Stálé rubriky / Vzdělávání a seberozvoj
Stálé rubriky

Nečekaná pravda o surfování

25.05.2016  Anna Pedretti 0  komentářů

V komunitě koučů mě kdysi jeden kolega zaujal vyprávěním, jak si cvičí vlastní pozornost. Neustále se pouští do něčeho nového a učí se dovednostem, které v praxi k ničemu nepotřebuje.

 Ilustrační foto: Ian Charleton, Flickr.com

Jednak jsem nechápala, kde na to bere při plném pracovním vytížení čas a energii, a zároveň jsem to samozřejmě aktivně porovnávala s vlastním přístupem, který se mi zdál najednou zbytečně konzervativní, výchovou předurčený zabývat se tím, co má smysl, z čeho „něco” bude, co se časem „nějak” zhodnotí.

Příležitost na sebe sice nechala chvíli čekat, ale najednou byla tu. Věděla jsem, že učení pro čistou radost z poznávání musí jít opravdu za horizont mých nejdivočejších představ. Týden strávený na břehu atlantského oceánu, se synem na prahu puberty a předplaceným kurzem surfování pro oba (!) se mi jevil jako adekvátní výzva.

Pro dokreslení pouze uvedu, že jsem do svého středního věku zvládla z plaveckých stylů pouze prsa stylem „paní radová”, do vody skáču zásadně nohama napřed s palcem a ukazováčkem na nosních dírkách a do moře mě nikdy nedostali, dokud teplota vody i vzduchu nedosáhla minimálně 25 °C.

Vyzbrojena vlastním, veskrze teoretickým heslem, že život začíná tam, kde končí zóna komfortu, jsem se prvního osudného a nečekaně chladného rána v Las Palmas nasoukala do mokrého neoprenu, popadla přidělené prkno a vykročila spolu s partou průměrně o dvacet let mladších sportovců směr nejbližší pláž. Úvodní rozcvička mě přesvědčila o tom, že jsem celou věc tak trochu podcenila. Přesto mi bootcamp v písku ještě stále připadal snesitelnější než mé narůstající obavy z toho, co bude následovat. Nebyla jsem si docela jistá tím, která představa mě děsí víc. :) Že to za a) nedám a ztrapním se před místní partou v čele s vlastním synem, nebo za b) opravdová obava z toho, co mě fyzicky i mentálně ve vlnách čeká...

Mladý, přesto evidentně poučený instruktor, který na první pohled poznal, že zasněžené hory, ne rozvlněný oceán jsou moje parketa, a z mého nervózního smíchu pochopil, že urgentně potřebuji něco jako slovního panáka, zvážněl. Se vztyčeným ukazovákem pronesl větu, která mi učarovala a na kterou jsem si v příštích dnech mnohokrát vzpomněla. „Respect, no fear!” (Ne strach, ale respekt!) aneb základní pravidlo oceánu.

Obrněna jeho autoritativním přístupem a posílena respektem jsem si přivázala prkno na pravý kotník a vyrazila vstříc rozbouřenému živlu.

 Jak mi později zvlášť pozorný synátor připomněl, tak při našem výcviku zazněla i pravidla další, neméně inspirativní. Ačkoli nejsem sama velkým příznivcem rad do života, tak v tomto případě mi ten krátký seznam přijde jak z koučovacího manuálu: 

1. Hledej správnou vlnu
2. Pádluj
3. Udržuj rovnováhu
4. Vyskoč a dívej se před sebe
5. Usmívej se

Zajímavé je, že o každém z těch bodů by mohla být popsána celá kapitola, možná i nejedna životní etapa. Napadá mě, že bych se dokázala kolem sebe rozhlédnout a odhadnout, kdo z mého okolí zrovna teď usilovně pádluje a vlna ne a ne přijít, kdo ještě balancuje vleže na prkně a kdo už vyskočil a na té své vlně právě elegantně sviští. Ať jste momentálně kdekoli, třeba si uvědomíte, jak to sami máte a co to pro vás znamená.

Někdy máme tendenci některou část vynechat nebo přeskočit, nebo na ni žehrat, protože to ještě není ten kýžený úspěch. Náš instruktor v jedné chvíli na pláži ukázal na mladšího kolegu, který byl již první den na moři, a prohlásil: „Vidíš, ten je moc ambiciózní, chce to moc rychle, měl by zvolnit.”

Bonus na závěr:

- Správné vlny chodí ve vlnách. Intuitivní a zkušený surfař zná dokonale své prostředí a vhodnou příležitost vycítí.
- Když pádlujete moc rychle, brzy se vysílíte; když příliš pomalu, skončíte pod vodou.
- Správné nastavení je základ: prkno je vaše půda pod nohama, je lepší se s ním skamarádit.
- Moment výskoku je jako moment rozhodnutí, prim hraje rychlost, jistota a správné načasování. Tady si musíte důvěřovat, pohled jinam než zpříma vpřed znamená jistý pád.
- Jako u všeho, i tady postoj rozhoduje! Když jsem měla pocit, že s tím už doopravdy praštím, přišel další instruktor a řekl: „Udělej pro mě něco – nikdy se nepřestávej usmívat.”

Ruku na srdce, byla to frajeřina. Stálo mě to pár nalokaných litrů slané vody, týden namožené svaly na čtyřech končetinách a modřiny po několika nekontrolovaných střetech s prknem.

Přesto po vzoru Edith Piaf ničeho nelituji. Surfovat neumím a pravděpodobně umět nikdy nebudu. Ale nikdo mi už nikdy neodpáře, že jsem měla odvahu to zkusit. Zkušenost z učení pro učení, práce s vlastním strachem a nepohodlím, a koneckonců i ta výzva samotná, mi za to stála. A upřímně doufám, že příště bude stát zas. :)

Přečtěte si také k tématu:

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy