Stálé rubriky / Vzdělávání a seberozvoj
Stálé rubriky

Občas někdo zdědí mlýn a přijde se vyučit mlynářem. Měli jsme i jaderného fyzika

24.09.2012  Hanka Kejhová 0  komentářů

V Pardubicích na začátku září probíhaly Dny evropského dědictví. Nezasvěceného milovníka tradic by sotva napadlo, že zde byla ohrožena vyhlášená potravinářská škola s devadesátiletou tradicí!

Řemesla vymírají. Nevážíme si tradic, které za hranicí umí třeba Němci vynášet do nebe. A tak, když jsem se dostala na náměstí Republiky v Pardubicích, zamířila jsem rovnou do Střední školy potravinářství a služeb Pardubice, abych pochopila PROČ?

A zjistila jsem, že k likvidaci téměř stoleté tradice stačí šmahem sloučit několik škol, protože pro úředníka je to nejjednodušší cesta k úspoře nákladů. Možná by se rozhodl jinak, kdyby se obtěžoval osobně školu navštívit. Je třeba vidět, zažít, myslet a domýšlet. A pro obor pekař- mlynář to platí dvojnásob.

Jak studenti potravinářské školy žijí

Krásně. Galerie architektury všude, kam oko dohlédne.  Kdo by odolal romantickým toulkám zámeckého parku hned vedle školy? Nebo návštěvě útulné čokoládovny u Zelené brány s erbem koníka z bílých dlažebních kostek? Tady se studentům randí! A na jejich místě bych si občas koupila čerstvý perník na Pernštýnském náměstí a za „lodí školy“, obrovskou  monumentální funkcionalistickou stavbou, si dala neošizené latte za dvacku. Škola byla původně postavena jako Technické muzeum, architektem byl Karel Řepa, žák slavného Josipa Plečnika. Takže studenti se učí ve vzácné technické památce.

Na svého průvodce, Václava Martinka, zástupce ředitele školy, jsem si chviličku počkala. Učil druhé ročníky technologii, a jak se objevil, nezapřel své řemeslo. Pravý mlynář, příjemný a laskavý. Hrdě mě odvedl k erbu mlynářů a vysvětloval symboly – ozubené kolo, protože mlynáři měli vždy blízko k technice, modré pole jako voda a kružítko jako symbol vzdělanosti. „Mlynáři byli odjakživa technici, museli znát fyziku a všechny věci, aby vůbec uvedli mlýnské zařízení do chodu,“ vysvětluje Václav Martinek. V oboru působí od mládí, rodiče měli mlýn. „Když jsem se narodil, už nefungoval, ale vyrůstal jsem v něm a občas jsem něco šrotoval pro maminku. Když  jsem se v patnácti rozhodoval, tak jsem se šel vyučit mlynářem. Otevíral se  pětiletý obor, kde bylo možné získat s výučním listem i maturitu. Takže jsem chodil do Automatických mlýnů  u Chrudimky, což je krásná budova od  architekta Josefa Gočára,“ vzpomíná a já jsem musela slíbit, že prohlídku nevynechám. K řece Chrudimce jsem opravdu došla a nelitovala. Jako bych se vrátila do zapomenutých časů a tak mě nemrzelo si chvíli sednout u řeky a listovat v almanachu o škole, který mi pan inženýr věnoval. Byla tam spousta  vroucích básniček o chlebu, až se ta slova člověk styděl pomalu i potichu číst – „ krajíčku chleba, ty nejsi jen živočišným pudem, tys Boží dar“. Vzápětí jsem se ale zasmála, neboť jsem na sobě zaznamenala  stopy výkladu pana Martinka. S trochou pýchy jsem snadno odhalila, že technologicky nejvěrnější je báseň Ladislava Stehlíka a mohu jej rovnou postoupit do malých pekáren:   

 „Vždycky to bylo stejné.

Do díže snesené z půdy

nalila vlažnou vodu,

aby v ní ožil kvásek.

 

Potom nasypala mouku,

a kopistí nalila těsto,

zatímco lampa  na obílenou stěnu

promítla cípy šátku

a její veliký stín.

 

Pokaždé mívala i stejnou starost,

aby těsto dobře zkysnulo a nenastydlo,

střídku nechytil brousek,

kůrky se neodfoukly.

Kdysi  bývalo v Čechách prý 9500 mlýnů a elektrifikací se. Časem se číslo zmenšilo asi na 45 funkčních mlýnů. „V mlynařině došlo k obrovské automatizaci. Dneska je automatických mlýnic v Česku zhruba kolem šedesáti, protože po revoluci se mlýny vracely v restitucích. Jejich provoz se majitelé snažili obnovit a bylo jich jeden čas kolem dvě stě dvaceti. Jenže se vstupem do Evropské unie se podmínky pro potravinářství zpřísňovaly a jak konkurence rostla, mlýnů ubylo,“ konstatuje Václav Martinek. A vysvětluje, co si žádá moderní doba ohledně mistrovství  lidí. Do moderních automatizovaných mlýnů jsou potřeba mlynáři a pekaři, kteří znají původní řemeslo, ale navíc si rozumějí s technologiemi. „Potřebujete odborníky, kteří umějí nakoupit kvalitní obilí." Ve škole je také hodně děvčat, která pracují často jako laborantky. Vlastní mlýnské technologie obstarají dva lidé mačkající knoflík automatu. Ale vybrat obilí, dobře je uskladnit, ošetřovat, na to stroj nestačí. „My třeba učíme i krmivářskou technologii, protože ustájená zvířata mají jiné nároky na živiny a je to věda,“ zdůrazňuje  Martinek.

I když byly populační ročníky slabší, škole se dařilo získávat studenty. Ale mozek úředníka napadlo, že by bylo dobré sloučit „jablka“ s „hruškami“ a sloučit více škol, aby se ušetřil nějaký ředitel, kantor, sekretářka… Co na tom, že už tak do odborného školství nikdo nechce kvůli nízkým mzdám? Nebo jednoduše z důvodu, že ubývá těch, kdo jsou skutečnými mistry v oboru a nemají co předávat mladším?

Když chleba zavoní lékaři či jadernému fyzikovi

Občas někdo zdědí mlýn a chce rozumět řemeslu. To, co je na škole unikátní, je, že neslouží jen teenagerům. Úspěšně se tu rekvalifikují i dospělí. „V dálkovém studiu nám tu studují inženýři, doktoři. Měli jsme tu i atomového fyzika.  Momentálně si tu jedna firma  proškoluje své zaměstnance. Tak pro ně děláme speciální kurzy. Nyní je čeká třídenní kurz, kdy si budou klasicky vyrábět mouku, aby si na všechno prakticky šáhli. Jde o lidi z kanceláří,  ale i ty, kteří obsluhují stroje,“ říká Martinek.

Nevydrží teoretizovat a vede mě do cvičného školního mlýna. Všechno voní dřevem a přestože je tu čisťounko, všude je poprašek bílé mouky. Míjíme pekárny s obrovskými troubami. „Mlynář bez pekaře být nemůže, vztahy musejí být korektní, bez toho to nejde. Každý mlýn má vztahy se svou pekárnou. Já mlynářům přednáším pár hodin pekařskou technologii, aby rozuměli tomu, jakou mouku potřebují pekaři. Dneska je to tak, že každá mouka má přesné parametry a hodí se na určitý účel. A mlynář to musí umět pekaři dodat, aby byl pekař spokojen. On totiž mlýnský průmysl je přebytkový. Jsme schopni vyrobit více mouky, než se spotřebuje. Takže si mlynáři sami budují dobré vztahy s pekárnami, protože jestliže má mlynář odbyt na mouku, může mlít a vydělávat.“

Dobré vztahy mezi mlynáři a pekaři se odrážejí v zájmu o obor. A tak, když přišly na školství těžké časy, silně lobbují za zachování oboru a vytvořili sektorovou dohodu v oblasti potravinářství. Proč? Nyní zde pracuje při zpracování obilí a mouky 17 tisíc zaměstnanců, a to spíše méně kvalifikovaných a ze zahraničí. Celý obor je dlouhodobě podle odborníků podinvestován. A kdo jednou bude péct kvalitní chleba? „V současné době je na škole  518 studentů všech oborů. Jenže z toho pekařů a mlynářů je jen kolem dvou stovek  a mlynářů jen šestnáct. Pro potřeby trhu to  nestačí,“ dodává Martinek. „Nejhorší je, že celý obor potravinářství je tak přehlížený“.

V roce 2019 má škola oslavit sto let. Když jsem školu opouštěla, přála jsem si, aby tu pořád voněl chleba, koláče a potkávala jsem tu  rozjívené kluky a děvčata v bílých pláštích a mlynářských čepicích. Při loučení se školou vypadlo ze zteřelého dřevěného rámu v prvním patře okenní sklo. Jsem optimista, snad jsou to střepy štěstí.

Motto:

Naše životy jsou jako chutný chléb,

Bolest je hněte, radost zadělává.

Mísí je v díži žal, jenž časně vstává,

rozkoš je peče v rozpáleném žáru,

láska je líbá o d zrození k stáru.

naše životy jsou jako chutný chléb.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy