Stálé rubriky / Vzdělávání a seberozvoj
Stálé rubriky

Jak poznat předem, co opravdu dostanu

20.08.2014  Lenka Mrázová 0  komentářů

Ďolíky v sobě asi mají něco magického. Minimálně vyvolávají psací inspiraci. Aktuální měsíční téma „Jak mne změnilo zahraničí“ a slovo ďolík z Radimova článku vyvolalo vzpomínky na jednu z mých nejhezčích dovolených. Tu jsem strávila v roce 2011 v jedné minivesničce, v ďolíku v Devonu na jihu Anglie na intenzivním kurzu angličtiny. Můj pobyt byl plný poznání, a nejen toho jazykového.



Po téhle dovolené a pobytu o rok později na jazykovém kurzu v Německu stále nevím, jak si odpovědět na otázky: Jak mám bez vlastního prožitku dobře ověřit nabízené? Jak zjistit, že obsah dvou stejných prezentací může být tak odlišný? Kdo vlastně tvoří firemní kulturu? Jak si včas uvědomit, že jsem potkala ideál? Kdy už nemám hledat nic dalšího a žít naplno tady a teď, protože tohle je to pravé a nic lepšího už nebude ani pro věčném hledání? 

Můj rozhodovací proces při výběru školy v Anglii byl pocitový a byl ovlivněn tím, že tahle se nacházela v Devonu, kam jsem se vždy chtěla podívat jako turistka. Navíc nabízela i zajištění výuky golfu a dostala jsem na ni dobrou referenci od jedné známé. Nijak jsem ji tehdy dlouze neporovnávala s dalšími možnostmi výuky ve Velké Británii, přihlásila jsem se a jela.  

Ve škole nás bylo jedenáct studentů osmi národností, přibližně mého věku nebo starších, každý z nás už měl za sebou významný kus profesního života, všichni manažeři či podnikatelé – z toho jen dvě ženy. První den jsme obě nezávisle na sobě prohlásily, že naším cílem po absolvování tohoto kurzu je také to, že chceme rozumět „pisoar conversation” či „side conversation”, kterou mezi sebou vedou naši kolegové v práci, a my se nechytáme. Dva vyučující se tohoto úkolu s radostí chopili a já o přestávkách velmi často nevěděla, zda jsem terčem jejich suchých vtipů, či jsem zapojována do reálné konverzace. Ale „otužila“ jsem se u toho velice.  

Mé hlavní poznání ale bylo o velikém respektu. Vyučujících vůči studentům, studentů mezi sebou, ředitele školy vůči vyučujícím. Jeden den jsme měli trénovat ve skupině čtyř studentů podmínkové věty. Za tím účelem pro nás vyučující připravila hru: z devíti vězňů vyberte šest, kterým udělíte amnestii. Co zpočátku vypadalo jako nudné cvičení, se brzy změnilo ve velmi vášnivou diskuzi, která pokračovala ještě u oběda. Němec, Argentinec, Rakušanka, já a učitelka Angličanka jsme vzájemně obhajovali své postoje, zda je zabití menší zločin než opakovaná krádež. Zda je válečný zločin z příkazu nadřízeného větším zlem než zaviněná dopravní nehoda. Přestali jsme to brzy brát jako hru, šli jsme na dřeň a hovořili jsme o vlastních názorech, hodnotách, zkušenostech, které formovaly náš dosavadní život. Počáteční nepochopení, nesouhlas či dokonce jisté ironické poznámky, pokud jsme jich byli v cizím jazyce schopni, se postupně měnily na respekt k postoji toho druhého. 

Vyučující ve škole byli vesměs starší než já, každý z nich žil část svého života v zahraničí. S výjimkou dvou, kteří měli dlouhodobý pracovní poměr, zde všichni byli jen na sezonní smlouvu, i když někteří opakovaně. Pouze dva z nich byli svou původní profesí učitelé jazyků. Výuka probíhala i o přestávkách, během obědů, výletů. Stále jsme byli vyučujícími zapojováni do hovoru bez ohledu na individuální úroveň znalostí. Trvale bylo cítit, že v nás pedagogové vidí osobnosti, které jsou na podobném kurzu dočasně mimo svou komfortní zónu. Každý jsme byli profíkem ve svém oboru a stáli jsme v něm pevně na nohou, což bylo patrné například tehdy, když jsme měli za úkol prezentovat něco ze svého pracovního prostředí.  

Prezentace o vaření či etnických konfliktech, které tehdy probíhaly v Londýně, to už pro nás bylo jazykově poněkud slabší. Ale přesto se nikdo z nás pod vedením těchto vyučujících ani ve zdejším prostředí necítil nijak méněcenný. Ono to totiž bylo jinak – my jsme se chtěli učit, abychom se dozvěděli více o jejich životě, abychom se s nimi mohli více bavit, protože nás svými osudy docela fascinovali. V diskuzích nás brali jako sobě rovné partnery, byli zvědaví na naše názory, stejně jako jsme my dychtili znát ty jejich.  

Přiznávám, že pár dnů jsem si říkala, že tato kultura respektu, naslouchání a laskavosti vůči nám je předepsána, protože my jsme ti dobře platící klienti. Ale pak přišlo páteční ráno a já náhodou vyposlechla rozhovor mezi ředitelem školy a jednou z vyučujících. Ta den předtím s úřady řešila problém s dodávkou vody ve svém novém domě. Ředitel školy se o její situaci upřímně zajímal, z jeho slov ale kromě osobní účasti zaznívala také velká úcta. Stejně ovšem probíhaly jeho rozhovory s office manažerkou či jinými zaměstnanci školy. A tehdy mi došlo, že to není jen předstíraná kultura respektu vůči klientům, ale je to opravdu žitá kultura v celé škole vůči všem spolupracujícím osobám, která se následně promítá do vztahu vůči klientům.   

A já si najednou jasně uvědomila, že respekt a úctu opravdu mohu najít v reálném životě, ne jen ve velkých slovech deklarovaných vedením, jimž je pak skutečnost na hony vzdálená. A že opravdový lídr je ten, kdo udává skutečně žitou firemní kulturu. Svým konáním, svým projevem.  

Prozření o tom, že toto chování plně respektu, úcty i určité životní moudrosti není automaticky spojeno s každou jazykovou školou, přišlo o rok později na jazykovém kurzu v Německu. Školu jsem tentokrát hledala na webu velmi pečlivě. Vybrala jsem tu se stejným obsahem poskytované služby, se stejnou propagací přínosů pro klienty-studenty, se srovnatelnou cenou, s důrazem na socializaci studentů, tedy s tím vším, co mne v Anglii tehdy tak fascinovalo. Jenže kopie většinou nebývá lepší originálu. A tohle byla sice obsahem a strukturou výuky stejná škola, ale ve skutečném provedení tak velmi jiná.  

Učitelky měly většinou kolem dvaceti třiceti let, vesměs šlo o studentky filologie či pedagogiky. Prostor na socializaci studentů byl ve skutečnosti jeden open space, kde se současně učitelé připravovali na další výuku a ředitelka školy si vyřizovala své telefonáty. Studenti si tedy logicky chodili o přestávkách vařit kávu potichu – místo družného hovoru. Žádné vědomé rozvíjení konverzačních schopností studentů v reálném životě mimo učebnu se nekonalo (že by to bylo tím, že v němčině není tak typická „pisoar conversation“…?). I když jsem zde měla celkem čtyři učitelky, nikdy se nerozběhla tak podnětná diskuze jako rok předtím. Moje dosavadní němčina byla na obdobné úrovni jako angličtina, ale i tak jsem v Heidelbergu cítila, že se posouvám pouze gramaticky, slovní zásobou, ale že už nedostávám nic navíc. To, co jsem dostala o rok dříve v Anglii, ten opravdový a komplexní rozvoj jazyka, kultury, prostředí, nasávání životního moudra od ostatních, zrození chuti mluvit a poslouchat příběhy těch druhých. 

Dodnes si nedokážu odpovědět na otázku, zda jsem měla šanci poznat dříve, že v obou školách při stejně deklarovaném pojetí výuky bude v realitě takový rozdíl. Zda to prostě bylo jinou zemí a v Německu by byla výuka vždy tohoto ražení. I když jeden rozdíl v prezentacích obou škol vlastně byl – ani jedna škola neuváděla u členů svého pedagogického sboru podrobné životopisy a jejich kvalifikaci jménem „život“. Co když tohle je to klíčové, co tvoří opravdový vztah, vztah důvěry, oboustranného zájmu a vzájemné inspirace? Ten typ vztahu, který firmy poskytující služby umí tak krásně popsat na svém webu či ve svých nabídkách a prezentacích, který ale v realitě života někdy bývá tak moc jiný. Jak vyjádřit pregnantně to, co tvoří nejlepší esenci jakéhokoliv obchodního vztahu, to opravdové partnerství? Odpověď já, věčný hledač, zatím hledám. 

Foto: Flickr user iantherev

GARANTI RUBRIKY

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy