Stálé rubriky / Management a Leadership
Stálé rubriky

Obchodní vztahy jsou nakonec vždycky o charakteru – rozhovor s architektem Jakubem Ciglerem

26.09.2013  Radim Koštial 0  komentářů

Doc. Ing. Arch. Jakub Cigler je jedním z našich nejznámějších a mezinárodně uznávaných architektů. Svoji kariéru začal koncem osmdesátých let v Londýně, mimo jiné i ve Future Systems Jana Kaplického. Po krátkém pobytu v Praze se přestěhoval do New Yorku, kde určitou dobu působil, po návratu do Prahy se stal prorektorem a později docentem na katedře architektury VŠUP. Pracoval sám, později také jako společník v ateliérech AIM a CMC. V listopadu 2001 založil s americkým architektem Vincentem Maranim společnost Cigler Marani Architects, v současnosti u nás asi největší architektonický ateliér s osmdesáti zaměstnanci. Byl členem dozorčí rady České komory architektů a je členem evropské pobočky Amerického institutu architektů (AIA), britské ARB, slovenské SKA a ruské SRO.

Patříte mezi naše nejvýznamnější architekty. Pomáhá to hodně při získávání zakázek?
Já nevím, jestli bych to takhle formuloval, spíš to je o pozici, kterou jsme si vydobyli. A to se nám podařilo budováním vztahů s klienty a především prací s ambicí být nejlepší. Což neznamená, že neděláme chyby, chyby dělá každý, ale důležité je, jak se k tomu postavíte. Takže si myslím, že je to hlavně o morálce, povaze a o tom, jak rodiče člověka vychovali. Myslím si, že můžete mít talent jakýkoliv, ale nakonec jsou všechny obchodní vztahy i vztahy uvnitř ve firmě o osobním charakteru. Pro mě jsou mezilidské vztahy ohromně důležité. Takže je to asi to všechno dohromady, co nám možná občas otevírá dveře. Není možné spoléhat se jenom na seznam referencí. A mimochodem, to je také důvod, proč se naše firma jmenuje našimi plnými jmény a ne jenom nějakou zkratkou, protože to, co děláme, garantujeme našim klientům osobně.

Je těžké s takhle silným důrazem na mezilidské vztahy u nás v byznysu fungovat?
Já věřím tomu, že to takhle musí být, jinak bych nemohl být sám se sebou spokojený. Lidí na světě je dost a spolupracovat by měli ti, které ta spolupráce oboustranně baví. Pro mě je třeba ohromně důležité, aby atmosféra u nás ve firmě byla příjemná. Všechny problémy se snažím řešit kamarádsky a v pohodě a takhle by to mělo být nejen uvnitř firem, ale i mimo ně.

Jaký jste vůbec zaměstnavatel? Představte si, že jsem mladý architekt a velmi stojím o práci ve vašem ateliéru. Co mě čeká?
Při výběru nových lidí záměrně hledáme především mezi čerstvými nebo nedávnými absolventy škol. Chceme si lidi od začátku vychovávat, chceme lidi bez najetých stereotypů a vzorců. V našem měřítku jsme velká architektonická firma, máme asi osmdesát zaměstnanců. To bych asi nebral jako a priori nějakou výhodu nebo nevýhodu, ale práce u nás je nepochybně jiná než v malém architektonickém studiu. Práce u nás je pro nové zaměstnance pestrá díky množství projektů, takže se nestává, že by dlouhodobě pracovali pořád na tom samém. Navíc díky hierarchii a rozvětvenosti máme mnoho příležitostí, kam růst, nebo si každý může vybrat to, co mu vyhovuje nejvíc. Dnešní architektura má tu výhodu, že se jedná o týmovou práci, a to mi přijde skvělé.

Florentinum, Praha, klient: Penta Investments s.r.o., plánované dokončení: 2014

Nové talenty si hledáte vy, nebo si hledají oni vás?
Když někoho potřebujeme, dáváme klasické inzeráty. Na druhou stranu se nám zhruba každý třetí den hlásí nějaký zájemce o práci u nás, takže zájem o nás je velký, což nám hledání nových lidí usnadňuje. K zaměstnávání, zkušební lhůtě, serióznosti a poctivosti přistupujeme hodně zodpovědně. Pokud vím, mnohde jinde to takhle není. To, že jsme seriózní a stabilní zaměstnavatel, je ale opravdu důležité, protože je to součást naší image i zprávy o nás, kterou získávají naši klienti.

Co čeká takového čerstvého absolventa architektury poté, co nastoupí do vašeho studia? Dostává hned samostatnost a zodpovědnost?
Nejdřív rozhodně ne, první měsíce se jenom učí. V podstatě funguje jako pomocná síla na různých projektech, aby toho poznal co nejvíc. Jestliže sem někdo opravdu nezapadne, nastává často přirozená selekce, takže odejde sám během zkušební lhůty, protože ho nepřijme tým. Ale pokud si všichni vzájemně „sednou“, je to potom zábava a dobrodružství, protože můžete být u všeho od začátku, už od fáze zrodu. A postupně rostete. Měli jsme tu nováčky, kteří se svým přístupem vypracovali v naší struktuře na opravdu důležité a zásadní pozice během půl roku. Nikomu tady nic nevnucujeme, nikoho nikam netlačíme, všechno je jenom na vás, jestli chcete nebo ne. Často přijdou do týmu opravdu mimořádně skvělí lidé, čerstvě po škole. Pokud jsou ochotni vzít si na sebe kus zodpovědnosti, kterou tady každý za svoji práci nese, tak to určitě ohodnotíme. Musejí být ale proaktivní.

Z trhu odcházejí velcí, typicky realitní developeři a nastupují finanční skupiny, pro něž reality nejsou jedinou aktivitou. Mění se tím realitní trh?
Ani finanční skupina, která má realitní divizi, zcela nerozhoduje o tom, co se staví. O tom rozhoduje „trh“, myslím tím budoucí nájemníky. Na silných skupinách, jež nejsou závislé jenom na realitách, je dobré, že jsou schopny dotáhnout velký projekt od prvotních koncepcí až po kolaudaci, aniž by je to existenčně ohrozilo. To se třeba čistě realitním středně velkým developerům někdy nedařilo. Takže ti, kteří jsou v této náročnější době najednou schopni relativně bezpečně přežívat, jsou ti velcí, a pak jsou tady naopak ti malí developeři, kteří dělají specifické menší projekty.

The Park, Praha, klient: AIG/Lincoln s.r.o., 2011

Může mít vstup velkých finančních skupin vliv na architekturu samotnou, například tím, že bude odvážnější?
Já si myslím, že ano. My teď působíme na pražském, bratislavském, sofijském a moskevském trhu. A to, co můžeme vidět v Moskvě, kde je ohromná poptávka a zároveň obrovské investice, je něco, co se mi jako architektovi nemusí občas líbit, ale jsou to realizace, které si pražský trh v životě nemůže dovolit. Současně se ale zvyšují nároky našich klientů, to znamená, že i investoři začínají vnímat, že uspějí také díky výraznějšímu architektonickému řešení. Dalším tlakem jsou rovněž ekologické požadavky, stavění energeticky úsporných budov. Taková stavba je samozřejmě dražší, a pokud k podobné investici přistupujete s tím, že potom stavbu prodáte, tak bez těchto tlaků pochopitelně nemáte důvod stavět dráž. A opakem k tomu je právě třeba přístup PPF Group, která si chce svoje realitní investice ve svém portfoliu ponechat. Investor, který přemýšlí dlouhodobě, pak s architektem od začátku spolupracuje jinak než investor, který staví, aby poté prodal.

V tuto chvíli běží na HR kavárně měsíční téma prostředí kanceláří a vy navrhujete budovy, ve kterých si potom firmy svoje kanceláře pronajímají. Developerské projekty jsou ale založeny na univerzálnosti prostoru. Mají tedy vůbec budoucí nájemci možnost mít kanceláře podle svých představ?
Mají. Od začátku řešíme s developerem architekturu a stavební část a s budoucími nájemci řešíme podobu jejich budoucích interiérů podle jejich představ. To jsou dvě různé věci. U nás ve studiu to je tak, že jiný tým řeší budovu a jiný tým interiéry.

Expandujete zásadním způsobem do Ruska. Vaším největším projektem je aktuálně probíhající stavba ComCity pro skupinu PPF. Byl tenhle projekt velkým vstupem do Ruska?
Ano, je to takový „malý začátek“ (smích). Já jsem si nedávno uvědomil, že prvním projektem našeho současného studia byl The Park na Chodově, a zároveň byl u nás doposud také tím největším. Nevím, jestli ComCity zůstane v Moskvě i naším ruským největším projektem, ale rozhodně je to obrovský projekt, několikanásobně větší než The Park. Pro nás to byla zásadní výzva: obrovský projekt a navíc v pro nás cizí zemi. Kvůli tomuto projektu jsme museli kompletně zmodernizovat naše vybavení, hardware i software, protože celý projekt děláme ve 3D, musíme navíc trvale zaměstnávat školitele programu i učitele ruštiny a osvojit si jiné normy a vyhlášky. Přijali jsme ruské zaměstnance, které máme v Moskvě i v Praze. Je to pro nás doslova skok do jiné dimenze a je to neuvěřitelně náročné. Nikdy jsme si však nepřipouštěli, že bychom to nezvládli. Pro všechny je to opravdu výzva, protože Rusko je zcela jiná společnost, jiná kultura. Stavební firmy v Moskvě nejsou většinou pod takovým tlakem na kvalitu práce, o kterou s nimi musíme doslova bojovat. Tím ovšem nechci říct, že bychom tady byli nějak výrazně napřed, ale pokud jsme, tak Moskva to výrazně dohání. 

ComCity, Moskva, klient: PPF Real Estate Russia LLC, 2013 – fáze A ve výstavbě

Co vás v Rusku nejvíc zaujalo?
Z historických důvodů máme zažité některé negativní představy, a tím pádem nemůžu říct, že by mě tam něco výrazně negativně překvapilo. Ale naopak mě pozitivně zaskočily věci, které jsem nečekal.

Které to jsou?
Díky tomu, že Ruská společnost je tak velká, najdete tam ohromnou škálu lidí, se kterými se můžete potkat. Nebyl jsem tam příliš často, ale setkal jsem se s řadou opravdu zajímavých a výjimečných lidí. Navíc, přestože se průměrný Rus nemá zdaleka tak dobře jako průměrný Čech, ti lidé tam jsou pozitivně naladění a vnímají mnohem víc příležitosti, které se jim otvírají. My se tady máme fantasticky, přesto si neustále stěžujeme a nadáváme. To mi vážně vadí.

Jak vnímáte rozdíly v mentalitě ruských a českých manažerů?
V Česku – a vůbec v Evropě – nejsou rozdíly mezi horším manažerem a dobrým manažerem tak zásadní. V Rusku najdete skvělé manažery, ale i jedince neuvěřitelně neschopné. Když najdete někoho opravdu dobrého, je sice velmi drahý, ale klade sám na sebe nároky mnohem větší než lidi u nás. V tomhle mi to připomíná Ameriku. U nás si lidé takové nároky na sebe nekladou – když například vidíme nějakou pomyslnou úroveň světového manažera, většina z nás si automaticky řekne, že tam stejně nikdy nedosáhne, tak si tu laťku rovnou sami dáme trochu níž, abychom si byli jistí, že ji přeskočíme. A takhle to právě Rusové neberou, ti schopní si rovnou troufnou na ty nejvyšší cíle.

Kolik máte v Moskvě zaměstnanců?
Máme šest Rusů, kteří pracují částečně tam a částečně v Praze. A naopak, někteří naši pražští zaměstnanci se přesunuli natrvalo do Moskvy. Profilujeme se jako ruská firma s mezinárodní zkušeností v Evropě a USA. To je důležitý rozdíl oproti naší zemi. Současně se od našich ruských zaměstnanců neustále něco učíme a na všechno se ptáme. Nelíbí se mi globalizovaný přístup hvězdných architektů, kteří projektují v jiné zemi, aniž by ji znali a rozuměli jí. A Moskva je opravdu totálně jiná, takže tam jdeme s pokorou.

Digital Park, Bratislava, Slovensko, klient: Penta, Syner, 2012

Je odvaha vstoupit na ruský trh. Co byste českým manažerům a podnikatelům doporučil?
Myslím si, že se to nedá dělat napůl. Ta země je daleko suverénnější než naše, trh je uzavřený a chrání se před tlakem z vnějšku, například mnoha administrativními bariérami. Založení a rozjezd firmy v Rusku je otázka minimálně půl roku. To rozhodnutí tedy musí být jasné, protože to nejde pojmout tak, že se to zkusí a uvidí se.

Můžete nám krátce představit zbrusu nový koncept Cigler Marani Unlimited?
Už od devadesátých let se dobře znám se Šimonem Pánkem a k nadaci Člověk v tísni mám velkou důvěru, a proto jsem se vždycky snažil věnovat část svých peněz pro jejich účely. No a jednou jsme se dohodli, že by ta spolupráce mohla být i o něčem jiném než jenom o dávání peněz, že bychom pomáhali v jejich projektech profesně, jako poradci, konzultanti, architekti a urbanisté. Když ale došlo na věc, uvědomil jsem si, že tady od stolu v Praze nemůžeme říkat, jak se má třeba v Etiopii stavět škola. Vedli jsme o tom hodně debat nejen s nadací, ale i uvnitř firmy. Máme v ateliéru lidi, kteří už byli na různých misích, tak jsme dali dohromady tým, který to řeší. Jedna kolegyně už vyrazila do Afriky na takovou půlroční průzkumnou misi, aby zjistila, jak bychom mohli opravdu smysluplně pomoci. Rozvojové země jsou totiž skutečná výzva k řešení, populace rychle roste a miliony lidí se stěhují do měst, která na to nejsou vůbec připravena. Najednou můj pohled na moji práci není vysloveně o architektuře, ale o celkovém stavu a vývoji společnosti a změnách, které globálně nastávají. Asi by mělo být cílem pokusit se dosáhnout toho, aby se rozvojové země v Africe vyhnuly všem globalizačním chybám a omylům, kterými prošla Amerika, Evropa nebo Japonsko. Aby si třeba nemusely projít tím, čím prošla západní civilizace, které najednou začíná docházet, že trávit čas v autě v dopravních zácpách je nekomfortní, lidé začínají jezdit i žít jinak, ale krajinu už máme zastavěnou infrastrukturou, dálnicemi, dopravními uzly apod. Na jednu stranu tu jsou země jako třeba Dánsko, které se od toho už částečně oprostily, ale na druhou stranu jsou zde země jako třeba Vietnam, které usilovně shánějí peníze od zahraničních investorů, aby tam tuhle nesmyslnou infrastrukturu vybudovaly. Na dopravních stavbách je to vidět nejlépe, ale týká se to i bydlení, lánů domečků, satelitních měst.

Kdo jsou vaši partneři?
Nadace a organizace, které v Africe fungují, ale všechno je skutečně ve fázi zrodu. My to tam teď ten půlrok monitorujeme, abychom se rozhodli, jak a kterým směrem se vydáme a jestli vůbec.

Nad Holým vrchom, Záhorská Bystrica, Slovensko, klient: soukromý investor, 2005

Dočetl jsem se, že do základů moskevského ComCity se uložilo devět ocelových schránek se vzkazy budoucím generacím. Je tam i váš vzkaz?
Není, protože jsem u toho nebyl.

A co byste vy osobně vzkázal?
(Smích) Tak o tom jsem nepřemýšlel. Tím vzkazem je podle mě ten celý komplex budov, kde bych chtěl, aby si lidé každý den užívali s pocitem, že jim je tam líp než v přecpaném centru a že se rádi podívají z okna na stromy v parku, který tam chceme vysadit. A to je pro mě asi to nejdůležitější, o vzletných prohlášeních to není.

Děkujeme za rozhovor.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy