Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

Chybí mi tu osobnosti, které by člověk poslouchal se zatajeným dechem – rozhovor se Simonou Matáskovou

08.03.2015  Anna Pedretti 0  komentářů

Říká se o ní, že je „Krausova pravá ruka”, ale to by bylo málo… Tahle drobná dáma má za sebou jako skvělá dramaturgyně a šéfredaktorka mnohem víc než pořady Uvolněte se prosím a Show Jana Krause. Za ta léta v médiích pomáhala na svět celé řadě úspěšných projektů, jako byla Chůva v akci, Největší Čech, Vyvolení, Bailando, Česko Slovensko má talent a další. Působila jako šéfredaktorka lifestylových časopisů Style, Moje Psychologie a společenského měsíčníku Krausmagazin.


Se Simonou jsme si u kafe povídaly o tom, jaké vztahy panují v showbyznysu a kam ten svět médií spěje...

Na lidi mimo showbyznys může mediální prostředí zvnějšku působit trochu povrchně. Jaké tam ve skutečnosti panují vztahy?
Úplně povrchní být nemůže. Ostatně jako žádné jiné funkční společenství. Při téhle práci je ale nejdůležitější to nejméně viditelné: musíš spoléhat na druhého a on na tebe, jako když lezete někam na skálu a musíte se navzájem jistit. A být ochotná naučit se tomu. Beze zbytku. Samozřejmě že pak je to redakce od redakce, televize od televize a záleží na tom, jací lidé se sejdou: do jaké míry jsou inteligentní, velkorysí, jaký mají smysl pro humor, talent, vidění světa...  

To je tvoje vlastní zkušenost?
Pracovala jsem s různými lidmi a zjistila, že je zázrak, když potkáš člověka, který je ti nějak sám od sebe blízký, a komunikace mezi vámi funguje bez složitého vysvětlování. Je skvělé, když dokážeš takové lidi kolem sebe najít, seskládat a udržet. Nerada se jich pak vzdávám, protože pro mě je každý odchod blízkého člověka, se kterým léta pracuju, taková malá smrt.

Jak typické je pro showbyznys, že lidé vyhledávají stále ty samé spřízněné duše? Že pracují se stejnými partnery, herci, štáby?
Myslím si, že dost typické. Je to pro mě jediná možná cesta k dlouhodobému přežití. Hledáš člověka s podobným smyslem pro humor i realitu. Někoho, s kým si navzájem důvěřujete, s kým sdílíš stejné názory na svět, na politiku, na tvorbu... Člověka, který, když budeš v kómatu a on za tebe rozhodne, udělá to tak, že nebudeš vyděšená, až se probereš. Což ale neznamená, že se kdykoli nepohádáte, protože určité situace vidíte každý jinak. S některými lidmi, které ti někdo přidělí, prostě nevymyslíš nic. Volba profesních partnerů je stejně důležitá a složitá jako u těch životních. S neustálým oboustranným rizikem. To je také stejné.

Na jaký „druh“ tam narazíš nejčastěji?
Poslední dobou potkávám často silná a prázdná ega. Mají většinou mužskou podobu. Na tyhle „egomaniaky“ si dávám pozor, aby mě nezarazili do země.

Ale pokud si můžu dovolit mluvit obecně o showbyznysu, není to v něm jednoduché, je to docela nejisté a výbušné místo. Večer jsi hvězda, a ráno je všechno špatně a hledáš svoje sebevědomí rozcupované po celé galaxii. Taky musíš neustále začínat znovu. Navíc všem na očích. A ti „všichni“ mají nějaký názor. Není divu, že má tolik lidí v téhle branži psychické problémy. Jejich práce se prostě nedá ani zvážit, ani změřit. Nedá se nacpat do tabulek, o což se dnešní doba snaží, a rovněž její hodnocení je složité. Velká mantra je sledovanost, čtenost, poslechovost. Jasně, že nikdo nechce psát knihy, dělat časopisy a točit filmy pro sebe a pro své kamarády, ale některé produkty se vytvářejí jen pro určité skupiny lidí. I zábavné pořady nejsou všechny pro všechny. Copak se všichni smějeme stejnému vtipu? Pláčeme nad stejnou situací ve stejné chvíli? A jsme kvůli tomu lepší, nebo horší? 

Takže to chce na jednu stranu citlivost a na stranu druhou ostré lokty...
Možná je někdo má... Konkurence je veliká. Spíš je důležité, proč tu práci chceš dělat a jaká máš očekávání. Protože chtít jen peníze a slávu, to je blbost. To nefunguje. Musíš tu práci milovat. Je to jistý druh vášně. Pozná se to podle toho, že se zdánlivě kolikrát točíš na maličkostech, které všechny otravují, nepustíš ven nic, za čím si nestojíš. Pak to může být klidně nepovedné, ale ty víš, že jsi v danou chvíli udělala absolutní maximum.

Ale i tady platí pořád to stejné, co už jsem říkala – musíš mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuješ. Díky nim se nezblázníš z toho, když se něco nepovede nebo když se v novinách objeví špatná kritika. Vzpomínám si, jak nám paní Spáčilová a jiní její kolegové předpovídali s Uvolněte se, prosím hodně krátkou budoucnost… Naučila jsem se věřit tomu, co dělám, a za ty věci se postavit. A to i ve chvíli, kdy zrovna nejsem určitou skupinou lidí oblíbená. Nebát se je často nesplnitelný pokyn, ale člověk musí umět nahlas říkat, co si myslí, a musí počítat s tím, že se někdo urazí. 

Jak s tím vším hýbe celkový úpadek a nejistá existence části médií?
Svět médií se třese a nikdo neví, co bude dál. Možná vyhraje ten, kdo bude mít odvahu, touhu překvapit a kdo se nebude bát riskovat. Chce to talent a odhodlání.

Ty už jsi takových otřesů a změn za svoji kariéru zažila víc. Jaké to bylo, když srovnáš posttotalitární vývoj, pak ten boom mezi a zase určitou recesi posledních let? 
Začínala jsem v devadesátých letech a nastoupila do novin, kde byly takové osobnosti jako Hvížďala, Neff a další. Poslouchala jsem je se zatajeným dechem. Od té doby se svět hrozně zrychlil a přibyla spousta lidí, kteří velí, a moc toho neumí. Někdy tak moc, že se mi znovu tají dech – z opačného důvodu. Škoda.  

Devadesátá léta byla také podstatně jiná v penězích, novináři zažívali boom – vydělali si, byli respektovaní, cestovali, volně se dostali k informacím a hlavně – svobodně psali! Nedávno mi kamarádka pouštěla Patty Smith, která mluvila k mladým a vysvětlovala jim něco v tom smyslu, že zažívají neuvěřitelnou dobu, že můžou cokoliv – napsat písničku, básničku – a nemusí čekat, až jim to někdo milostivě vydá. Díky internetu to jedním klikem může vidět celý svět.   

Rozdíl je to ohromný – ta svoboda je až k neuvěření, i když globální prostor s sebou samozřejmě zároveň přináší i větší konkurenci nesmyslů a gleichšaltování: proto dnes noviny vypadají všechny stejně.  

Je to i v kvalitě lidí, kteří se v té branži dnes pohybují?
Ano, o tom mluvím. Chybí osobnosti, které by člověk poslouchal se zatajeným dechem.

Co nová generace – naše děti, které už nastoupily do života v informačním věku, narodily se s i-Phonem v ruce – vnímáš i tam nějaké rozdíly?
Určitě. Jsou rychlí, zábavní, nebojí se zkoušet nové věci a nebrzdí je obava, že by to nemuselo vyjít. Na rozdíl od nás už od malička velmi přirozeně sledují celý svět, mají přehled. 

A přináší to nějakou přidanou hodnotu?
Vědí toho víc, než jsme věděli my. Jsou sice trochu roztržití a nemají možná takové ambice. A jak to bude, až vyrostou? Nemám ponětí, ale mám z nich dobrý pocit.  

Co je ještě jinak?
Způsob práce je jiný. Díky technologiím můžeme spoustu věcí dělat na dálku. Vidím to sama na sobě. Dřív jsem nutně musela do střižny, dneska dostanu v noci na YouTube sestřih, ráno se na to podívám. Na telefonu do sluchátek a v posteli s kafem všechno vyřeším. A to je možná taky jedna ze změn: musíš důvěřovat lidem, že i když jsou doma, tak skutečně pracují. Ale pro novu generaci to bude naprosto normální.

Co by takový HRista poradil v showbyznysu mladému člověku, aby kariérně rostl?
Slovní spojení „kariérní růst“ nemám ráda. Mám ráda konkrétní talent a vášeň. Pro psaní, focení, točení, moderování… Lidi s talentem a vášní nepotřebují kariérně růst. Jen se rozlévají do prostoru a propracovávají jeho hodnotu. Najdou si své patro a to se snaží vybudovat k dokonalosti.

Mladým bych poradila, aby neplýtvali časem se špatnými lidmi a na špatných školách. Aby studovali školu, která je opravdu něco naučí, aby si hledal kantory a lidi, kteří je v životě posunou někam dál. Pak bych každého z nich vzala a vyhnala ven, do zahraničí. Aspoň na čas.

Jakou roli podle tebe hraje osobní značka a schopnost budovat si ji na základě úspěchu v mediální kariéře?
Podstata mého pohledu na svět spočívá v tom, že je důležité, kdo jsi, a ne kým jsi. Anebo ještě hůř: kým chceš, aby tě ostatní viděli. Myslím si, že tohle se úplně vymyslet nedá. Možná u muzikantů, tam to má určitou logiku. Ale mám dojem, že ti nejslavnější to takhle nikdy neměli. Ti, kteří do toho šli po svém, s talentem a vášní, nemuseli nic dalšího vymýšlet. Sleduji spoustu těch, co to mají vymyšlené, ale nefunguje to...

Někteří lidé v sobě mají od Pánaboha něco navíc, říká se tomu charisma a nedá se to naučit. V televizi se mi to stává často. Zničehonic přijde někdo, z koho jsou všichni vedle. Často nedokážu popsat, čím to je. Ale jedno vím jistě – nevytvořil mu to žádný marketér.  

Jsou přece jen „story“, třeba i v časopisech, které táhnou? Mění se tyhle příběhy s dobou?
Fungují příběhy, které nás dojmou. A logicky táhnou ty aktuální. Hledání příběhu je ale základní novinářské puzení. A obecně? Všichni jsme zvědaví. Ptáme se, nakukujeme sousedům přes ploty. Proto například fungují všechny „talk show“ a budou fungovat, co svět světem stojí. Jeden se zvědavě ptá, druhý odpovídá. A nejen ptá, třeba i šťouchá a pošťuchuje, bedlivě sleduje, odhaduje, zrcadlí, a druhý nejen odpovídá, ale i kličkuje, vtipkuje, navádí a odvádí. Je to veliká zábavná lidská komedie.

A v čem může časopis lidem pomoct?
Myslíš ty lifestylové? Hledají řešení, východiska, dávají rady. Někdy stačí jedna věta. Třeba rozhovor s někým, kdo tě nasměruje, posune někam dál.

Zmínila ses o tom, že máš ráda kvalitu a seriozní žurnalistiku. Máš to tak, když rozjíždíš projekt, že v něm musíš vidět nějakou kvalitu?
Ano. Bez debat. Kvalitu provedení toho, oč tu běží. Ve všech ohledech a ve všech patrech novinařiny. Popravdě, nevím, jestli jsem schopna dopředu odhadnout, jestli bude projekt uznávaný. To je jiná. Ale kvalitní práci jsem připravena odvádět do úmrtě kdykoliv. Dělám především pořady a časopisy, které mají lidi bavit, a když se povede poslat k nim nějakou zajímavou informaci, tak sláva. U něčeho, jako byla například první řada reality show Vyvolení, jsem třeba jasně věděla, že nejdu zachránit svět.

A naučila jsem se ještě jednu věc, která je užitečná: raději nic dopředu nesoudím, jen mám během práce na každém projektu předem dané limity. A práci ostatních přijímám s maximální možnou otevřeností a nepletu jablka s hruškami.

Během našeho povídání mě napadlo, že opravdu nejdůležitější je pracovat s nasazením, jako kdybychom kojenci transplantovali srdce, ale zároveň vědět, že tohle neumíme. Tedy odvaha a pokora.  

foto: Simona Matásková

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy