Stálé rubriky / HR – Human Relations
Stálé rubriky

Co je základem každé firmy? Nezapomínejme, že její lidé…

Jeden známý mě požádal, zda bych své zkušenosti ze světa podnikání a personalistiky nezkusila shrnout do článků, které by čtenáře inspirovaly, nabídly jim různé pohledy a třeba i v lecčems otevřely oči.

Otevřít oči. Tenhle výraz mne zaujal. Už dlouho cítím, že svět je tvořen především námi samými. Že každou firmu tvoří v první řadě lidé, ne stroje nebo počítače. Právě to je hlavní důvod, proč ve své firmě nemám žádného personalistu. Když ho budu mít, ubude mi práce, ale také ztratím cenný přístup k tomu nejdůležitějšímu: ke svým kolegyním a kolegům, k jejich přímé reakci, potřebám i pocitům, radostem i starostem. 

Myslím, že velké procento top manažerů a ředitelů s tím nesouhlasí nebo to nechápe. I já jsem byla taková. Změnila mě až zkušenost na Ukrajině. Přijela jsem tehdy do Stryje jako nově jmenovaná ředitelka továrny – velká dáma, v kostýmku na vysokých podpatcích, na úrovni. Chtěla jsem budovat kariéru a vydělávat velké peníze.

V prvních pracovních dnech jsem řešila zejména účetní závěrku a související čísla. Snažila jsem se dostat k výkazům, měla na stole stohy dokumentů, pokoušela jsem se v nich zorientovat a nalézt systém. Mým cílem bylo najít cestu, kterou by firma mohla v nadcházejícím období jít. 

Zpočátku to bylo opravdu těžké. Komunikační bariéra, věkový rozdíl mezi mnou a zaměstnanci (mně bylo sedmadvacet, většině týmu přes čtyřicet), kulturní rozdíly mezi střední a východní Evropou, návyky a celkový styl života… Abych před sebou stále měla alespoň nejdůležitější úkoly, napsala jsem si priority na tabuli v kanceláři. Jednou z nich byla personalistika: zavést jasný organigram, odpovědnosti a kompetence, nastavit týmy i směny, mzdy a odměny, popisy pracovních pozic. A především – podepsat se všemi zaměstnanci pracovní smlouvy, protože už přes rok pracovali bez jakéhokoli dokumentu… S tím souvisel i další můj cíl: nalézt způsob, jak všechny motivovat k lepším výkonům a vyšší angažovanosti. Zní to velmi formálně. A já to vše také velmi formálně a oficiálně vymyslela a připravila.

A… výsledkem bylo fiasko. Nikdo nechápal, co dělám, proč to dělám a jaký to má celé smysl. Pro členy týmu to zkrátka bylo příliš složité a abstraktní, aby to byli schopni pochopit, natož pak aplikovat v praxi. 
Měsíc mé práce tak skončil v odpadkovém koši a paní ředitelce spadl hřebínek. Byla jsem zoufalá. A v tom okamžiku se objevil ON. Pan Maryan. Dnes mohu říci, že to byl můj strážný anděl.
Maryan byl asi šedesátiletý vedoucí směny, s šedivými vlasy a chutí do života, která se jen tak nevidí. Pozval mě na skleničku a povídali jsme si. Snažila jsem se mu vysvětlit, co a proč dělám. Smál se. „Tak to přece nejde. Tady jsi ve Stryji, ti lidé ti nerozumí. Musíš jít k nim. A když si k nim nenajdeš cestu, bude všechno špatně.“ 

Vzala jsem si to k srdci. Meetingy ve své kanceláři jsem zrušila a chodila za lidmi na jejich pracoviště. Denně jsem si místo lodiček obula pohodlné boty a ráno i večer procházela celou fabriku, včetně přidružených provozů. Navštívila jsem každé oddělení a osobně viděla každou směnu. S každým jsem mluvila a vše, co bylo třeba řešit, se řešilo přímo na místě. Nachodila jsem tak za den i pět kilometrů, ale stálo to za to. Z ambiciózní slečinky se stala žena, která za několik dnů chápala, že vše je třeba dělat úplně jinak. Ne podle mne, ale podle nich. Já jsem byla pouze ředitelkou. To ONI byli firma.

A stojím si za tím dodnes. Je důležité přimět se otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Zkuste se někdy projít po své firmě a mluvit se všemi lidmi, kteří vás znají pouze z firemních večírků, konferencí nebo přinejlepším z porad. Výsledek vás příjemně překvapí. Třeba vám pomůže i najít novou cestu. A za to už to stojí, věřte mi. 

Taťána Nepustilová

Zakladatelka a majitelka společnosti TLC – Top Language Centre, s.r.o.

 
 

Radim Koštial

Táňo, vítám Tě mezi námi a díky za parádní úvodní článek!

19.08.2013 11:03   Reakce

Hanka Velíšková

KPMG 

Táňo, napsalas to opravdu výstižně. Manažeři, kteří si umí najít vztah k lidem, vybudují motivační prostředí mnohem rychleji. V roli nadřízených to někdy podceňujeme – řešíme čísla, strategické cíle, klienty a tak dále – a přitom zapomínáme, že máme kolem sebe spoustu těch, kdo nám pomáhají a potřebují, abychom jim vysvětlili, kam směřujeme, a věnovali se jejich starostem a problémům. Bohužel práce a komunikace s lidmi je často z nabité agendy právě tím, co lze odložit na druhý den. A pak na pozítří, popozítří a tak dále – až člověk za půl roku zjistí, že v této oblasti skoro nic neudělal… Nejsem přítelem byrokracie, ale z tohoto důvodu vždy obhajuji existenci formálního procesu hodnocení ve firmě (ideálně v koučovací formě, čili směřující ani ne tak ke známkování jako spíše k rozvoji potenciálu člověka). Není to samospasitelné, ale alespoň jednou za čas mají všichni nadřízení povinnost si se svými členy týmu sednout a promluvit, jak se cítí, kam směřují a v čem potřebují pomoci. Samozřejmě ideální je neskončit jen u tohoto základu, ale být opravdu mezi lidmi vidět a naslouchat jim.

20.08.2013 19:52   Reakce

GARANTI RUBRIKY

Hanka Velíšková

Personální ředitelka společnosti KPMG

Vendy Jersáková

HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy