Téma
Téma

GenY sobě

Generace. Mám dojem, že čím jsem starší, tím toto slovo používám častěji. V poslední době je hodně probíraná generace Y, tj. jedinci narození od počátku 80. let do konce tisíciletí (podle Strausse a Howeho konkrétně 1982–2004). Je to aktuálně nejmladší ekonomicky aktivní generace. Charakterizuje ji především důraz na osobní život, seberealizaci a životní jistoty, flexibilita (nejen) na trhu práce, schopnost využívat informační a komunikační technologie od útlého věku, a také netrpělivost. V českém prostředí se zároveň jedná o první generaci, která si dobu „před sametem“ nepamatuje vůbec, nebo spíše matně.

Na začátek bez mučení přiznám, že sama do „Gen Y" patřím, a to ke spodní hranici. Na revoluci si skoro nepamatuju, byla jsem tehdy čerstvý prvňáček a prožívala jsem spíše svou první písanku; informační a komunikační technologie využívám až od mládí; s trhem práce jsem se poprvé seznámila na brigádách na střední a na nějakou chvíli ho opustila až předloni; více než za své vlastní sociální jistoty se cítím zodpovědná za přírodu a životní prostředí; seberealizace je v mém žebříčku opravdu hodně vysoko a rodina je pro mne v tuto chvíli vším.

V mém blízkém i vzdálenějším okolí se najdou vrstevníci, kteří jsou na tom velmi podobně i naprosto odlišně. Zkrátka – každý to má nastavené „po svém", v některých hodnotách, postojích, názorech a přesvědčeních se setkáváme, v některých vůbec ne. Obě kategorie se samozřejmě uzpůsobují a mění tak, jak se časem vyvíjejí naše názory.

Mám mladší sestru, spadá někam do poloviny y-generačního ohraničení. Narodila se již jako občánek České republiky, dobu před rokem 1989 zná pouze z vyprávění; svůj vlastní mobil už měla na prvním stupni ZŠ; s trhem práce se setkala poprvé díky brigádám na střední (alespoň v něčem jsme na tom stejně!); více než o sociální jistoty se zajímá o svou vlastní „vnitřní“ spokojenost a štěstí, seberealizace je pro ni alfa i omega všeho; o vlastní rodině (zatím) nepřemýšlí ani v nejmenším a tomuto tématu se chce věnovat až za hodně dlouho.

Na VŠE se ve výuce v bakalářských kurzech, zaměřených na rozvoj (resp. nasměrování) profesní kariéry, setkávám se studenty jí podobného věku. Během intenzivní společné práce v semestru, čtení jejich seminárních prací či kariérových úvah a při individuálních rozhovorech ve zkouškovém období mám neodbytný dojem, že už jsem stará. Že oni jsou úplně jiná generace než já. A přitom, světe div se, teorie nás „hází do jednoho pytle".

Ve většině úvah o kariéře, jež studenti během kurzu píší, se prolíná zmiňovaná snaha o uspokojení svého vlastního já, která má často přednost přede vším.

Dnešní vysokoškolští studenti, budoucnost pracovního trhu, očekávají různé flexibilní formy práce, vysokou angažovanost zaměstnavatele v jejich kariérním i osobním rozvoji. Chtějí, aby si práce našla je a vynesla na piedestal jejich schopnosti. Nedokáží (nechtějí?) si představit, že si budou práci hledat sami. Že díky jisté přesycenosti trhu vysokoškoláky z některých ekonomických oborů možná budou muset někteří z nich hledat o něco déle a v některých černých scénářích (které jim nepřeji, ale které se bohužel občas stávají) třeba nakonec ani práci, která by splňovala jejich primární očekávání, nenajdou. Studentky také často zmiňují touhu po skloubení pracovního a rodinného života (nejen) během rodičovské dovolené.

Občas mám při čtení studentských úvah dojem, že jsou naivní. Že nemají absolutně žádnou představu o (reálném) životě. Že jsou opravdu úplně jinde než já, ač bychom měli být „na stejné vlně". V takových chvílích si říkám, že díky rychlosti dnešní doby přišel rychleji i nástup nové generace a formulovaná ohraničení z 90. let jsou pasé. O to úporněji se také snažím vybavit si své vlastní představy, ideály a sny, které jsem na začátku vysokoškolských studií měla. A po nějaké chvíli si uvědomím, že jsem na tom asi byla podobně jako oni. Z čeho jsem v té době mohla své představy formovat? Také jsem doufala, že budu věci dělat jinak nebo lépe než ostatní, že si mě zaměstnavatel najde, protože „to" ve mně rozpozná, že budu na rodičovské pracovat a budu spokojená maminka i pracovnice. Jistá naivita je přirozená.

I když si někdy říkám, že nálepkování na generace nefunguje, protože homogenita takto početné skupiny je diskutabilní, nakonec docházím k přesvědčení, že základní spojnice se v jakékoli generaci najde – každý z nás si chce dělat věci po svém, chce dělat to, co ho baví a naplňuje, chce být šťastný. Jen k tomu každá generace měla jiné možnosti a prostředky, a k naplnění svých ideálů tak docházela jinak. Na jednu stranu si pořád myslím, že generační škatulkování je vhodné spíše pro sociology, kteří vidí les, než pro ostatní, kteří potřebují vidět stromy. Ale ač mi to na první pohled nepřijde, nejsou jiní. Jsou stejní jako já. Před deseti lety.

A proto tak ráda v tomto kurzu vyučuji – člověk neučí studenty, ale hlavně sebe!

Foto Flickr user Aiky RATSIMANOHATRA

Martina Fischerová

Doktorantka Katedry manažerské psychologie a sociologie na Vysoké škole ekonomické v Praze, která se tématu generace Y věnuje ve své disertační práci. Před odchodem na mateřskou a rodičovskou dovolenou vyučovala v kurzu Rozvoj profesní kariéry.

 
 

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy