Stálé rubriky / Vzdělávání a seberozvoj
Stálé rubriky

Akreditovaní vs neakreditovaní 0 : 1

22.01.2015  Ondřej Krása 0  komentářů

Kdo je lepší kouč? Kdo je špičkový kouč? Potřebuje na to kouč papír? Pokud ano, od koho? Akreditace jako mocenská hra pár samozvanců či power play zahraničních organizaci? Chytrá snaha, jak získat nějaké peníze? Proč akreditace, vždyť v Čechách rozumí koučování každý! Právě, v tom je ten zakopaný pes, vždyť v Čechách umí koučovat skoro každý…

Koučování, jakkoli je vágně definované, je jistý typ expertního vědění. Je to multioborová disciplína, která využívá opravdu hodně poznatků z psychologie, přesněji z psychoterapie. A jako každé expertní vědění má i ona tendenci a tou je oligarchizace (viz Bělohradský).

Podívejte se třeba na univerzity – léčit umí hodně lidí, ale papír vám na to dá jen UK. Běda sestrám, které umí víc než doktor. Oligarchizace sama o sobě není špatná. Skupina, která se definuje jako elita oboru, vytváří pravidla a pravidla znamenají moc. Logicky vzniká soupeření elit. A díky tomuto soupeření se toto expertní vědění vyvíjí. Není to monopol, je cenově dostupnější a neškodí. Tedy v relativně zdravé společnosti.

Co je to akreditace

Akreditace je doposud jediný vynalezený způsob, jak někdo může relativně objektivně dokázat, že něco umí. Uznávám, že v postmoderní době může někomu slovo „objektivně“ připadat směšné, proto ho můžeme nahradit konsenzem toho, co je pravdivé.

Jako kouč máte dvě možnosti.

Možnost první: být sebevědomý a skvělý

A: Já jsem dobrý kouč.
B: Proč si to myslíte?
A: Mí klienti jsou spokojení!
B: Máte nějaký důkaz, že jste dobrý?
A: Reference.
B: Pardon, ale kromě toho, že se zeptám dvou vašich fanoušků, kterým jste třeba pomátl hlavu, máte nějaký důkaz?
A: Ano, já jsem prostě skvělý kouč a mám výsledky!

A v tom je ten problém. Jsou špatní koučové, kteří mají hodně klientů a vlastně i spokojených. Scientologická sekta na tom má postavený velmi dobrý byznys model, tehdy ale ještě nebylo koučování, tak tomu říkali jen poradenství. Zneužívá jednu ne zcela známou terapeutickou metodu, díky které vám přeořou celý život a vysosají vaši firmu. Tento příklad uvádím jen proto, že spokojenost klientů není zárukou, že si do firmy nevpustíte psychopata nebo zrůdný systém. V zahraničí jsou velkým tématem narcistní koučové. Jsou oslniví, charizmatičtí a ve svém důsledku svým klientům škodící. Jak je poznáte? Nepůjdu do detailu, ale většinou se vám budou na první pohled líbit.

Možnost druhá: Jít s kůží na trh a nechat se akreditovat

V současné době jsou na českém trhu tři relativně spolupracující organizace. ČAKO, ICF a EMCC. Jsou to organizace, které nabízejí různé přístupy akreditací. U každé existuje několik úrovní akreditací, a tedy i míry dokazování kvality kouče. Samozřejmě, že tyto (samozvané, ale akreditované) elity spolu v mnoha věcech nesouhlasí, ale to je myslím dobře. Umožňují totiž jednu věc: pokud půjdete na trh se svojí kůži, nemůžete se vymlouvat na to, že si nemůžete akreditaci vybrat dle svého gusta. Za každou organizací stojí vlastně shoda na tom, jak vypadá profesionalita a jak ji měřit či dokazovat. Akreditace jsou náročné. Mnoho koučů nebo lidí, kteří se tímto čarodějnictvím živí, ji pro svůj byznys nepotřebuje, a to z jediného důvodu. Trh to nevyžaduje, není v tomto směru jakkoli regulovaný, tak proč se mořit s nějakým „papírováním“. Navíc tím málokdo chce podporovat jakoukoli „mocenskou“ organizaci.

Přesto většina slušných koučů má alespoň nějaký výcvik. Dostanou papír a pak tvrdí, že mají certifikát. Je mi líto, ale ne každý kurz s papírem je akreditovaný. Námitka: jsou výborné neakreditované kurzy. Ano, myslím, že skoro většina. Ale to není předmětem věci. Jde o akreditace kouče. Kurz je jen jedna složka.

Jaký je kontext akreditací?

Na druhou stranu je na trhu dost „koučů“, kteří nemají žádnou školu, žádný výcvik, jen svoji intuici a dělají k tomu vesele i terapii. Dokonce to otevřeně říkají. Když se jich zeptám: „Ty děláš terapii?“, tak oni bez uzardění řeknou: „Ano“. Bez výcviku, bez supervize ládují do svých klientů svoje názory na život a tváří se u toho chytře. Často ani nevědí, jak náročné podmínky terapeutické výcviky vůbec mají. Základním problémem je, že vzhledem k tomu, že neprošli sebezkušenostním výcvikem, často vůbec netuší, co přinášejí do vztahu se svými klienty oni sami.

Zatím je to 0 : 1 pro akreditace. Nikoho moc nezajímají. Na celém trhu, kde se pohybuje několik tisíc koučů, je necelá stovka akreditovaných. Takže není třeba se znepokojovat.

Protože boží mlýny melou pomalu a kde je mnoho povolaných, bývá málo vyvolených.

Můj osobní postoj k akreditacím se vyvíjel. Osobně nemám rád oligarchie. Ale i se svým anarchistickým postojem jsem se nakonec doklopýtal přes vlastní akreditaci a následné volby do stavovské rady ČAKO. Tam se alespoň pokouším ovlivňovat své rovněž demokraticky zvolené kolegy podle svého svědomí. Mohu se hádat o tom, kolik hodin a zdali právě toto či ono kritérium je pro akreditaci důležité. Člověk neprosadí všechno, ale může se alespoň pokoušet ovlivnit věci tak, jak mu velí svědomí. A to může kdokoli z vás, kdo bude mít pocit, že by to mělo být jinak. Nakonec se ukazuje, že to, co je definované jako správné, je vlastně jen konsenzus. Konsenzus, jehož cílem je dělat tuto práci pokud možno co nejlépe.

foto: Flickr user Christian Schnettelker

Ondřej Krása

Kouč a člověk zabývající se otázkou, jak přežít v ekonomickém světě a mít ten luxus neztratit sebe sama.

 
 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy