Stálé rubriky / Management a Leadership
Stálé rubriky

Kuchař učí terapii – netradiční rozhovor

26.06.2013  Martin Hudeček 0  komentářů

Terapeut a kuchař. Dvě vášně, které se snoubí v jednu. Pojďme se podívat na můj svět terapeuta očima kuchaře. Kuchaře, pro kterého vaření spojuje svět chutí, vůní, filozofií a zážitků. Potkal jsem v sobě kuchaře a pozval jsem jej k dialogu. Dialogu, ve kterém já jako začínající terapeut zjišťuji, co se můžu naučit o terapii od kuchaře. A do tohoto dialogu vstupuji v okamžiku, kdy kuchař (dále K) vzpomíná na své začátky. A terapeut (T) reaguje.

(K) Vaření je mojí vášní asi dvacet let. Jako malý kluk jsem pro své rodiče připravil jídlo, které se jmenovalo Císařský trhanec. Palačinky, roztrhané na větší kousky, prosypané skořicovým cukrem a ponechané v teple. Postupoval jsem přesně podle receptu, a přesto to nedopadlo tak, jak jsem očekával. Byl jsem z výsledku své práce zklamaný. Myslel jsem si, že to bude vypadat stejně jako na obrázku. Vlastě si uvědomuji, že jsem chtěl udělat palačinky a ty se mi na pánvi roztrhaly, a tak jsem udělal trhanec. Všechno jsem zabalil do peřin a čekal, až máma s tátou přijdou z práce domů. To bylo napětí. A oni přišli a všechno jsme snědli. A parádně jsme si to užili. Víš, a to, že výsledek neodpovídal obrázku, nebylo najednou důležité. To mě hodně naučilo o nesmyslnosti snažit se vzor napodobit. Obrázek je obrázek. A jestli můj výsledek odpovídá či neodpovídá obrázku, neříká nic o tom, že to je dobré a mí hosté jsou spokojeni. Jak to máš ty?

(T) Při terapii mám často pocit, že se mi moje pomyslné palačinky trhají a výsledek neodpovídá obrázku, který jsem si na začátku vytvořil. Který jsem si vytvořil o klientovi a o tom, co chce sám a co chce ode mě. Asi to k tomu patří. Sami sobě jsme tvrdými soudci. Vycházíme z předpokladu, že tak, jak to vidím já, to vidí i můj partner. Že terapeutické sezení, ze kterého mám já špatný pocit, je špatné. Že rozhodnutí, o kterém si myslím, že bylo dobré, je dobré. Takže se domnívám, že při terapii je důležité nesnažit se napodobit vzor. Důležité je ale naplnit zakázku. Je přece rozdíl, jestli máš hosty, kteří se chtějí pořádně a rychle najíst, nebo ty, kteří chtějí posedět a povídat si. Svou nabídku jim přece musíš přizpůsobit. 

(K) Potřebuji být se svou prací spokojený a udělám pro to cokoliv. Věřím, že upřímná snaha o spokojenost hostů skoro automaticky zajišťuje, že jsou spokojeni. Ne, neptám se, jestli to, co jsem uvařil, je dobré. Stejně by mi málokdo řekl, že není. Prostě se dívám a sám ochutnávám. Snažím se naslouchat tomu, co potřebují. Jak říkáš, někdo se chce najíst rychle a jiný chce zkoušet něco nového. Já vařím proto, aby byli moji hosté spokojeni. To mě od mého prvního pokusu neopustilo. Tenkrát byli moji rodiče nadšeni. Dodnes mi vyprávějí, jak je to překvapilo a jak na mě byli pyšní. Už si nepamatují, co jsem to uvařil. Pamatují si, že jsme měli skvělý večer. A že to všechno museli sníst, i když jsem uvařil minimálně pro pět lidí. Když viděli moji radost, nemohli mě zklamat... Ano, více méně užitečná nedorozumění jsou na obou stranách.

(T) Jasně, to zažívám při terapiích také. Je to společná práce. Není to já a klient. V danou chvíli na sebe nějak reagujeme a společně někam jdeme. Můj klient se nechává ovlivnit mnou a já zase jím. A potom někam dojdeme a začneme se rozhlížet kolem sebe a ptát se, zda je tohle to místo, kam jsme chtěli jít? Kde to jsme? A klient si většinou řekne, že je tam, kde chtěl být. Vlastně zjišťujeme, že to byla užitečná cesta až na jejím pomyslném konci a není moc důležité, kudy vedla.

(K) Tomu myslím rozumím. Je to jako naučit se vařit. Každý jde svou vlastní cestou, a když si o svých osudech povídáme, máme pocit, že jsme šli společně. A nikdo nemůže tvrdit, jestli ano, či ne.

(T) Tak mi popiš svoji cestu k vaření. 

(K) Po několika letech od trhance jsem se k vaření vrátil. Už ani nevím proč. A začal jsem studovat. Nakoupil jsem knihy (internet neexistoval). Chtěl jsem se stát špičkovým kuchařem. Strašně mě to bavilo. A navíc to bylo užitečné. Převzal jsem roli kuchaře v naší rodině, a tím jsem si zajistil pravidelné strávníky. A potřebu vařit. Myslím, že pravidelnost je důležitá. Nestačí jen studovat a získávat teoretické znalosti. Musíš je okamžitě aplikovat a zkoušet. Protože je musíš upravit pro sebe. Máš svůj způsob vaření. Máš svoji kuchyň, vaříš za nějakých teplot. Krájíš cibuli na určitou velikost. Používáš určité suroviny. A především máš specifické strávníky, klienty, pro které vaříš. 

(T) V terapii je to myslím podobné. Nemůžeš se naučit terapii bez toho, abys pracoval s klienty. Na začátku je to výzva, jak si vytvořit to, co máš v rodině, tedy příležitost pravidelně pracovat s klienty. A zase když s nimi pracuješ, tak vidíš, že to funguje, a to tě nabíjí. Pro mě to je vždycky úžasný zážitek a mám chuť jít dál. 

(K) Mě žene dopředu potřeba být chválen svými strávníky. Překvapovat své hosty. Vidět, jak moje výtvory vyvolávají extázi. Vařím už dvacet let a troufám si říct, že jsem dobrý kuchař. Kuchař, který si vaření užívá. Kuchař, který si je při vaření jistý sám sebou. Kuchař, který potřebuje pro někoho vařit. Díky vaření jsem si uvědomil, že potřeba být oceněn je u mě velmi silná. Takže vaření je pro mě vlastně cestou k sebepoznání. To se ti hodí, co říkáš?

(T) Na kulinářství a jídle se mi líbí ta bezprostřednost. Když mi chutná, je to na mně vidět. Je to pro mě zážitek v tu danou chvíli. V terapii je to jiné. Klient není vždy nadšen z toho, kam jsme se dostali, a po cestě si určitě nechrochtá blahem. Proto se chci naučit vařit, abych mohl udržet ve své práci rovnováhu. Kde se učíš techniky, které jsou – jak sám říkáš – důležité? Když se podívám do knihkupectví či na internet, vidím hromady receptů.

(K) Knihy receptů jsou prostě knihy receptů. Vůbec to nejsou knihy o vaření. Jsou to návody, jak vytvořit určité pokrmy. Když se chceš naučit vařit, musíš zabrousit jinam. Vaření je o filozofii, myšlení, teorii a aplikaci. Já mám rád právě takové knihy. Vezmi si třeba dušení masa. To je specifický způsob tepelné úpravy masa a má svoje základní principy, které platí všeobecně. Od typu masa a jeho přípravy na dušení, přes jeho vlastní tepelnou úpravu a následné využití. To jsou techniky, o kterých mluvím. V zásadě se nemění, a když se je jednou naučíš, tak je používáš. A i když je to takzvaná teorie, každý kuchař si ji musí nastudovat a vyzkoušet. 

(T) Ano, tomu rozumím. To mám ve své práci taky. Vím, že potřebuji s klientem vyjednat zakázku na naši práci. Mám metodu vedení rozhovoru. Mám nástroje, které mi umožňují nabídnout způsob realizace zakázky. A co dál?

(K) Mě potom zajímají knihy, které se soustředí na suroviny. Jejich vlastnosti, výživové hodnoty, způsoby pěstování či chovu, způsoby uskladnění. Zajímá mě, jak je poznám, jak poznám, že jsou kvalitní a čerstvé, a jak je v kuchyni používám. Takové kostičky lega, které potom kombinuji podle svého uvážení.

A do třetice mám rád knihy, za kterými je určitá filozofie. Tím myslím například knihy o jídle spojeném s určitým regionem. Pro mě jako pro kuchaře je důležité pochopit, z jakých kořenů vzniká konkrétní kuchyně, co ji určuje. A tak, když chceš dělat kvalitní japonskou kuchyni, tak čteš o Japonsku, kultuře, sociálním uspořádání atd. Prostě potřebuješ rozumět širším souvislostem, abys potom při samotném vaření dokázal vystihnout charakteristiku daného jídla. Tyto knihy mám nejraději a je jedno, jestli jde o regiony v rámci naší země, nebo o Japonsko. 

(T) Připomíná mi to cestu od řemesla k umění. Ty tedy říkáš, že vaření je určitá forma umění, ve které je důležité zvládat řemeslo, ale to nestačí. Vede mě to k myšlence, co bych já jako terapeut měl dál studovat. Historii a filozofii. Umění je důležité. Učíš se je tím, že studuješ a praktikuješ. Vytváříš vlastní umělecký a řemeslný styl. Takový, který funguje tobě. A aby byl obrázek úplný, musíme do něj doplnit princip tady a teď. A v terapii je to stejné. Jestli zůstanu jen u technik, nestanu se umělcem. A já se cítím být umělcem. 

(K) Jestli chceš být umělcem, musíš se smířit s neurčitostí. Nemůžeš nikdy předem vědět, jak to bude na konci vypadat. Dostáváme se na začátek našeho povídání. Porovnání představy s výsledkem. Výsledkem, kterého dosáhneš v daném čase. Vezmi si tak jednoduchou věc, jako je pečení chleba. Pekl jsem jej už minimálně stokrát. Znám spoustu receptů. Znám základní principy. Rozumím tomu, proč je důležité, aby se v prvních několika minutách v troubě zapařil. Vím, že jej musím dávat na rozpálený plech. Je pro mě samozřejmé, že mouka musí být prosátá, aby v ní bylo co nejvíce vzduchu. Mám vlastní kvásek. Používám ověřené ingredience. Peču stále ve stejné troubě. A přesto mám výsledek vždy jiný. Učím se pokoře. Pokoře k tomu, že nemohu mít pod kontrolou vše, co ovlivňuje mě, moji práci a její výsledek. Výsledek mě vždy překvapí. Není možné si jej naplánovat. A přesto na začátku musím vědět, jaký chléb chci upéct. Vědět i nevědět současně.

(T) Ty vlastně říkáš, že je to celé hra. Dohodnu si s klientem cíl naší spolupráce. Oba máme nějakou představu, jak to má na konci vypadat, a podle toho volíme cestu. Smyslem vlastně není dojít tam, kam jsme si řekli, že dojdeme, smyslem je věřit tomu, že tam jdeme, a jít. A na konci se rozhodneme, zda to, kde jsme, odpovídá tomu, kde jsme chtěli být. A zda to, kde jsme, je ok, či není. Vážně se není čeho chytit?

(K) Když vařím, reaguji na to, co se v daný okamžik děje. Pokud mám pocit, že něco nejde tak, jak má jít, ověřím si to (ochutnám) a rozhodnu se, zda je nutná změna postupu, nebo to chce jen čas. Rozhoduji se na základě své zkušenosti a naslouchám sám sobě. Často ani nemusím ochutnat a vím, že je nutné dosolit. Veškerá moje zkušenost, znalost technik a surovin, talent a vášeň pro vaření se v daném okamžiku smrskne na pohyb, ve kterém beru do ruky solničku a mezi prsty nabírám špetku soli, kterou následně přidávám do jídla (nechápu, jak to někdo dokáže s mlýnkem na sůl, já potřebuji sůl cítit hmatem). 

(T) Jen já, můj klient a současnost. Položil jsem otázku a klient neodpovídá. Mám ještě čekat a nechat ticho pokračovat, anebo mám položit další? Mám něco vysvětlit či poskytnout svoji interpretaci? Rozhodnutí daného okamžiku. To je myslím to, o čem mluvíš. Všechno se soustředí na jeden okamžik. Je ticho. Mám položit otázku? Co tvoje zkušenost – je lepší dochutit, anebo počkat?

(K) Počkat. Většinou mám svoje jídlo dobře ochuceno od počátku. Vše má ale svůj čas. Čas, ve kterém se chutě rozleží. Dokončí se veškeré chemické reakce. Solit? Ne, vydrž. Možná na konci přidám trošku pepře, ale v průběhu se držím zavedeného postupu. Tak jako já nechám svoje jídlo, aby se spojilo a vyvážilo, ty nechej svého klienta, aby využil to, co má, k tomu, co potřebuje. Dej tomu čas. Neustále dochucovat zvyšuje riziko, že se ztratíš. Vydrž, seď klidně. A ještě. Vydrž. Když se soustředíš na recept, ztrácíš kontakt s přítomností. S okamžikem, ve kterém vaříš. Se sebou samým. Stáváš se statickým. Ztrácíš schopnost a možnost vnímat suroviny, které máš dnes na stole. Nejsi s nimi v kontaktu. Tvoje zadání zní: zvládnout tento recept. Moje zadání zní: vyčarovat s těchto surovin co nejlepší jídlo. 

(T) Tak dobře, sedím a čekám. Povídej dál.

(K) Nemám možnost zeptat se svých hostů, na co mají chuť. Rozhoduji se podle toho, jaký je den. Svítí slunce a je horko, anebo je zamračeno a prší? Vnímám svoje vlastní potřeby. Chci dnes spíše rychlé a jednoduché vaření, anebo mám chuť strávit  v kuchyni celý den? A opět, co dnes asi chtějí mí hosté? Ještě nepřišli a nemohu se jich zeptat. Přesto tuto otázku pokládám a snažím se na ni najít odpověď. Tedy, milý terapeute, tady máš moje doporučení. Neuč se recepty. Nauč se pořádně techniky, vař od rána do večera a ověřuj si je ve své vlastní kuchyni. Zapoj do vaření všechny svoje smysly. Nezapomeň na hmat. Vezmi do ruky svůj nůž a vnímej jeho váhu. Jak na tebe působí? Cibule, česnek a maso, které máš v lednici. Vezmi všechno do ruky a vnímej. Pozoruj, kam tě hmat vede. A nech se vést a současně veď.

Milý čtenáři, můžeš si za slovo terapeut dosadit jakékoli jiné. V našem kontextu asi manažer, obchodník, kouč. Pokud vaříš, rozumíš, co tím chci říct. A pokud ne, zkus porovnat svou představu o tom, co to znamená vařit, s tím, co ti tímto textem nabízím. A hledej rozdíly. Tento text není o vaření. Využívá vaření k zobrazení mého současného pohledu na mě a moji cestu. 

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

 
 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy