Hledat poslání a smysl, nebo jen být?
Za poslední roky se vyrojilo velké množství knih, workshopů a kurzů na téma hledání vlastního poslání. David Deida v jednom ze svých bestsellerů říká, že muž bez znalosti svého poslání není mužem a není atraktivní pro ženy. Další tvrdí, že bez znalosti našeho poslání nikdy nenajdeme klidu a nebudeme šťastní. Někteří kvůli tomu dokonce opouštějí svá zaměstnání a rodiny nebo upadli do deprese. Skoro to tak vypadá, že kdo nezná svoji vizi, tápe, je mrtvý nebo stojí na okraji společnosti.
Zkusme se na poslání, smysl a vizi podívat z opačného úhlu pohledu. Má smysl hledat smysl, nebo je také možné jen tak být, přijímat to, co je, a radovat se z toho?
Začnu tento pohled příměrem. Když si jdete hrát, děláte tak za nějakým účelem? Je za hrou naplnění nějakého poslání a hlubšího smyslu? Nebo jde jen o ten prožitek a okamžik zábavy, ponoření se do hry? Bavila by vás ta hra, kdybyste věděli, jak bude probíhat a jak to předem dopadne? Baví vás dívat se na finále mistrovství světa v hokeji ze záznamu, když už znáte výsledek? Kde je prožitek? Kde jsou emoce a napětí? Kde je zábava a radost ze hry? Co když je celá evoluce a naše existence jen takovou hrou?
Naše osobní vnímání neštěstí a zklamání většinou pramení z nenaplněných očekávání. Máme nějakou představu, a když je to jinak, jsme zklamaní. Čekáme, že partnerka bude nějaká, a když taková není, jsme zklamaní. Ona ale ta reálná partnerka (ne představa o ní) má ve skutečnosti spoustu jiných skvělých vlastností, které díky naší představě nevidíme. A tak zůstáváme ve stavu nespokojenosti, protože se nenaplnila naše jediná představa z tisíce možných. Není potom lepší opustit představy, nic neočekávat, jen být a být překvapený vším, co se objeví?
Zažili jsme to už všichni, a někteří to dokonce zažívají často. Jdeme na akci nebo schůzku, na kterou se nám nechce, nic od ní neočekáváme, ale jsme danou přítomností tak nadšeni, že zůstaneme o dost déle, než jsme původně plánovali, a po odchodu jsme ještě dlouho naplněni příjemným pocitem či nadšením…
Dalším příkladem je práce. Hodně lidí má nějakou představu, a tak hledají „ideální práci“, opouštějí současné pozice a hledají tu, která je bude pořád bavit. Hledají v ní to svoje poslání. Dokonale to vystihuje jeden zenový příběh:
„Mistře, co mám dělat, abych dosáhl osvícení?“ ptá se žák svého mistra
„Chodit pro vodu a štípat dříví,“ odpoví mu mistr.
„A co budu dělat, až osvícení dosáhnu?“ pokračuje žák.
„Chodit pro vodu a štípat dříví,“ odpoví mu s klidnou tváří učitel.
Je jedno, jakou práci děláme, je jedno, jestli je to zametání ulice, řízení kamionu či vedení úspěšné firmy. Důležitý je náš postoj k této práci. Já sám jsem odešel ze zajímavé pozice v IT, kde jsem byl velmi spokojený. Ano, šel jsem hledat svoji vizi. Chtěl jsem více pracovat s lidmi, věnovat se soft skills workshopům a také psaní. IT nebylo podle mé představy to pravé, ideální zaměstnání, i když jsem byl v této firmě velmi spokojen. Krátce nato mě začali kontaktovat moji známí a přátelé, u kterých jsem dříve projekty změny v IT realizoval, a chtěli opět pomoci. Tyto nabídky jsem neodmítal, protože jsme se znali a lidsky si seděli. Netrval jsem na své původní představě, ale otevřel se daným nabídkám, které přicházely.
Než jsem se nadál, dělal jsem tu samou práci jako v posledním zaměstnání, dokonce jí bylo ještě víc, ale něco bylo jinak. Nebyla tam potřeba hledat poslání, byl jsem méně radikální, více mluvil s lidmi a poslouchal je, prosazoval méně ideální řešení a radoval se i z malých kroků a úspěchů. Pak jsem zjistil, že se soft skills workshopy a psaní staly jakousi součástí mého přístupu v IT a že si užívám aktuální projekty a nepřemýšlím o nějakém ideálním stavu v budoucnu, který by mě jen trápil, protože není teď. Ani ne za půl roku od výpovědi jsem tedy vykonával stejnou práci, ale s naprosto jiným vnitřním postojem. Tento vnitřní postoj se odrazil i navenek, protože jej často pozitivně zmiňují zákazníci. Tak mě život sám vrátil na IT kolej, kterou nyní s radostí přijímám.
Celá rádoby komplikovaná cesta pro mě ale byla nesmírně důležitá. Vykročit do neznáma a bez finančního zajištění, dělat to, co jsem vnímal jako ideální, mít čas bez práce, psát, přemýšlet nad nabídkami od přátel. Bez těchto zkušeností by zmíněná změna asi nenastala. Klíčem však bylo, že jsem nelpěl na své představě a otevřel jsem se tomu, co přicházelo, nebylo plánované a vlastně šlo proti mým původním očekáváním.
Také jsem pochopil, že práce, majetek, stejně jako partner nebo zážitky jsou vnější věci a trvalou spokojenost nám nepřinesou. Někdy nás zlobí a trápí, někdy nás baví a těší. No a co? Tak to je, prostě to tak přijímejme.
Zkusme pravidelně na chvíli zapomenout na nutnost pochopení, proč je něco tak, jak je. Zkusme odložit představy, zkusme nechtít a nedosahovat, a jen přijímat to, co nám život nabízí. Pak zjistíme, že se věci dějí samy, že nás napadají kroky a řešení a vše plyne, nemusíme nic tlačit a vydobýt si tvrdým chtěním. Můžete namítnout, že v dnešní době, pod vedením sprostého hulváta a s ukrajinskou válkou za humny je tento postoj ryzím útěkem a ignorací skutečností. Ale tak tomu není. Neříkám, že nad těmito situacemi máme zavírat oči, to by byla letargie a alibistický únik, ne přijímání. Naopak, pokud se budeme otevírat tomu, co k nám přichází a děje se nám, nenechá nás taková situace v klidu. Není jednoduché opouštět své představy a chtění, ale stojí to za to! Nemusíte mi věřit ani slovo, zkuste to sami a uvidíte.
foto: Flickr user Richard Cortis
Přečtěte si také k tématu:
Jaroslav Procházka
Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista
- Jak může dávání obohatit člověka, komunitu i svět
- Jak pracují malé a střední firmy se studenty?
- Klišé kolem generací jsou nesmyslná!
Lenka Mydlová
A já už si říkala, že jsem nějaká divná, když jsem na různých seminářích osobního rozvoje nevěděla, kde chci být za pět let =) Naštěští začínám chápat, že i cesta může být cíl a nikdy nevíš, kam se v životě poděješ.
02.12.2014 13:33 Reakce
Patrik Šlechta
Jaroslave, díky za velice inspirativní článek! Přemýšlím o tom, že vize, touha po změně, cíle i naše záměrná cesta za nimim hraje v našem životě důležitou roli. Bez toho by se mnoho užitečných věcí, událostí a změn nestalo. Co když budeme mít třeba v krizi partnerský vztah, na kterém nám záleží – necháme ho jen tak být? Nebo třeba, mohu úšpěšně vystudovat, pokud si podle vlastní představy nevyberu obor a nepodám přihlášku? Na druhou stranu v článku Jaroslav inspirativně upozorňuje na polaritní kvalitu, kterou může být ne-dosahování cílů, ne-lpění na vlastních vizích a představách – otevřené přijímání toho, co život nabízí a přináší. Možná nakonec potřebujeme obojí: vize, cíle a jejich naplňování i otevřenost tomu, co život přináší (vnímat a adaptovat se). Otázkou zůstává, jak poznat, kdy je pro nás který z přístupů užitečnější... Patrik
02.12.2014 15:01 Reakce
Vendy Jersáková
Ve všem, co je v životě důležité, by měla být rovnováha. Extrém na jedné straně (nechat vše jen tak plynout a čekat co k nám přijde) i druhé straně (vše urputně tlačit k tomu jednomu vybranému cíly) škodí.
03.12.2014 16:39 Reakce
Jarek Procházka
Díky za komentáře! Je možné, že někteří ze čtenářů mohou zaměnit plynutí za letrgii. Pozor! To je velký omyl! Já neříkám sedět s rukama v klíně a nic nědělat! Sdílím ale jen osobní zkušenost, nejde o žádný teoretický přístup moderní psychologie :) I já chtěl dřív dosahovat, i já dřív pořád hledal vizi a ve všem smysl. Ale od té doby, co jsem přestal, je moje cesta a muj "drive" o dost jasnější a o dost přínosnější. Takže znovu zdůrazním to, co píši na závěr článku. Nenabádám k letargii! Neříkám seďte s rukama v klíně. Říkám ať vnímáme, co k nám přichází a nelpíme na svém osobním pohledu a chtění. Když přijmeme to co k nám přichází, mnohdy jde o řešení vhodnější pro skupinu, celek a pak i ten drive je dost důrazný. Nejde tedy o letargii, o tom sem zde nemluvil a mohlo by to k ní svádět ;)
03.12.2014 19:57 Reakce
Ivana Valečková
ahoj jardo, diky za to, ze to, co vnimas, tak prijemne predavas dal. cteno jednim dechem v absotutnim souzneni. ivana
06.01.2015 14:08 Reakce
