Stálé rubriky / HR – Human Relations
Stálé rubriky

HR trend současnosti – dehumanizace náboru

08.03.2015  Petr Skondrojanis 9  komentářů

Za devatero horami a devatero řekami, v zemi s úplně odlišnými zvyky, než jsou ty naše, sídlí jedno kompetenční centrum. Kromě jiných úkolů dostalo před rokem na starost nábor. Českou republiku má v rámci nejmenované velké globální společnosti na starosti „nejmenovaný HR inženýr”, jehož jméno opravdu není podstatné, často na ně on sám zapomíná. Je přece ve struktuře a jeho úkoly jsou pevně nastavené, jsou jistotou v jeho životě.

Z konce potrubní pošty, kterou má u svého stolu ve výši očí, se ozve rachotící zvuk, právě dorazivší kapsle. HR inženýr kapsli vyjme, otevře a přečte si „job description”.

Big data odhalí váš nedostatek v Javascriptování

HR inženýr (myslím, že recruiteři budou muset mít v blízké budoucnosti technické vzdělání) zadání v podstatě ani moc nerozumí, protože zavolat přímému zadavateli a zjistit si více o jeho potřebách, by byla „ztráta času”, a navíc hledání, kde ústí další konce potrubní pošty. Na to HR inženýr nemá čas. Zadá kritéria do superpočítače (asi už dnes velmi malého).

Superpočítač, nebo chcete-li big data analyzér třidy 2.12 společnosti IBM, používající software Excellence sniffer 3.0, začne podle kritérií vyhledávat potřebnou shodu po sociálních sítích, na různých fórech, LinkedInu, diskuzích, zkrátka začne prohledávat elektronickou stopu každého, kdo se pohybuje v zadaném perimetru, a zpracuje seznam nejpřesnějších profilů. Podle toho, jak o dané technologii nebo jiné kompetenci lidé mluví, čtou nebo ji komentují, pak přiřadí stupeň relevance.

Člověk je nevýkonný, tedy nedůležitý

HR inženýr se zaraduje, protože profilů se stupněm relevance 4–5 přišlo ideální množství, jeho nadřízený „Nadřízený HR inženýr” bude potěšen a možná za splnění tohoto úkolu přijdou i malé prémie.

Další automatický program osloví vygenerované ideální profily a pošle jim vygenerovaný popis pozice. Pokud se jedná o pozici, která je standardní, tak pošle i možnou nabídku. Tento proces je stále automatický – i když je pod ním podepsaný „HR inženýr”, tak se zatím ničeho od zadání vstupních kritérií ani nedotkl. V podstatě si profily ani nepřečetl; není to jeho práce, na takové věci by byl velmi drahý.

Ideální profily, které tato nabídka zaujme, si „dají tu práci” a vypracují a pošlou svůj životopis na uvedenou adresu. Tam budou jejich CV opět analyzovány počítačovým programem, který vyplivne pět nejvhodnějších. Těm budou zaslány doplňující otázky s linkem na aplikaci, kde mohou nahrát na video své odpovědi, jež vyhodnotí software na rozpoznávání potenciálu.

Pokud bude ještě fungovat trocha zdravého rozumu, tak alespoň těchto pár vyvolených, kteří si „dali tu práci” a vše zadané splnili na jedničku, potká HR inženýr a zadavatel pozice (tedy manažer, který hledá lidi) osobně. Možná.

Je totiž reálné, že za chvíli nebude platit ani to, a oni algoritmicky svým personálním zašifrovaným klíčem podepíší smlouvu a vše potřebné k nástupu na danou pozici obdrží elektronickou poštou. A objeví se mezi lidmi, kteří jsou svou kulturou, zvyky a společenským nastavením na tisíce kilometrů vzdáleni od HR inženýra a jeho vnímání světa.

Mezitím na druhé straně routeru…

Uchazeči, kteří do tohoto procesu vstupují z druhé strany, mají daleko do automatizace takového jednání. Za prvé, hledají práci. Ti, kteří ji nehledají, ale jsou osloveni „headhunterem” (HR inženýrem), přijdou večer domů a nadšeně své partnerce povídají, že dostali zajímavou nabídku a možná budou mít lepší práci.

V obou případech tito lidé prožívají emoce, nadšení, radost nebo naději, že brzy konečně najdou práci a nebo najdou lepší práci a nebo jen zkusí změnu, kterou se bez takové pobídky často báli udělat.

A tak se vrhnou do psaní či úpravy životopisu, píši motivační dopis, mění si fotku a upravují svůj profil na LinkedInu. Věnují tomuto procesu energii a spoustu času a pak čekají a čekají, až jim přijde odpověď, že byl vybrán lepší kandidát. A že na tento e-mail nemají odpovídat, neb je automatický.

Myslel jsem si, že už nám to konečně došlo! Naše vztahy se virtualizují. Možná je to dobré pro globální virtuální týmy, ale potřeba mít fyzický kontakt nejde dle mého nahradit.

Možnost popovídat si s druhým člověkem osobně, vytvářet vztah a osobní interakci a respektovat druhé mizí ze společnosti stejně rychle, jako nám tají ledovce. A bohužel podobně jako ledovce je to i vnímáno! Problém? Ano, ale ne náš, takže jej neřešíme.

Když jsem si četl skvělé články kolegů, kteří přinášejí různé trendy pro HR v roce 2015, tak jsem si uvědomil, že jsme na začátku této dehumanizace a že to bude mnohem horší, pokud my sami nebudeme chtít změnu. Technologie, které jsou zpočátku vždy vytvářené v dobré víře bořit hranice, nakonec tyto hranice nastavují ještě pevněji. Naši společnost ovládá nedostatek času, a tak jsme ochotni využít každý trik, jak čas trochu ušetřit – bohužel ne proto, abychom jej pak mohli trávit třeba s rodinou nebo svými koníčky, ale proto, abychom byli ještě efektivnější v práci a obrat firmy se každý rok zvýšil.

Neúspěšní kandidáti prožívají frustraci z toho, že neuspěli a že jim nikdo neřekne, proč. Zklamání bohužel zažijí i ti, kteří byli osloveni headhunterem. Neuvědomí si totiž, že headhunterům nejde o ně, ale většinou jen o to, aby z nich udělali položku v „longlistu”. I těmto lidem nyní hlavou probleskne myšlenka, že možná nejsou „tak dobří”. Motivace se snižuje, narůstá strach ze ztráty práce a bobtná myšlenka „asi o mě nebude takový zájem, jak jsem si myslel”.

Cílem je přece mít jen toho jednoho levného automatického HR inženýra v tom jednom skvělém centrálním kompetenčním centru.

Opravdu to nejde jinak? To už jsme sami sebe odevzdali pokroku?

Vůbec nám nedochází, kam se posouváme a že na konci této cesty budeme velmi osamocení a nešťastní. Napadlo vás někdy, že důvodem různých konfliktů je narůstající frustrace lidí a že způsob, jakým se firmy chovají ke svým zaměstnancům nebo uchazečům o zaměstnání, k této frustraci poměrně dost přispívá?

Často mi chodí odpovědi na pracovní nabídky, které uveřejňuji. Odpovídám všem a všem píši, proč jsem si je nevybral, pokud mi jejich profil nepasoval, často i diskutujeme, zda to vidím správně. A co je zajímavé – v mnoha, opravdu mnoha případech mi za zamítnutí dokonce poděkuji, protože většinou žádnou odpověď nedostanou.

Pokud jste IT profík a firmy se o vás perou, tak si přečtete tento komentář s úsměvem a klidným srdcem, že vám se to stát nemůže. Možná ne, kdo ví… Třeba právě v tuhle chvíli nějaký superpočítač vyhodnocuje vaši diskuzi o nové verzi PHP na nějakém fóru a usoudil, že o tom nevíte dost. Což je v podstatě ta lepší varianta, protože v tom případě vás nikdo nebude kontaktovat.

Jsem rád, že mám ten luxus neúspěšným uchazečům poděkovat za čas, energii a říci jim, proč neuspěli, respektive proč jsem si je nevybral. Myslím, že ne obou stranách zůstane jakýsi lepší pocit z té obyčejné lidskosti. Myslím, že mohou přijít domu a podívat se třeba na nějaké vzdělávací kurzy, které nemají, a byly by potřeba, nebo si uvědomí, že by měli představit své schopnosti a znalosti jinak. Anebo zjistí, že mnou uveřejněná nabídka nebyla lepší než práce, kterou dělají teď.

Připadá mi, že po té hromadě energie, kterou uchazeči vynaloží, aby se přihlásili na nějakou pracovní pozici, je obyčejnou slušností jim za tuto energii poděkovat. Třeba e-mailem. Já píši maily rád. Ale psané osobně, ne automaticky vygenerované z centrálního superpočítače v kompetenčním centru v Indii.

Já osobně budu proti této dehumanizaci dál bojovat osobním kontaktem. A co vy?

foto: Flickr user rbbaird

GARANTI RUBRIKY

Hanka Velíšková

Personální ředitelka společnosti KPMG

Vendy Jersáková

HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy