Je to jako s jídlem, nejprve potřebuješ ochutnat kde co, aby sis později dokázal vybrat lahůdky a ještě později se dokázal vrátit k prostým a jednoduchým chutím a i lahůdky byl schopen nechat "plavat". A ještě později to má ještě jeden stupeň, který poznáš tak, že i když exaktně nevíš, tak víš, že víš. Prostě databáze je už tak obsáhlá a kvalitní, že v ní nehledáš, protože vznikla nová kvalita a fakta se přetavila v intuici a emoce. Víš prostě emocí. Nepotřebuješ si doplňovat znalost nebo dovednost a věci řešíš citem. Takže společný jmenovatel vlastně je "optimální hospodaření se zdroji" a zařídí ho "autopoesis" :o). A jak se k tomu mají jezevčíci? Jako štěňata se vrhají s hlasitým štěkotem po všem co se kolem mihne, po každém zvuku, lomozu, zašustění a čichají a běhají a hledají a zjišťují a učí se. Ve středním věku s nimi nehne ani když se jim 5 cm před čumákem producíruje drozd. No a ještě později s nimi nehne ani plná miska kuřecího nebo hárající fena. Myslím, že je to podobný princip :o).

01.02.2016 10:07   Reakce

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy