Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

Asie na cestě k dokonalosti a Evropa do zapomnění?

03.03.2014  Radim Koštial 2  komentářů

Práce už mě v životě zavála do různých míst, momentálně poprvé i do Jižní Koreje, která pro mě byla skutečně velkou neznámou. Měl jsem jen velmi mlhavou představu, která vám při vyslovení slova Korea nabízí nejjednodušší obrázek v podobě značek Hyundai, Samsung a LG. A taky Gangnam Style samozřejmě. Docela klišé, že?

Ona ta realita ale trochu předvídatelná je. Přistanete na supermoderním letišti, všichni okolo vás telefonují z obrovských telefonů Samsung, hladce projdete pasovou kontrolou, kufr na vás už čeká a jste venku. Jedete na dálnici, kde vás míjejí samé Hyundaje a další známé i neznámé korejské značky aut. Jedno ale mají ta auta společné – musí být pokud možno obrovská a se silným motorem. Na evropskou úspornost tu – pokud se konzumu týče – můžete zapomenout.

V Koreji žije asi pětačtyřicet milionů lidí, země není nijak zvlášť velká a k tomu ještě většinu zabírají hory. Je jasné, že taková populace na tak malém území způsobí to, že vaše první dojmy nejsou o ničem jiném, než o betonu, skle a stavebních jeřábech. 

Korea byla ještě během dvacátého století nesmírně chudou zemí, se kterou si velmoci vždy tak trochu cvičily, a svého největšího rozmachu dosáhla až tak během posledních deseti dvaceti let. Hektické honbě za bohatstvím a za tím, být nejlepší, se tady podřizuje vše. Lidé pracují od tmy do tmy, za vydělané peníze chtějí mít tu nejmodernější elektroniku, dvě auta do rodiny a velký byt. Mimochodem – vily a vilky se tady nenosí. Jednak Korejce nebaví kutit a pracovat okolo domu a na zahradě, což ve mně mimochodem logicky budí otázku, jestli jsem takhle náhodou v minulém životě nebyl Korejec, a jednak jich je mnoho na celkem malém území. Vysokánských věžáků s drahými byty tu stojí celé lány, další se staví a ještě další se teprve stavět budou. A stavební, chemické a průmyslové nitky se ve většině případů nakonec sbíhají k několika korporacím, které ovládají téměř všechno: LG, Hyundai, Samsung.

Korejci pracují tvrdě. Od osmi od rána do osmi do večera není přesčas, ale každodenní realita. Pocit urputné pracovitosti všech zaměstnanců je všudypřítomný. Finanční čtvrť Gangnam, kterou na YouTube proslavil tlouštík Psy svým mile hloupým hitem, se v pracovní poledne, kdy se hemží mladými muži v oblecích, kteří spěchají na oběd, příliš neliší třeba od tokijské Ginzy. 

Navíc si myslím, že tak, jak my u nás v Evropě už ve firmách ohrnujeme nos nad označením HR, protože lidé přece nejsou zdroje, v Koreji mám pocit, že se zatím o skutečném HR ještě ani nezačalo mluvit. Evropská firma, která by ve výčtu svých výjimečností nezmínila péči o zaměstnance a jejich rozvoj, by byla trochu divná. V Koreji naopak v materiálech a komunikaci firem podobné „zbytečnosti“ často, ne-li většinou, vůbec nenajdete. Vše je jen o růstu, číslech, inovaci a aspiraci být globálním lídrem.

Navštívíte-li nějakou firmu, obvykle první, co vás praští do očí, je obrovské budovatelské motivační heslo na zdi výrobní haly nebo velkoplošné kancelářské líhně. Zaměstnanci často chodí v tmavých šedých bundách s logem firmy a vy se nemůžete zbavit pocitu uniformity a strojovitosti.

Východní Asie má tři velmoci: Japonsko, Koreu a Čínu. Japonsko má, zdá se, svou zlatou éru za sebou, teď o pozici supertygra soutěží Čína a Korea. Korea je mi přece jenom milejší: ve svém svatém ekonomickém zázraku alespoň nedevastuje přírodu a neotročí lidské bytosti. Přesto je rozdíl mezi ní a Evropou diametrální. Povídal jsem si s mladým a dynamickým klukem v jedné firmě, který studoval dva roky v USA, a má tedy mezinárodní rozhled. Trochu se mi vyplakal, jaký život v Koreji je, že dřou od rána do noci, všechno je podřízeno zběsilému závodu a soutěži. Když mi to dopovídal, roztáhla se mu tvář do úsměvu a řekl mi, že vlastně to soutěžení a závod miluje. Tak vidíš, říkám mu, tak si nestěžuj. Jestli tě to baví, tak to tak dělej. Mysli ale na to, že takhle to nepůjde donekonečna, říkám mu. A proč by to nešlo? Protože nejde růst až do nebe, všechno má svůj strop, ne? To si nemyslím, řekl.

Tak hrozně mi to připomíná bezstarostné opojení růstem a konzumem v Evropě a Americe od padesátých let. Náraz, když se spadne na zadek, je potom silný. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že my se už na věci díváme jinak, že máme svoji práci, kterou máme rádi a děláme ji naplno, ale už jí nechceme obětovat tu druhou polovinu života. Díval jsem se na něj, abych si byl jistý, jestli mi rozuměl. Víš, o čem mluvím? Jasně. A o čem, ptám se? Rodina, říká on. Správně a ještě koníčky, sport, kultura, přátelé. Zkrátka čím dál víc lidí v Evropě a Americe raději vymění kariéru a peníze za vyváženější život a víc osobní pohody. 

Usilovnou prací, obrovskou dynamikou i šetřením a schopností mít minimální náklady, dokáží být tamní firmy a potažmo i celé ekonomiky mnohem výkonnější než ty naše. Ovšem bavíme-li se v tradičním měřítku HDP. To o štěstí lidí a zaměstnanců nevypovídá sice nic, na druhou stranu zeptáte-li se v Koreji třeba na syndrom vyhoření, příliš netuší, o čem mluvíte.

Jistě, asijské kultury nebyly nikdy založeny na individualitě a svobodě jako ty západní. Rozdílnost těchto dvou světů vám ale nejvíc dojde, když máte možnost nahlédnout firmám do kuchyně. Ten jejich svět se může zdát neosobní, strojový a urputně pracovitý, přesto si netroufám hodnotit a vynášet jakékoli soudy. 

Oni se ženou za dokonalostí a blahobytem a tvrdému boji o přežití, zaplacení drahých nájmů, vydělání peněz a zabezpečení rodiny věnují vše. Všichni chtějí hrát golf a jednou jezdit velkým autem. V porovnání s nimi jsme my tady v Evropě líní, neúsporní, neskromní, rozhazovační a tak trochu s nejistou budoucností.  

Na druhou stranu asi máme k životu a k work-life balance čím dál zodpovědnější vztah, učíme se mít ze života větší radost a konečně začínáme být i skromnější a úspornější. A najednou se i v práci a podnikání poohlížíme po skoro zapomenutých hodnotách. Od Korejců se jistě máme co učit a pod aktuálními dojmy nemohu nezmínit třeba pokoru, slušnost a ohleduplnost. 

Jakoby se nabízel pocit, že nám ujíždí vlak výkonu. Že chceme-li držet krok, musíme setsakramentsky přidat a zvýšit obrátky. Ale kam až? Myslím si, že si už začínáme uvědomovat, že donekonečna to nejde. Že to možná nechce víc a víc a víc, ale jinak, protože všechno má své limity. Vlak vzdělání, pružnosti a inovací bychom si ale nechat ujet neměli.

Foto: Flickr user Trey Ratcliff

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy