Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

Lidé nejsou stejní aneb Socio-ekonomické skupiny podruhé

15.05.2014  Dalibor Holý 1  komentářů

Odezva na můj článek „Práce nás spojuje i rozděluje“ byla typicky česká, vyskytovalo se v ní nejčastěji slovo „škatulkování“, zaznělo i „znepokojující“. Ve Francii či Británii je třídní pohled na společnost běžnou součástí diskusí, avšak v Česku s jeho historickou pamětí již samotný pojem „společenská třída“ dráždí nervy a zvedá žaludek. Masmédia ignorují existující studie, které dokazují, že česká společnost se za čtvrtstoletí od pádu vlády KSČ dramaticky proměnila, rozvrstvila a vytvořily se zde podobné třídy, jak o nich mluví západní sociologové.




Čísla jsou nicméně neúprosná a ve vědě platí, že pravda je to, co prakticky funguje. Seberu proto odvahu a tuto stěnu mlčení zkusím opět prorazit. Navíc to, že jsou lidé různí, vůbec neznamená, že jsou někteří méně hodnotní či potřební – buďme jednotní v rozmanitosti, jak ostatně říká i ústřední heslo Evropské unie.

Do konce osmdesátých let minulého století bylo možné – dokonce řeknu jednoduché – popsat, jak vypadá „průměrný Čech“, jak se stravuje, jak bydlí, jaké má koníčky, jakým čelí rizikům a tak dál. Dnes to již nelze. Hlavním trendem v české společnosti je diverzifikace, růst pestrosti. Různé skupiny lidí čelí odlišným výzvám, volí si různé životní strategie a to proměňuje jejich blízký svět do té míry, že mají obtíže porozumět lidem z odlišné vrstvy.

Klasifikace socio-ekonomických skupin je pokus definovat si tyto „třídy“ na základě blízkosti jejich zaměstnání. V práci totiž trávíme většinu bdělého času, výkon zaměstnání nás neobyčejně poznamenává i pro chování mimo práci a do největší míry determinuje naše postavení ve společnosti.

Taková klasifikace vypadá na základní úrovni takto:

1) Zaměstnavatelé a řídící zaměstnanci
2) Specialisté
3) Techničtí a odborní zaměstnanci
4) Živnostníci
5) Úředníci a zaměstnanci ve službách
6) Kvalifikovaní zaměstnanci-dělníci
7) Rutinní zaměstnanci ve službách, průmyslu a zemědělství a polokvalifikovaní dělníci 

Plus dvě skupiny pro lidi bez práce: osoby v důchodu, popř. starší 65 let, a ostatní nepracující.

V této škále od vysoce kvalifikovaných a manažerských profesí až po pomocné, nekvalifikované práce se především výrazně projevuje riziko nezaměstnanosti a klesá příjem z práce. Jak jsem ale již naznačil minule, vědci vám ukážou také statistiky, které s oblastí práce vůbec přímo nesouvisí.

Začnu jednou studií od zahraničních autorů, s níž jsem se setkal celkem nedávno. V rámci celé Evropské unie zkoumala partnerskou homogamii, tedy z jak blízké či vzdálené socio-ekonomické skupiny se rekrutují naši životní partneři. Snad nepřekvapí, že si vybíráme nejraději z nejbližšího okolí, z lidí podobného pracovního postavení, a tím většinou i s podobným denním režimem, koníčky a světonázory. Ostatně je známo, že nejčastěji se lidé seznamují přímo na pracovišti.

Nejtěsnější je homogamie u nejnižší skupiny, patrně proto, že jejich životní styl se výrazně odlišuje od ostatních vrstev; výrazná je ale také u specialistů – lidí nejen s vysokou kvalifikací, ale také odborností. Velice blízcí jsou si též živnostníci a manažeři. V dalších skupinách, především u střední třídy – je homogamie nižší; při zkoumání je tu však jeden velký problém, totiž že v některých skupinách dominantně převládá jedno pohlaví, takže si tam lidé partnera opačného pohlaví hledat z jiné skupiny zkrátka musí. Nicméně i tak volí nejčastěji partnera s prací co nejpodobnějšího sociálního statusu. Úřednice či prodavačky si tedy nejčastěji berou řemeslníka. Zajímavostí může být i to, že při bližším pohledu se ostře vydělí skupina farmářů – soukromě hospodařících rolníků. 

Druhou pozoruhodností této studie pro mne bylo to, že si autoři navíc položili otázku, zda má vůbec smysl hovořit o jedné „evropské společnosti“. Přestože nalezli velké rozdílnosti v různých částech EU, i z pohledu složení společnosti, nakonec odpovídají, že převládá to, co nás spojuje, a vzorce chování při hledání partnera jsou si ve všech zemích dostatečně podobné na to, abychom mohli používat toto sousloví.

Druhým příkladem – nyní již z českých luhů a hájů – může být výzkum čtení knih od expertů Sociologického ústavu AV ČR: nejvíce čtou (nepřekvapivě) specialisté, především ti vzdělaní v humanitních oborech, manažeři čtou podstatně méně a ještě méně živnostníci, patrně pro nedostatek volného času. Lidé v dělnických profesích čtou ještě méně, čtenářství klesá s kvalifikovaností, ale u těchto skupin to možná bude jiná příčina.

Taková statistika by mohla být jen zábavnou libůstkou, kdyby sociologové zároveň nezjistili, že čtenářství značně zvyšuje šance dětí na postup do vyšší třídy. Sociální status se totiž do velké míry dědí po rodičích – někdy přímo spolu s profesí (jistě si vzpomenete na herecké či lékařské rodiny).

Přestup potomka z dělnické třídy do horní vrstvy je pochopitelně možný, evropská společnost nezná ohraničené kasty, ale pravděpodobnost je tuze nízká – z dělnické třídy vzhůru postupuje jen 17 % potomků. Nadpoloviční část dětí zůstává plus minus na úrovni svých rodičů. Čtení knih v dětství tuto šanci zvyšuje, protože postup se realizuje prostřednictvím vzdělání a dětem, které mají načteno, se ve škole daří lépe. 

Stupeň dosaženého vzdělání i zvolený obor determinují budoucí kariéru nejvíce. I zde je však velmi silný faktor „dědičného“ přenosu: nadpoloviční většina dětí má stejný stupeň vzdělání jako rodiče. Ve výzkumu mělo vysokou školu vystudovanou celkem 13 % dotázaných, ale jen 6 % z rodin s nízkým vzděláním; naopak u rodin středoškoláků byl tento podíl 16 % a u dětí vysokoškoláků už 33 %. Vcelku tak šance potomků rodičů s VŠ byla sedmkrát vyšší než u dětí, jejichž rodiče dosáhli maximálně vyučení.

Stát se úspěšným podnikatelem či manažerem jen se „základkou“ je samozřejmě možné, ale opět je tu statistická pravděpodobnost, která se blíží nule. Ze současných českých řídících pracovníků má podle průzkumů publikovaných ČSÚ dokončenou vysokou školu polovina a se ZŠ si vystačí jen 0,4 %. To nejlepší, co tedy pro své děti můžeme udělat, je vést je od mala ke čtení a pomáhat jim se studiem.

Foto: Flickr user Ross

Radim Koštial

Jsem rád za Daliborovy články na Kavárně. Drží nás totiž v realitě :) A hned jsem si na ně vzpomněl, když minulý týden koloval internetem odkaz na článek v National Geographic o výsledcích studie na téma schopnosti optimistů nebo pesimistů správně předvídat vývoj ve společnosti a na světě. Vědci v podstatě došli k závěrům, že optimismus je duševní porucha a nejlepší odhad vývoje společnosti a světa mají ti, co se léčí z depresí.. :-)))

19.05.2014 09:19   Reakce

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy