Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

Biljana Kebakoska: Od studia literatury k nejlepší zmrzlině v Česku

25.07.2014  Lenka Mydlová 0  komentářů

Chcete znát recept na andělsky dobrou zmrzlinu? Smíchejte kvalitu s profesionalitou, fantazií a láskou. Nezapomeňte na nejdůležitější přísadu – radost. Toť recept zavedených zmrzlinářů z pražského Angelata, u kterých můžete kromě tradičních příchutí vyzkoušet také parmazánovou zmrzlinu s ořechy, rýžovou, mangovou, mátovou nebo lékořicovou. Těšte se na pořádný nešizený nášup sametové italské zmrzliny, na miniaturní české kopečky si nechte zajít chuť. Tak co, už se vám sbíhají sliny? Tak šup do fronty a čekat. Než na vás dojde řada, přečtěte si rozhovor s Biljanou Kebakoskou, jednou ze spolumajitelek a tváří příjemné rodinné zmrzlinárny.

Jak jste se ocitli v České republice?
Moje rodina pochází ze Srbska, manželova z Makedonie. Už více než dvacet let jsme mimo domov. Můj druhý domov je teď tady v Praze, ale pořád mi chybí sluníčko a jižanský temperament. Na druhou stranu teď mám hodně domovů, do kterých se můžu vracet – kde je to moje, ne jeden konkrétní. Kamarád, který tady vystudoval divadelní režii, nám navrhl, abychom se podívali do Prahy, kterou manžel – na rozdíl ode mě – ještě nikdy nenavštívil. A tak bylo v roce 1993 rozhodnutí na světě.

Jak vás napadlo prodávat zmrzlinu?
Byl to manželův nápad, musím však říct, že myšlenka podnikat byla společná. Ve dvojici fungujeme jako závaží na váze, vždy se snažíme toho druhého doplnit a vytvořit rovnováhu. Moje kreativita a jeho praktický způsob myšlení nám dávají pocit, že se nikdy neubráníme změnám a společnému růstu. 

Vaše studia na univerzitě vás ale původně směřovala úplně jinam, že? 
Po studiu světové literatury na bělehradské univerzitě jsem pochopila, že život není nekonečný, neuchopitelný kánon děl. Vždy se můžete rozhodnout věnovat se něčemu jinému. Ze světa literatury jsem skočila do světa kulinářského umění. Vaření je moje vášeň a dnes i práce a koníček. Manžel Zlatko Kebakoski je inženýr ekonomie. Nikdo z nás tedy nebyl ze světa vaření. Byla to výzva – ale zároveň to bylo vzrušující a inspirativní.

A zmrzlině jste se věnovali od začátku?
Začátek? V Nepálu jsme nakupovali barevné klobouky s rolničkami, dováželi je a prodávali. Vypadá to celkem jednoduše. Není ale vidět, že jsme museli osobně oslovit neskutečný počet odběratelů. Neměli jsme peníze na reklamu, a tak se vše muselo řešit osobním jednáním. Tímto jsme se zabývali do roku 2001. Klobouky jsme prodávali i v jiných zemích, na benátském karnevalu v roce 1996 měli skoro všichni naše klobouky. To byl hezký pohled. Tohle byl nejjednodušší obchod, který jsme kdy dělali. Poté jsme s mým bratrem Bojanem Dimitrijevićem, který přerušil svá studia na dopravní fakultě v Bělehradě a přijel do Čech, založili obchod s fotografickými potřebami. Společně jsme ho začali provozovat na místě, kde se dnes nachází Café Angelato. Říká se, že na jednom pracovišti strávíte maximálně několik let, pak je potřeba je změnit. My jsme nezměnili místo, ale práci ano. Po období hojnosti nás digitalizace ve fotografii pomalu nutila k přemýšlení, co a jak dál. A tak přišla na svět zmrzlina, která nás baví dodnes. 

Jak fungujete?
Je to rodinné podnikání. Všechno je založeno na důvěře, odpovědnosti, doplňujeme se, netrpíme ponorkovou nemocí. To všechno čerpáme z jižanské rodinné soudržnosti. Vše, co děláme, děláme s optimismem a radostí, to je pro nás typické. Všechny obchody děláme stejným způsobem. Navíc jsme nikdy v životě nebyli zaměstnanci, takže podnikání bylo logickým pokračováním našeho životního stylu.

Máte krásně jasnou a srozumitelnou vizi: One thing that can make anyone smile... Angelato! Jak jste na ni přišli?
Na tvorbu vize neexistuje žádný univerzální recept. Nebyl vytvořen první nebo druhý návrh. Nemyslím si, že tvorba dobré vize vyžaduje spíš než čas kvalitní výrobek. Jen a pouze výrobek. Podle mého názoru by vize měla být orientována na spokojenost a loajalitu zákazníků. 

Naše děti – Gala, Sofie a Andrej – jsou vrchními ochutnavači. To je naše nejdůležitější oddělení. Děti mají poslední slovo při schvalování nových receptů. Všechny naše děti mají ze zmrzliny radost. A teď zjišťuji, že nejenom ty naše. Všechny, které do Angelata vstoupí, a jsou bez nálady, odcházejí s úsměvem. A nejenom děti. Dnešní hektická doba však spíše přeje stresu než radosti ze života. Dobrá vize znamená mít pozitivní přístup k životu, dobrou náladu, smát se, udělat radost sobě i druhým.

A co název Angelato?
Angelato, v italštině angel a gelato, opravdu andělská zmrzlina. Miluji kreativní jazykové hrátky.

Jak získáváte zákazníky?
Máte chuť na zmrzlinu? O zmrzlině se může psát, mluvit, ale to není nic platné, dokud ji neochutnáte. Až se vám rozpouští v puse a cítíte ty chutě, teprve v tom okamžiku se z ní stává Angelato. A tak to bylo i se zákazníkem. Zákazníkem Angelata se každý stal až po druhém ochutnání. Jinou zmrzlinu už nechtěl.

Jak se vám podařilo prorazit? Jak se o vás lidé na začátku dozvěděli?
Abych se přiznala, na počátku o nás nevěděli. První vlna milovníků Angelata se objevila po článku v časopisu Apetit v červnu 2010.

Vaše zmrzliny mají bezpočet chutí. Každý měsíc navíc vybíráte chuť měsíce – v červnu to např. bylo mascarpone s jahodami… Lidé ale můžou ochutnat třeba také lékořicovou nebo rýžovou zmrzlinu. Jak příchutě vymýšlíte? 
Kulinářská kultura je něco, s čím se od malička žije a čemu se máme učit. Taky to znamená být otevřený, přijímat od druhých, a to nejenom nové chutě, ale i emoce. Celá naše rodina si odjakživa libovala v dobrém jídle, a nevyhnulo se to ani mně. L’art culinaire, tedy kulinářské umění, znamená vařit jednoduše, lehce a hravě a s citem pro fantazii. Používání úplně obyčejných ingrediencí, recepty, které jsou perfektně vyvážené, a citlivá práce se surovinami dokážou vykouzlit ty nejlepší zmrzliny. Hraní si s recepty se v kuchyni Angelata děje neustále. Do zmrzliny dáváme to, co nám chutná. Baví mě zkoušet stále něco nového a nebojím se experimentovat. Nápady přicházejí samy od sebe, jak barevně, tak chuťově.

A jak se lidé na neobvyklé příchutě tváří?
Milovníci Angelata už se s námi nebojí experimentovat. Ochutnali už třeba kopřivovou, dýňovou, okurkovou, rebarborovou, bezovou, avokádovou, levandulovou, z červené řepy… Inspirace je všude kolem.

Jak dlouho trvá, než zmrzlinu vyrobíte?
S výrobou se začíná už v šest hodin ráno a v 10 hodin odjíždí první chladicí auto do kamenného obchodu.

Brzo budete otvírat pobočku na Újezdě. Podle čeho jste vybírali místo?
Otevření nového kamenného obchodu na Újezdě bylo plánováno už loni. Nejsme ve velké míře součástí místního turistického života, a proto jsme chtěli místo, kam budou chodit stálí „štamgasti", a ne jen turisté. Újezd a Petřín to splňují.

Plánujete kvůli nové pobočce zvětšit svůj nejužší tým, nebo to pořád chcete zvládnout ve stávajícím složení?
Máme tu tým skvělých lidí, ale pracujeme na rozšiřování core teamu. Hledáme a vybíráme lidi, kteří do práce nechodí, protože musí, ale protože je to neskutečně baví. Motivace zaměstnanců je velice důležitá, zakládáme si na tom, aby naše zaměstnance práce bavila a pracovali u nás rádi. Měl by vzniknout vztah, který bude fungovat – v Angelatu jsme v podstatě všichni rodina. Plno věcí se dá naučit, ale člověk musí být v zásadě velmi komunikativní, pozitivní a otevřený vůči lidem. 

V sobotu 14. června jste uspořádali oslavu zmrzliny – takzvané Dobročinné pojídání. Oslavou jste podpořili také Konto bariéry. Spolupracujete s nimi dlouhodobě, nebo šlo o jednorázovou akci?
Jsme hodnotově orientovaní lidé a Dobročinné pojídání se již stalo tradicí. V České republice jsme jako první zmrzlinárna oslavili svátek zmrzliny a založili tradici, kterou dodržujeme. Jelikož si každý člověk zmrzlinu primárně propojuje s dětstvím, tak jsme si v třetím ročníku Dne zmrzliny řekli, že bychom mohli udělat ještě něco navíc pro děti, tedy kromě zmrzliny samotné. Zrodil se nápad věnovat výtěžek ze Dne zmrzliny dětské onkologii v Motole. A tak to začalo. Minulý rok jsme podpořili paní Marušku, klientku POHODA, o. p. s., která podporuje lidi s mentálním postižením. Paní Maruška nás svým životním optimismem natolik okouzlila, že jsme se všichni shodli, že budeme i nadále podporovat lidi v jejich snaze žít plnohodnotný život jako každý z nás. Proč Konto Bariéry? Vždyť je máme za rohem!  Ne, vážně. S Kontem Bariéry letos spolupracujeme poprvé. Obrátili jsme se na ně, že bychom chtěli společně organizovat Dobročinné pojídání, a jsme rádi, že se nám to skutečně povedlo. Je to pro nás znamení, že to, co děláme, děláme dobře a ze srdce. A tak má letos z této spolupráce radost Jakub, kterému jsme přispěli na nákup vozíku. Kdo to bude příští rok? To uvidíme. 

Foto: Angelato

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy