Stálé rubriky / Vzdělávání a seberozvoj
Stálé rubriky

Hranice určuji já a nesu za to plnou odpovědnost

02.04.2013  Martin Hudeček 2  komentářů

„Naprosto mě fascinovala sebereflexe úžasných lidí ze sdružení Duha. V první větě začali tím, že si uvědomují, že hranice toho, kam až zajít ve své snaze umožnit integraci jejich klientů do běžné společnosti, není dána jejich schopností to zvládnout (myšleno klientů), ale ochotou systému jim to umožnit. To se nedalo nenabídnout k širšímu uchopení, provokaci či poučení,“ vysvětluje Martin Hudeček.

„Neustále hledáme hranice toho, kam až můžeme posunout naši důvěru ve schopnost klienta to zvládnout. Uvědomujeme si, že tím limitem není klient a jeho schopnosti, ale naše odvaha poskytnout mu možnost něco zvládnout (a nebo nezvládnout). Celý systém je postaven na tom, že takzvaně chrání zájmy našeho klienta a zabezpečuje, aby se mu nic nestalo. Všichni jsou spokojeni, je zajištěno bezpečí. A pozor, v tom je právě past. Zajišťujeme bezpečí, chráníme, a tím konzervujeme. Bereme lidem možnost zažít a naučit se něco nového, zvládnout to. Neumožníme jim zkušenost s tím, že něco nezvládnou a musí se s tím umět vyrovnat.”

O kom je řeč? Nazýváme je mentálně hendikepovaní spoluobčané. A uvedený text je ochutnávkou, střípkem z úžasného zážitku, který mám ze setkání s lidmi, kteří se snaží o integraci svých klientů do běžného života. A přestože mluvíme o mentálně hendikepovaných, myslím si, že s určitým nadhledem si stejné otázky, hranice i výzvy můžeme položit ve svých životních situacích.

Často se ptáme, jaký systém řízení lidí je optimální. A v jaké situaci. Nabídnu rozlišení, které je srozumitelné, logické a neuvěřitelně komplexní. Vychází ze systému, jímž se rozděluje způsob pomoci asistenta při jídle. Chcete jej znát také?

Situace: Klient a jeho asistent mají polévku. Cílem je sníst polévku. Smyslem je maximalizovat možnost klienta zvládnout to sám. Snahou asistenta je tedy umožnit klientovi, aby se uměl co nejvíce najíst sám, a být mu oporou. Je to asistent, kdo rozhoduje o tom, kdy ještě má smysl klientovi tzv. pomáhat a kdy už to má nechat na něm i za cenu občasného neúspěchu. A nemá k tomu jen dva protipóly (krmím/nekrmím), ale pět krásných srozumitelných stupňů.

Tady jsou:

1.  stupeň – klient bere lžíci, nabírá polévku a jí bez asistence

2.  stupeň – klient bere lžíci a po dráze mezi talířem a ústy zvládne část cesty sám, asistent se přidává, až je to potřeba. Bere do své ruky ruku klienta a pomáhá mu dostat lžíci do úst

3.  stupeň – asistent drží ruku klienta, ten ve své ruce drží lžíci (stále vlastně jí sám) a asistent jej podporuje po celé dráze mezi talířem a ústy

4.  stupeň – asistent drží lžíci, klient drží ruku asistenta, a tak se vlastně sám krmí rukou asistenta, která drží lžíci...

5.  stupeň – asistent krmí klienta

Uau, když jsem toto rozlišení slyšel, sedl jsem si na zadek. Jak jednoduché. Snahou asistenta je samozřejmě využívat jakoukoli situaci k posunu od stupně 5 do 1. Je zde důležitá každá maličkost. Kdo drží lžíci. Čí ruka vede...

O čem můžeme přemýšlet?
Ve kterém stupni skutečně krmí klienta asistent?
Kolik máme takových stupňů v našem způsobu řízení lidí?
A nepohybujeme se pouze v krajních bodech 5 a 1?
Jak si všímáme situací, kdy máme šanci posunout svůj styl řízení konkrétního člověka od pětky k jedničce?
Na čem takové situace poznáme?

Je naším cílem „krmit” své lidi, anebo je vedeme k tomu, aby se uměli „nakrmit” sami?

Jak jsme srozumitelní, když vysvětlujeme, co a proč zrovna děláme? (jaký styl řízení a proč využíváme?)

Systém péče o hendikepované je zaměřen na jejich ochranu. Tím ale omezuje možnosti těchto lidí k rozvoji. Je to bezpečné pro klienty i pro ty, kteří se o ně starají. Ale znovu zdůraňuji - neumožňuje to rozvoj.  A co potřebujeme, abychom to změnili? Spoustu věcí, ale jedna tak nějak vyčnívá. Odvaha. Velká dávka odvahy, zaměřená na posun vlastní hranice, schopnosti určit optimum mezi podmínkami bezpečí a rozvoje.

Naučit hendikepované chodit po ulici, orientovat se, přecházet přes ulici, nakupovat. To je způsob, kterým podporujeme jejich schopnost žít plnohodnotný život. Musíme umět nést i následky, protože ano, klient to nemusí zvládnout a může přejít cestu na červenou. A to platí nejen ve světě mentálně hendikepovaných a jejich pomocníků. To platí i v byznysu, managementu, řízení lidí i firem.

Pro mě mělo setkání s lidmi ze sdružení Duha, jehož cílem je integrace těchto lidí do běžné společnosti, úžasným zážitkem, který mi zásadně otevřel oči v poznání, jak já sám přistupuji k bezpečí a odvaze. Připomenul mi, že jsem to já, kdo zodpovídá za hranice, které pro mě existují.

Za tuto možnost děkuji všem skvělým lidem z Duhy a doporučuji všem čtenářům najít si ve svém okolí stejné nadšence, kteří svou práci dělají naplno, srdcem a kteří mají možnost vidět, že jejich práce má jasný a konkrétní smysl. Obohatí to vás i je. Tak hodně štěstí.

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

 
 

hana.kejhova@lmc.eu

LMC 

Současná kultura nás vede k tomu být první a uspět bez ohledu na ostatní. Myslím si, že bychom do takového prostředí měli alespoň jednou za půl roku zajít. Kdysi jsem se potkala s hnutím Archa a Jeanem Vanierem. Schovávali jsme se v kopcích za totality a on nás učil, čím je a má být komunita lidí. Zúčastnila jsem se výcviku při situacích s handicapovanými lidmi, jaké popisuješ, Martine. Tehdy jsem se tam naučila, že v každé bytosti je žízeň po soužití, žádostivé volání po pochopení a lásce, a ne soudu a ovládání druhými, jak to máme ve zvyku. Jean Vanier uměl ukázat krásu komunity, ale i zbavovat iluzí a romantických představ o tom, jak jsme jako lidé dobří. Neutíkal ke komunitě, která bude velká a hrdinská, neumluvil o tom, že věci budou stále úžasné a prorocké, ačkoli je určitě současným moderním prorokem. Společné jídlo bylo svátostí dne a ukázkou, jak prožívat každodennost. A každodennost spočívala ve všech těch malých gestech lásky. A tenhle text mi to připomněl, díky. Pokud někoho zajímá život v komunitě, doporučuji knihu Rodí se nová naděje od Jeana Vaniera. Popisuje nazaretskou spiritualitu kruhu (neboť se jedná o to prožívat den co den tytéž věci), která v sobě zahrnuje pokoru a lásku k maličkostem, která není v moderním světě snadná. Tuto dovednost potřebujeme i při mateřství nebo doprovázení dlouhodobě nemocných, všude, kde jde o lidskost.

07.04.2013 19:36   Reakce

Martina Karpecká

Ano, i já už jsem si mockrát ověřila, že nemusíme za každou cenu "pomáhat". Stačí stát blízko – a když je třeba, přiblížit se o kousek blíž a dát dotyčnému vědět, že jsem tady, připraven pomoci. Moc hezky napsáno – protože Vás znám pouze v byznysové roli, překvapil jste mne :-) Hodně štěstí ve Vašem podnikání. Martina Karpecká

29.04.2013 07:21   Reakce

GARANTI RUBRIKY

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy