Stálé rubriky / HR – Human Relations
Stálé rubriky

Občas se ze zvyku ohlédnu po korporaci za zády, ale ona už tam není, tak jdu dál

10.12.2012  Hanka Kejhová 0  komentářů

Před několika měsíci se Barbora Stejskalová rozhodla odejít z místa personální manažerky společnosti T-Mobile a založit vlastní poradenskou firmu Human Garden. Motivem k napsání tohoto rozhovoru byla nepřehlédnutelná osobní transformace Barbory a  zvědavost, jaké to je, udělat tak zásadní změnu.

Opustila post, kde sbírala jednu cenu za druhou – za personální projekt roku, nejlepšího zaměstnavatele roku či osobnost v oboru lidských zdrojů. Žebříček Hospodářských novin ji zařadil mezi 25 nejvýznačnějších žen českého byznysu. Ocitla se vedle úspěšných žen „první ligy“ jako je Táťána le Moigne z Googlu, právnička Vladimíra Glatzová, Muriel Anton, generální ředitelka Vodafonu či Eva Štěpánková, majitelka kosmetické firmy Ryor...

Barboro, nechybí ti brand zavedené firmy?

Značka pomáhá, otevírá cestu, je to velké plus, ale není to všechno. Neznamená to, že všechno bude automaticky fungovat. Ten rozdíl, že tu značku už nemám, je relativní, protože pořád mě lidé na trhu znají. Ale já si té svobody bez značky užívám. Samozřejmě odpovědnost k firmě, k T-Mobilu, byla obrovská. Nyní jde zase o trochu jinou odpovědnost – vůči sobě a tomu, co chci nabízet klientům. Mám ale pocit, že ten element odpovědnosti vůči sobě je nyní silnější, než když jsem byla zaměstnaná. V bývalé práci jsem měla spoustu odpovědnosti, ale někdy se člověk sám k sobě choval až nezodpovědně. Jde třeba o situaci, kdy jsi v práci od nevidím do nevidím a přitom děláš věci, které jsou kompromisní. Obrovskou změnou v mém současném životě je to, že když budu dělat nesmysly, je to jen moje vina. Zkouším, možná si nabiju nos, ale pořád je to moje.

V T-Mobilu jsi vybudovala koučovací kulturu. Kdy tě chytil seberozvoj tak, že jsi cítila, že se něco láme a otáčíš kormidlem jinam?

Pamatuji si, že jsem byla v roce 2007 s kamarádem koučem v Londýně na semináři Antony Robinsona. Tam to bylo úžasné, byla to nová dimenze toho, jak funguje mysl včetně toho, že jsme tam chodili po žhavém uhlí. Nebylo nás tam pár, byly tam tisíce lidí a všichni to zvládli. To byla jen taková ukázka, vstup do tréninku. Přišlo mi to zajímavé a od té doby jsem se tomu věnovala více.

Kdy přišel zásadní osobní zlom?

Vlastně to nastalo v době, kdy mi bylo nejhůře. Nejvíce mě oslovilo neurolingvistické programování. A to mi ve finále pomohlo překonat i soukromé problémy. A paralelně to souviselo s tím si uvědomit, kde jsou hranice, které by si člověk měl pro sebe vhodně nastavit. A to není tak jednoduché, protože mi trvalo dlouho dobrat se toho, kdo jsem já. A ta cvičení, která jsme zkoušeli, nefungovala vždy stoprocentně. Nešlo o týdny, ale o měsíce. Pak vše vygradovalo určitou životní situací a vyústilo v nové silné sebepoznání, které mě těší.

Báro, potkala jsem tě na konci tvé kariéry v T-Mobile na semináři firemních konstelací. Místo procesově orientované manažerky přede mnou najednou stála rozzářená žena, která se nebojí experimentovat. Co se stalo s tebou a světem okolo?

Změnilo se toho hodně. A je to přesně to místo, kde teď toužím vyvolat dialog s lidmi. Mám pocit, že se teď na trhu nabízí hodně různých i alternativních věcí, které by bylo nemyslitelné ve firmě dříve nabízet. Ale i pro řadu lidí v soukromí je to pořád novum. Teď jde o to, aby to, co se nabízí, bylo také kvalitní. Aby se „odplevelilo“ to špatné a časem se to dobré stalo pro firmy standardem.

Vnímali lidé v týmu, že se s tebou něco děje?

To bychom se museli zeptat jich. Myslím ale, že ode mě dostávali více šancí. Měla jsem radost, když na něčem pracovali a mohla jsem jim říci – hele, to bylo dobrý. Líbí se to ve firmě, ale i venku. Osobně jsem potom začala firmu vnímat a cítit jinak, než to bylo předtím, přestože jsem s lidmi pracovala ráda odmalička. Ale po té změně to najednou bylo takové vnitřnější. Někdy to jen na člověku není vidět, protože já jsem člověk, byť to tak nevypadá, docela stydlivý.

Ty jsi nebyla holčička suverénka?

Ne. Když jsem byla vyvolaná, tak jsem mluvila tiše a kuňkala a byla jsem celá rudá. Musela jsem se později naučit překlopit do role – tak, tady si stoupni, tady je tři sta lidí a něco řekni. Když jde o téma, které se mnou rezonuje, je to lepší. V korporacích musí člověk myšlenky prosadit, často se diskutuje o tématech, která nejsou příjemná. Bylo těžké hledat balanc a postavit se lidem v těžkých chvílích. Třeba v situaci, kdy je krize a nezvyšují se mzdy. Nebo se jdou lidem sebrat benefity nebo se propouští. Zaměstnanci často nahlížejí na manažery s postojem – no jo, to jsou „voni“. Ale párkrát se mi stalo, že zaměstnanci přišli a řekli, děkujeme, to bylo super. V té firmě bylo tisíc lidí, ale kdyby tam byl jeden, kterého člověk nějak posunul nebo inspiroval, tak to přebije problémy a špatné zprávy, které v praxi nastávají.

Zaujal mě název firmy, kterou nyní buduješ – Human Garden. Jak jsi na něj přišla?

To bylo veselé. Většina lidí, která chce mít firmu, začne spekulovat o „nepodstatné“ maličkosti, o názvu. Kamarádi říkali, podnikej pod svým jménem, je to značka. Napadalo mě třeba Stejskalová& Partners. Pak jsem si na internetu našla, jak vzniká název firmy. A přestože to často nedělám, protože nemám čas, tak jsem v diskusích narazila na lidi, kteří byli ve stejné fázi jako já. Patlali a bořili se v tom stejně jako já. Tak jsem si říkala, buď v klidu a ono to přijde.

A jak se název vyklubal?

Byla jsem v jednom z nejkrásnějších zahradních center v Praze s kamarádem koučem a byl nádherný horký letní den. Nakupovali jsme spoustu květin na jeho terasu a dali si oběd. Pořád jsem ho otravovala s  názvem. A on říkal, tak ta tvoje firma bude co? A já na to – tohle, tohle všechno rozkvetlé, to je moje…To budeš zahrádkářka nebo zahradnice? A já jsem opravdu zahrádkářka, protože jestli si na něco udělám čas, tak na zahradu. Jsem zemitý typ a miluju rostliny. Pak jsem seděla doma a napadlo mě Human Garden. Tak jsem to v euforii hned psala kamarádovi. A on vlažně – no, dobrý… Ale mě to drželo a řekla jsem si, že „human resources“ mám už plné zuby. Ale to „garden“ je to moje vnitřní a „human“ zase můj byznys.

Co v  portfoliu činností Human Garden budeš dělat ty a co necháš parťákům?

V této fázi nás není sto jako v  zavedené konzultantské firmě. Když vezmu nejbližší období, tak jde o to tu firmu řídit, s týmem přicházet s novými nápady, rozjet obchod. A zároveň si nechat část kapacity na svůj rozvoj a moji práci s jednotlivci a týmy. Firmu jsem nezaložila, abych byla jen kouč. Jednu dobu jsem si říkala, co kdybych začala žít na chalupě? A dělala jen poradenství a koučink? Ale pak jsem si řekla, že ještě nejdu do důchodu. Láká mě něco budovat. A protože jsem vzešla z obchodu, tak jsem toužila jít za klienty, nabízet jim něco, co potřebují a to by mi při čistém koučinku chybělo.

Jsi ve fázi života, kdy už nejsi „zajíc“. Zůstává mi rozum stát nad třicetiletými kouči s několikaměsíční praxí v byznyse, kteří školí za třicet tisíc na den…

Mám jednu vlastnost, kterou nevím, jak přesně popsat. Nikdy nebudu předstírat, že něco umím, když toho umím pět centimetrů. I když jsem byla v oboru personalistiky pokročilá, tak jsem si říkala, vždyť toho ještě tolik neumím… Když jsem přišla do Prahy, tak jsem možná byla i trochu naivní. Nestudovala jsem ani v Praze. Dojížděla jsem denně na vysokou školu, protože jsem z Blanska, to je oblast Moravského krasu. Byla jsem studentka, co ráno vstane, v pět jde na vlak a večer se vrátí domů. Neznala jsem ani vysokoškolské koleje. Takže jsem si moc neužila ani studentského života a nenasávala plně kulturního života, což k tomu věku patří. Točila jsem se kolem dětí, protože jsem dělala pedagogickou fakultu a moc mě to bavilo. Ale tu nenasycenost v této oblasti jsem si později uvědomila.

V tvých úvahách se často objevuje koncept „mentálně zdravé firmy“. Proč?

Připadá mi, že se teprve pootevírají dvířka k pochopení té myšlenky. Doba dozrála, ve firmách jsem jako kouč potkala plno lidí, kteří doslova odpadají, jak fyzicky, tak psychicky. Anebo se dostali do fáze čtyřicátníků, že ledacos vybudovali, ledacos mají, tedy pokud mají za sebou úspěšnou kariéru a říkají si – co dál? Hledají sebe, další cestu a to jsou ti šťastnější. A pak jsou ti, co se jim nedaří a přicházejí o práci. Situace na trhu je náročná a ještě chvilku to potrvá. Dokud management firem nepochopí, že pokud ti lidé nebudou v pohodě, tak se od nich zázraků nedočkají. Nelze donekonečna zvyšovat výkon tím, že se jen utahují šrouby. A jaký pak je život těch lidí, když stále nestíhají, nemají svůj vlastní život a srovnané priority? Mentálně zdravá firma by měla být naprostým základem pro to, aby firma mohla prosperovat

Lidi si díky technologiím osvojili zvyk pracovat v neděli, jenže v pondělí nejdou na golf. Takže ve výsledku pracujeme pořád, při odpočinku cítíme vinu…

To je přesně ten pocit – že bychom si dovolili jít na kafe ven, když je úterý jedna? Co kdyby mě někdo viděl? Přitom každý večer vysedáváme u počítače. Jenže ne každý je takhle disciplinovaný. Řada lidí to má nastavená jinak – v práci si odpíchne čas a jsou i takoví, kteří nechtějí pracovat vůbec. My dvě se pořád bavíme o motivovaných lidech. Čím je firma větší, tím hůře se nastavují pravidla pro svobodu. Manažeři se z pochopitelných důvodů bojí to pustit. Takže rozumím tomu, že při určité velikosti firmy je třeba postupovat s nějakými pravidly.

V zaměstnání je vše „předvařené“, ještě tě postrkují manažeři. Oproti podnikání mi to připadá jako laskavý doprovod za ručičku…

To pochopí asi jen podnikatelé. Když mám vlastní firmu, tak to vidím. Týden něco intenzivně dělám a žádná výplata nepřijde, protože začínám. Může se stát, že lidé ve firmě celý den nic nedělají a stejně jim výplata přijde. Mně pomohla jedna věc, abych neztratila sebedisciplínu. Nedávala jsem si roční pauzu, jak je u manažerů obvyklé. Samozřejmě, že bych si našla zajímavou náplň. Abych si udržela disciplínu, tak jsem nepřestala používat technologie s kalendářem. Dodržuji pracovní dobu, která zohledňuje i režim dětí a pořád v diáři něco mám. Schůzky, pracovní příprava, golf – kolonky jsou zaplněné. Dělám to proto, abych měla pocit, že se někam posouvám. Některé dny je toho hodně, zařizuji spoustu věcí, běhám, a pak si prostě řeknu – když dneska udělám tyto tři věci, tak to stačí a jsem spokojená.

Když jsme se spolu seděly při rozjezdu firmy (září 2012), tak jsem vnímala, že jsi zavalená úkoly. Ale vším prostupovalo přesvědčení – nevím, proč bych to zrovna já nezvládla?

Když mě přepadají takové myšlenky, tak si říkám, podívej se na trh. Kolik lidí podniká, proč bys také nemohla dělat něco takového? Občas se ještě ze zvyku ohlédnu po té korporaci za zády, ale ona už tam není. Tak si řeknu, aha, jdi dopředu. A toho se hodně lidí bojí. Nejsem ale „kamikadze“, mám relativně dobrou výchozí pozici pro založení firmy. Nezanedbatelná věc je předem si promyslet finance. Udělat si přípravu, protože firma na začátku stojí peníze. Také si říkám, chudáci lidi, kteří jdou postavit fabriku, kupují auta, zařizují obchody... V tomto oboru jsem toho ušetřená, nicméně náklady to také s sebou nese. Vše bude záviset od toho, jak se nám bude dařit.

Jsi tahoun, máš dvě předškolní děti. Děláš si varianty různých životních scénářů?

Vždy jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych nějakou práci neměla. Ne, že bych o tom přemýšlela ve dne v noci. Vždycky jsem ale ty scénáře měla. Nejsem člověk, který se zuby nehty drží nějaké židle, ale říkala jsem si, mám tyto cesty a alternativy. A to se mi vždycky vyplatilo. Ať už jsem prodávala na IČO, nebo jsem školila, dělala všechno možné. Jednu dobu jsem byla i na přepážce na poště. Byla jsem au pair, učila se angličtinu po nocích… ničeho z toho nelituji.

Podnikání má výhodu, umožňuje flexibilitu. Využíváš ji?

Výborné na podnikání je, že když je hezky, tak si člověk může zajít třeba na golf. To, co jsem neodchodila na golfu za posledních pár let, jsem si vynahradila tento podzim. Najednou to jde, přestože je pracovní den. Nedávno jsem si dopřála dovolenou a někdo mi říkal – mně se to líbí, vy jste si sotva založila firmu a jedete si na dovolenou… Tak jsem mu říkala, teď jsem udělala jednu část ve firmě, dopřeju si ten týdenní odpočinek a pak se vrhnu do další fáze. Sama pro sebe jsem si pak říkala – no, to je fakt dobrý.

Jak přemýšlíš o tom, co je před tebou?

Dám si rok až dva. Uvidím, zda mě podnikání bude bavit, jestli najdu lidi, které to bude bavit se mnou. A jestli to také funguje a vydělává. Chci být majitelka, ředitelka, možná přijdou nějací partneři. Nevím… Za určitou dobu si řeknu, chci to? Nechci to? A zase se asi rozbalí nějaké cesty. Bude se firma rozšiřovat, nebo se přikloním k  jedné funkci? To vidím u řady firem, začínají se vším možným a pak se tam objeví nový ředitel a majitel se věnuje jen určité části té firmy. Záleží na tom, jak si firma povede. Firma může fungovat, ale mě to třeba nebude bavit, tak je varianta ji prodat nebo zavřít. Nebo si mohu najít nějakou jinou práci, věnovat se třeba koučinku. Naplánovala jsem si sice nějaký horizont, ale nestresuji se tím. Teď jsme se jednoduše vrhla do práce.





Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Hanka Velíšková

Personální ředitelka společnosti KPMG

Vendy Jersáková

HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy