Stálé rubriky / Management a Leadership
Stálé rubriky

Co mají lezení a byznys společného? – část II.

V první části naší paralely mezi lezením a byznysem jsme se zabývali jednoduchostí a tím, jak a proč je složité ji v organizacích prosadit. V druhé části popolezeme výše a zaměříme se na další podobnosti lezení s byznysem, konkrétně na důvěru, chyby a profesionalitu.

První část stěny máme zdárně za sebou, tak hurá do druhé. Teď ještě kousek chůze a pomalu koukám na tu polici nad námi. Lezení je pořád ještě lehké, asi za II. podle UIAA, navíc jsme překonali jen několik málo výškových metrů, maximálně deset, ale ta hladká stěna, její položení a hluboká údolí přímo pod ní mi říkají, že tam to pro mě bude asi krušné. Stojím pod policí, vyzkouším první krok a vnímám ten pocit. Udržím to? Zvládnu ty pohledy do strany a dolů? Co když spadnu? Zabiju se? Zachytne mě ta malá placka pode mnou? Mám se radši navázat? Mám se radši vrátit, dokud to jde? Ale vždyť to je takové lezení, co na stěně přeskáču během minuty, jak bych je mohl nedat? říká druhý hlas. A je to tady, další krásné zrcadlo pro byznys: důvěra a víra ve vlastní schopnosti a zkušenost. 

Mám provést stejný úkol, věc, kterou jsem dělal mnohokrát a vážně ji umím a dělám ji rád. Měl bych si tedy věřit, ale přesto jsou zde obavy. Tento workshop, prezentaci zákazníkovi, prodej i analýzu jsem dělal už mnohokrát, mám je zvládnuté, ale i tak mám mravenčení. Je to totiž za jiných podmínek, je to v jiném prostředí a kontextu. Pro mou mysl jde tedy o něco nového. Místo pohybu vpřed přemýšlím a říkám si, jestli to zvládnu, jestli na to mám. Okamžitě vnímám, co je třeba dělat. Je třeba konat, nepřemýšlet! Teď si uvědomuji asi nejdůležitější lekci výletu: paralýza a strach vznikají jen v momentě, když se zastavím a řeším, co bude. Zvládnu to? Nezvládnu? Kam bych padal? Je zde asi 300m svah, ale tady hned pod námi police, co mě může zachytit a už to jede… Stát a čekat je to nejhorší, stejně jako v byznysu. Je lepší udělat krok, učinit rozhodnutí, i když třeba bude špatné (z toho se aspoň můžu poučit), ale hlavně nestát a nepřešlapovat! Horší, než udělat špatné rozhodnutí, je neudělat žádné. Takže nádech, výdech a pojďme do toho! Ha! A jak to šlo snadno, jsem nahoře! Jakmile je člověk v pohybu, najednou se vše děje samo, vše na sebe navazuje, i když jsem se radši na ten kousek navázal. Navázal, navázal, ale lano stejně jen tak volně vlálo vedle mě. Správně, je to o důvěře nejen v sebe a své schopnosti, ale i o důvěře v parťáka, v tým a kolegy. Jsem na laně a to někdo drží, někdo, kdo má teď můj život částečně ve svých rukách. Můžu si dovolit udělat chybu a on mě podrží. Jak je důležité vědomí takové maličkosti! Můžu si dovolit udělat chybu! Je zde někdo, kdo mě podrží! Důvěra a vědomí, že můžu udělat chybu, dělá s myslí zázraky. Plotnu přelézám jako nic, však jasně, takové lezení dávám na stěně s lehkostí kamzíka.

Když nemáme v organizaci nikoho, o kom víme, že by nás v případě chyby podržel, pak jsme logicky při rozhodování paralyzováni strachem a bojíme se udělat jakýkoli krok (většinou nevědomě). Proto se setkáváme se situacemi, kdy ve firmách a hlavně ve větších korporacích radši nerozhoduje nikdo. Zříkáme se odpovědnosti, protože máme strach udělat chybu. Tu se bojíme udělat proto, že není nikdo, kdo by nás na našem laně korporace podržel. Jste manažer nebo vedete tým? Pokud ano, dáváte svým lidem prostor udělat chybu? Využijete moment chyby k tomu, abyste dali člověku věcnou zpětnou vazbu, ze které se může poučit a stát se lepším, nebo nemilosrdně trestáte? Vždyť to naši firmu stálo peníze, zakázku nebo dokonce zákazníka a dobré jméno firmy! Ten člověk musí pryč a hned! Pak na jeho místo přijde nový a udělá tu stejnou chybu... Jestliže člověka, který chyboval, hned neodstraníte, ale poskytnete mu zpětnou vazbu, ze které pochopí své pochybení i jeho důsledky, pak máte téměř jistě zaručeno, že už stejnou chybu neudělá. Naopak tím, že ho propustíte, odchází drahocenná lekce a pravděpodobnost, že nově příchozí člověk bude chybovat stejně, je tak větší.

Jak často se také v životě a práci otočíme a vrátíme se, nebo ani nezačneme s něčím, co má punc nejistoty a rizika. Bohužel nebo bohudík, právě tam ale leží úspěch a poklady. Díky těmto těžkým krokům rosteme a překonáváme naši komfortní zónu. Riziko jít do něčeho, co je na hraně, nás nutí udělat něco, díky čemu nejsme zcela v pohodě. Toto riziko od nás vyžaduje momentální vypětí sil, nekomfort, trochu obav, ztrátu kontroly nad vším. Všímáte si, jak často v běžném životě jedeme na pohodlného autopilota a rizikové momenty vytěsňujeme dokonce i pojištěním před životem? Odpovězte si, kolikrát za den překračujete hranice pohody a jak často zůstáváte v pohodlí zvyku? Jste si teď vědomi sami sebe? Nejedete na autopilota? Kdy naposledy jste se naučili novou věc? Kdy naposledy jste překročili svoji komfortní zónu? Myslím to vážně. Přestaňte teď číst a napište si odpovědi.

„Odvážit se, znamená na chvíli ztratit pevnou půdu pod nohama. Neodvážit se, znamená ztratit sám sebe.“ Sören Kierkegaard

A ještě poslední paralela: Ne všichni, kteří se tváří a nám se dokonce jeví jako profesionálové, jsou profesionálové a vědí, co dělají. Paralelu nám dokreslí poslední příběh. Kráčíme po mírně stoupajícím ledovci směrem ke skalnímu výšvihu pod Cerro Tore na pomezí Chile a Argentiny. Hledat cestu ledovcem není zase tak obtížné. Členitý tedy ledovec je, to ano. Trhlin je taky spousta, ale nejsou v něm zásadní séraky ani rozdíly ve výšce jednotlivých částí, vidět je daleko a led je docela kompaktní. Jdeme tedy tak, jak se nám zdá, že je to nejlepší a nejbezpečnější, dokonce ani nejsme navázáni na lano. Najednou vidíme z boku výpravu, družstvo asi o pěti lidech vedené horským vůdcem, jak směřuje k nám. Všichni samozřejmě navázáni podle příručky. Zrychlíme a jdeme trochu bokem, nechceme, aby nám horský vůdce začal vykládat, že musíme být navázáni také, i když víme, co děláme. Díváme se, že jdou pořád v naší cestě, stále za námi. Zkoušíme tedy zase nelogicky uhnout a udělat okliku, ale oni se nás pořád drží. Nakonec rezignujeme, zastavíme, fotíme a chceme je nechat přejít. Však jsme tady sami za sebe na svou odpovědnost, povolení máme, tak co. Skupinka po chvíli dorazí k nám a horský vůdce se ptá, kudy půjdeme dál, že by šli za námi...

HR lidé to asi znají nejvíce, ale my ostatní máme také hodně zkušeností s tím, když se někdo prezentuje jako profesionál, a ve skutečnosti jím není. Kolik z nás si ale uvědomuje, že my sami si mnohdy na ostatní projektujeme své dovednosti, zkušenosti, ty druhé vidíme v tom nejlepším světle a sebe nejhůře. Říkáme si: On je dobrý, vypadá tak sebejistě, mluví tak pevným hlasem, a pak jsme překvapeni, že i tento řečník měl trému, že i tento manažer si nebyl jistý svým rozhodnutím, že i tato žena potřebuje slova podpory. Všichni jsme lidé a máme pochybnosti, trému či obavy. Souvisí to s již zmíněnými hranicemi naší komfortní zóny. Obavy, tréma a strach nastupují, když z této zóny vystoupíme. Je to normální, setkáváme se s něčím neznámým. Čím častěji však budeme svou zaprděnou ohrádku komfortu opouštět, tím méně nás bude náš strach v nových situacích paralyzovat, a naopak se dostaví jistota a profesionalita. Přesně ta, kterou jsme si projektovali na všechny kolem sebe.

Až půjdete příště na hory nebo jen na podzimní procházku, sledujte své chování a promítněte si je na svoji firmu, živnost, pozici ve firmě a opakované problémy a situace, které se vám dějí. Otáčíte se při první těžkosti? Zažene vás první deštík? Nebo naopak razíte bezhlavě vpřed? Třeba také uvidíte nějakou paralelu s byznysem… 

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy