Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

Nesnesitelná lehkost podnikání

04.06.2014  Monika Barton 6  komentářů

Podnikání je mou vášní – je to obor neskutečně rozmanitý, plný velmi zajímavých a často až neuvěřitelných příběhů, které jsou spřízněny s unikátními lidmi. Lidmi, pro které riziko neznamená překážku a svoboda je pro ně stejně podstatná jako dýchání. Tito lidé jsou svým způsobem hrdinové, ač často dostávají nálepky méně honosné – jako „rebelové“, „snílci“ nebo dokonce „magoři“. Vždy jsou ale nějak sví a spoléhají především sami na sebe. Praví podnikatelé mají potřebu neustále testovat systém i sebe samé, jsou aktivními prvky ve společnosti a přispívají k jejímu rozvoji. Proto mi přijdou přinejmenším úsměvné (a často bohužel hodně smutné) snahy EU i českého státu takzvaně „podporovat podnikání“.




Všichni známe okřídlené přísloví o řece a koni. A všichni jsme od mala slýchali „Blbej, kdo dává, blbější, kdo nebere“. Podnikat nebude (a ani by neměl!) ten, kdo se na to necítí. S tím, že různé bohulibé fondy bývají hravě zneužity zkušenými „podnikavými“ supy, máme v naší zemičce také již dost zkušeností. Máme s dotacemi postavené budovy, ve kterých není ani noha. Máme s dotacemi založené firmy, které úspěšně likvidují dampingovými cenami do té doby stabilní konkurenci. Máme s dotacemi postavené pětihvězdičkové hotely a nadnárodní korporace se pyšní dotovanými programy pro absolventy, kteří si po skončení jejich „zácviku“ budou údajně snadněji hledat své místo na trhu práce. Skutečně je tohle podpora podnikání?! 

Člověk žijící v éře snadného přístupu k informacím si nevěřícně mne oči a naprosto regulérně se musí ptát, proč vynalézáme kolo a neustále opakujeme ty samé chyby. Proč prostě nevezmeme funkční model odjinud? Proč stát, místo aby se cpal do „podpory podnikání“, raději nepřestane zaclánět a nezačne odklízet opravdovým podnikatelům z cesty klacky, které jim tam už dvě dekády úspěšně vrství? 

Kde a jak začít? Existuje žebříček Světové banky „Doing Business“, který pravidelně každý rok vyhodnocuje pořadí jednotlivých zemí v oblasti podpory podnikání. V roce 2014 se výzkumu účastnilo 189 zemí a Česká republika skončila na 75. místě. 

Možná si řeknete, že být na 75. místě není sice nijak zářné, ale ani to není tak obrovská ostuda. Je ale dobré prostudovat si výše uvedenou tabulku důkladněji. Za poslední rok jsme se v žebříčku propadli o 7 příček! V roce 2012 jsme byli dokonce na 64. místě a v roce 2011 na 63. místě. Je tedy evidentní, že ČR se propadá a tento trend se přes určité snahy o reformy zrychluje. To znamená jedinou věc – jinde jsou ve zlepšování podmínek pro podnikání akceschopnější. To je problém zejména s ohledem na to, že ekonomické hranice ve světě postupně mizí.  

V tabulce stojí za povšimnutí tři čísla – a to ta tříciferná. Snadnost zahájení podnikání – 146. místo. Přes všechny inkubátory, akcelerátory a dotační programy nám pořád trvá oběhávání kolem založení firmy skoro tři týdny. V Singapuru a na Novém Zélandu na to potřebujeme internet a 10 minut. Přístup k elektřině, respektive proces jejího zavedení či převedení – 146. místo. Kdo je tady tím hlavním poskytovatelem? Není to jakýsi polostátní moloch, kterému se daří postupně naštvat a odehnat všechny „klienty“, kteří se jen trochu dokážou vyvázat z jeho naprosto nesrozumitelných smluv? Českému daňovému systému patří 122. příčka a obávám se, že se systémem systémů všech výjimek, odpočtů, hladin a struktur by prohrál i princ Bajaja, který jinak hravě zvládl stohlavou saň.  

Co z toho tedy plyne? Čeští podnikatelé nemají rozhodně na růžích ustláno a jejich chlebíček začíná být v porovnání s jinými národy s každým rokem o něco tvrdší. Můžeme se sice utěšovat, že je za námi Mongolsko (mimochodem opravdu hned těsně, na 76. příčce) nebo Albánie (90.) a že podnikatelé z Libye a Chadu uzavírající výše zmíněný žebříček jsou na tom nesrovnatelně hůř. Anebo se můžeme zamyslet nad tím, proč nás přeskočilo Rumunsko (73.) a proč úspěšně stoupá Slovensko (49.!). Ještě lepší by ale bylo „obkreslit“ když už ne rovnou první Singapur, tak třeba počtem obyvatel a rozlohou trochu srovnatelný třetí Nový Zéland nebo páté Dánsko – obě země jsou totiž velmi informačně otevřené a jistě by nebyl problém zjistit, proč se u nich tak dobře podniká. Opravdu nemusíme vynalézat kolo, zejména když „česká cesta“ doposud často vedla do ztracena. A bylo by prima udělat to dřív, než začneme s dalšími nesystémovými výstřely různých podpor startovacích programů, programů zaměstnanosti, rekvalifikace a podobně. Jejich mizivé účinky testujeme také minimálně dekádu… 

Kvalitní systém, ve kterém se daří podnikání, totiž často do jisté míry řeší nezaměstnanost a navíc učí lidi být zodpovědnými a proaktivními. Systém, který podnikatele ubíjí, dosáhne buď toho, že se spolu se svým sídlem a také s placením daní přestěhují jinam (což se bohužel už dávno děje), anebo přejdou na stranu zaměstnanců, čímž sice posílí nabídku pracovní síly, ale v souvislosti s první variantou zároveň často i řady nezaměstnaných (to se už děje také). Ani jedno není dobré. Takže pojďme začít obkreslovat to dobré, co ve světě funguje, a přestaňme si hrát na ostrov, kterého se dění kolem netýká. Abychom pak totiž nezjistili, že místo na Ostrově pokladů jsme se sešli U snědeného krámu.

Foto: Flickr user Sam Agnew

Monika Barton

VŠE 

Děkuji redakci za obrázek! Vintage traktory jsou vedle retro karavanů a All Blacks moje další slabost! :-)

04.06.2014 08:10   Reakce

redakce

To jsme my v redakci nevěděli, ale protože máme slabost nejen pro All Blacks ale i Vintage Krásné nové stroje, nebyl takový problém se trefit :)

04.06.2014 08:58   Reakce

redakce

A o karavanech nemluvě. My v redakci stejně myslíme, že v nich jednou skončíme na konci světa...

04.06.2014 08:59   Reakce

Tonda Boháček

Mě osobně fotka toho traktoru připomněla jednu příhodu, která nádherně ilustruje Moniččin skvělý a bohužel pravdivý článek. Shodou okolností mě před časem osud zavál do vesničky jménem Nemanice. Nomen omen. Doslova. Rozpadající se baráky, vymlácená okna, umouněné děti si hrály na silnici – byly v bezpečí, po té silnici se autem takřka nedalo projet, jak byla rozbitá. Psal se rok 2012 a já měl dojem, že jsem se mávnutím časoprostoru ocitl v Rumunsku osmdesátých let. Vedle silnice stály u rozpadajícího se kravína krávy po kolena v blátě a bučely hlady. Neměly co žrát. V tom bahně rostla akorát ostřice. Rozlehlé, kdysi sjednocené, dnes ladem ležící lány. Najednou se za mnou objevil traktor John Deer. Vysoko v klimatizované kabině seděl traktorista, poslouchal stereo radio a trpělivě čekal, až se mu uhnu. Naštěstí to byl slušný člověk, který tušil, jaký mám problém. Nedalo se to totiž udělat bez rizika, že zapadnu do bláta a už tam zůstanu. Ta velká louka, na které stojí vesnice je uprostřed rozdělena českoněmeckou hranicí. Rozhodl jsem se tedy podívat na druhou stranu. Přijel jsem do vsi, kde podél kvalitní silnice s čistými sjezdy do polí, byly rozestavěny krásné statky. Šťavnatě zelené louky, malá obdělaná políčka. Hranice dřeva spořádaně vystavené, vysekané louky i příkopy, všude čisto, klid. A u každého statku funkční – i když starý traktor z padesátých let s "přírodním větráním". Tuším, že nejčastější značka je Deutz. Zemědělství je těžká dřina a žádný zemědělec není schopen si bez dotací koupit traktor John Deer. Jenže jeho koupě neznamená, že se o své statky bude lépe starat. Příběh z Nemanic ukazuje opak. Ve vzdělávání (a všude jinde) je tento princip naprosto stejný. Bohužel všichni – ti, kteří berou dotace, ti, kteří je dávají i ti, kteří jsou mimo tento systém vědí, že dotace jsou k ničemu a jediný jejich výsledek je zdeformovaný trh. Přesto s tím nikdo nic neudělá. Politici nemohou, úředníci nechtějí a my to neumíme. Takže po nás potopa. Podojit, dokud to jde. Kašlu na děti, na vnuky – ať si hrají na rozbité silnici, jakou hodnotu bych jim předával, mě taky nikdo nic nedal – tedy kromě těch eurofondů, za které jsem si koupil John Deera. No ale ten už, milé dětičky, nejezdí. EU fondy nám nedaly na naftu. Ona totiž nějaká Bartoníčková rozjela protestní akci proti fondům a oni je zastavili. Tak alespoň víte, kdo může za naši bídu.

04.06.2014 11:26   Reakce

Monika

Ano, ano – zabít posla, historie má spoustu užitečných vzorů, Tondo :-) Prosímtě napiš někdy něco pro HR kavárnu, máš super historky i styl! Kavárníci budou rádi.

04.06.2014 17:18   Reakce

Tonda Boháček

Děkuji Moniko, pochvala potěší, od Tebe dvojnásob. Rád přispěju a o něčem napíšu, jen nevím, jak se to tady dělá. ab

09.06.2014 14:40   Reakce

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy