Stálé rubriky / Management a Leadership
Stálé rubriky

Jak funguje nejlepší tým na světě

10.04.2014  Monika Barton 6  komentářů

O ragby se říká, že je to nejtýmovější sport a bez skvělé spolupráce se v něm dobrý výsledek uhrát prostě nedá. Ani kdybyste měli tým složený z těch nejlepších profesionálů. A i když je ragby v české kotlině sport okrajový, není vůbec nezajímavé se podívat, na jakých principech se budují vynikající ragbyové týmy. A vlastně možná právě proto, že Čechům ragby moc neříká, tak se mohou zejména firemní týmy z tohoto sportu překvapivě hodně naučit. Pojďme nakouknout do šatny All Blacks, národního týmu Nového Zélandu, který je v tomto nejtýmovějším sportu považován za nejlepší na světě.

Jako žena vychovaná ve střední Evropě jsem před svým příjezdem na Nový Zéland měla o ragby jen velmi mlhavé představy. Zcela upřímně – přišlo mi, že není absolutně nic atraktivního na bandě zmazaných zpocených stokilových chlapů, kteří se snaží si vzájemně podrážet nohy kvůli nějaké podivné šišce. Ragby pro mě bylo v podstatě jen jakousi brutálnější variantou fotbalu, takže názor byl jasný – násilí nesnáším a fotbal mě vůbec nezajímá. Po sedmi letech se velmi kaju. Odsoudila jsem předem něco, o čem jsem vůbec nic nevěděla a co je pro mě dnes v práci i soukromí velmi inspirující. 

Nestala jsem se fanouškem ragby z běžných důvodů – nikdo z příbuzných tento sport nepěstoval, nehráli jsme ho na škole a s žádným ragbistou jsem nikdy nechodila. První zvědavost propukla, když jsem zjistila, že v zemi, do které jsem přijela žít, je ragby co do obliby sport číslo jedna, a to napříč geografií, věkem i pohlavími. Nový Zéland je velmi kulturně rozmanitá země s mnoha etniky a náboženstvími. Víra je tam ale jediná a ta všechny spojuje – ragby. „Proč?“ zajímalo mě. „Ragby vyjadřuje naše hodnoty, je to sport pro všechny,“ zněla odpověď. To mě dost překvapilo. Měla jsem pocit, že kdo nemá alespoň metrák a býčí šíji k tomu, nemá vůbec šanci. Při bližším zkoumání novozélandského národního mužstva All Blacks jsem zjistila, že je v něm místo pro různé týpky – od štíhlých dlouhonohých kluků, kteří umějí skvěle kličkovat před soupeřem, po pořízky, přes které zkoušet projít se rovná střetu s parním válcem. V ragby existují jasně dané role a pro každou se hodí někdo s jiným typem talentu. Ta velká různorodost se na hřišti ukazuje jako velká výhoda. Každý hráč si je dobře vědom svých unikátních schopností, které dává svému týmu k dispozici a na které tým spoléhá. Takže vás pak už překvapí podstatně méně, když vidíte copatou blonďatou, možná tak pětiletou holčičku, jak se vášnivě pere o šišku se svým maorským kamarádem. Ano, ragby hrají na Zélandu i holky a chlapi jim v tom drží palce, případně se na hřišti prohánějí s nimi.  

Při ponořování hlouběji do tohoto sportu následovalo další překvapení: odhalení, jak důležitý je poctivý přístup a respekt k soupeři. Všichni chtějí vyhrát, ale v ragby se klade velký důraz na to, JAK se vyhrává. A také JAK se prohrává. I poražený může odejít ze hřiště se ctí – a soupeř mu za to prokáže úctu – pokud nechal na hřišti všechno a předvedl kvalitní a férovou hru. Skóre říká jen část příběhu, stejnou váhu má i průběh zápasu. A velké bitvy jsou velké právě tím, že je v nich obsažena obrovská odvaha, nasazení a fair play. Na ty se pak vzpomíná. V ragby se „nefilmuje“ a nesimuluje, to je pod úroveň. Pokud by to někdo udělal, je mu ostatními doporučeno, aby se šel raději věnovat fotbalu. 

All Blacks, novozélandský nároďák, má jednoznačně výhodu obrovské členské základny. Základny, která vyrůstá na jasně daných hodnotách a pro kterou je černý dres významným symbolem. Černý dres nesmí oblékat někdo, kdo si ho nezaslouží. Nejen jako hráč, ale také jako člověk. Jsi-li All Black, ke kterému vzhlíží celá země, tak se podle toho chovej. Oblékat černý dres znamená být součástí národní legendy – kdykoli se v něm objevíte, jste to právě vy, kdo tuto legendu udržuje živou a hrdou. Patetické? Možná, ale na identitu to má neskutečný vliv. 

Když už je řeč o symbolech, není možné nezmínit haku. Oproti rozšířenému názoru, že je to výsostná aktivita novozélandských All Blacks, se tento „maorský válečný tanec“ provozuje u většiny ragbyových týmů z ostrovů Pacifiku (jako jsou třeba Tonga nebo Samoa). Haka má v sobě velký spirituální aspekt a všechny její pohyby a slova jsou pečlivě vybírány tak, aby co možná nejvíce nabudily veškeré síly, které tým ke skvělému výkonu potřebuje – fyzické, duševní a duchovní. Haka jde za hranice týmu – volá po podpoře okolí, předků a bohů, přináší do úvodu zápasu neskutečné energetické nabuzení. Je to rituál propojující hráče a jejich fanoušky, probouzející hrdost, loajalitu a vášeň. Předvést správně haku je stejně důležité jako uhrát vítězné skóre. 

Co se tedy za úspěchem novozélandských ragbistů skrývá? Poctivá dřina a snaha být nejlepší ve své roli, ale tu musí vyvinout každý, kdo to chce někam dotáhnout a zároveň si zachovat svou sebeúctu. Pak obrovské nasazení a motivace, která nepočítá šrámy a modřiny a která do každé hry vkládá doslova všechno. To už je možná složitější, ale i tomu rozumí většina lidí. Umění je to pak všechno spojit ve vynikající souhru v poli, kdy se v týmu nesčítají, ale násobí schopnosti a nasazení jednotlivců. Tam už vzniká jasný rozdíl mezi dobrým a skvělým týmem. Co ale dělá All Blacks tím výjimečným týmem, je jejich velice úzké propojení s fanoušky i mezi sebou navzájem na základě hodnot, symbolů a silného příběhu. All Blacks jsou doslova „týmem čtyř milionů“ (počet obyvatel Nového Zélandu), reprezentujícím to nejlepší ze své země. V tom jsou nedostižní a na oplátku jim to dodává obrovskou sílu. 

To přece jde celkem snadno implementovat do firemního prostředí! A mnoho firem to už dělá. Technicky to zase není až tak obtížné – stanovit hodnoty, přiřadit k nim symboly a vystavět příběh. Jenže není příběh jako příběh. Silný příběh musí být autentický, jinak nefunguje a zákazníci se fanoušky nikdy nestanou. A to je problém v mnoha organizacích a nakonec i státech – symboly a příběhy jsou vytvářeny u psacího stolu a lidé je nežijí, nejsou jejich součástí. Tato doba přináší velké příležitosti k vytváření a sdílení dobrých příběhů a věřím, že firmy, které je budou mít, se o svou fanouškovskou základnu nebudou muset bát. Takže otevřete dveře a nenechte své fanoušky stát před vaší šatnou. To by totiž All Blacks neudělali. 

Foto: Flickr user Marc

Radim Koštial

kia whakata hoki au i ahau hi aue, hi ko aotearoa e ngunguru nei au! au! aue ha! ko Kapa O e ngunguru nei au! au! aue ha! i ahaha ka tu te ihiihi ka tu te wanawana ki runga i te rangi e tu iho nei, tu iho nei ponga ra! Kapa O ! ponga ra! Kapa O ! aue hi!

10.04.2014 15:35   Reakce

Monika Barton

Ka mutu te waiata waiwaiā ko tērā; ko te huatau ai o ngā kupu me te pai o te rangi! Radime, pozoruješ, jak se HR kavárna stává světovou, právě jsme rozjeli první diskusi v kultovním cizím jazyce – maorštině! :-) Kapa o pango je moc pěkná haka.

11.04.2014 02:58   Reakce

Jarek Procházka

Moniko, perfektní článek a přirovnání. V IT existuje velmi úspěšná metoda vývoje software zvaná Scrum – ne nadarmo je použit termín z rugby ;) různé role a všichni jsou třeba. No a když jsi psala o haka, tak nezapomenu na tento haka-soubor mezi All Blacks a Fiji: https://www.youtube.com/watch?v=PBlu8StfXtM

10.04.2014 18:41   Reakce

Radim Koštial

https://www.youtube.com/watch?v=tdMCAV6Yd0Y

10.04.2014 18:57   Reakce

Monika Barton

Přidávám jejich "zlatý moment" 2011 – 24 let na něj čekala celá země. Zasloužili si ho na 1000%. Zejména Richie McCaw, kapitán, hrál finále se zlomenou nohou. https://www.youtube.com/watch?v=lEr4AaAQRkA

12.04.2014 14:14   Reakce

Jarek Procházka

Jj sledoval jsem, byla to jízda a fandil jsem jim ;) Mimochodem na LindekIn jsou na článek také krásné ohlasy a lajky ;)

14.04.2014 14:00   Reakce

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy