Stálé rubriky / HR – Human Relations
Stálé rubriky

„Beru události tak, jak přijdou” – rozhovor s garantkou Bárou Klimešovou

11.11.2013  Radim Koštial 0  komentářů

Pondělí na HR kavárně by nebylo tím správným pondělím bez pravidelného kresleného týdenního kalendáře. Jaká ale Bára Klimešová, která se za těmito kalendáři skrývá, ve skutečnosti je? Především živelná a neustále se smějící! Kdybych měl dát do závorky (smích) pokaždé, kdy se směje, byl by text plný. Berte to tak, že tam, kde je v textu (smích), byl hurónský smích. Příjemné čtení!

Báro, jak ses vůbec dostala k něčemu tak krásnému, ale neobvyklému, jako je kaligrafie?
Kreslila jsem už odmalička a potom v lidušce. Když jsem se rozhodovala, na kterou vysokou školu jít, zvítězila pedagogická fakulta a výtvarka s češtinou. Na té lidušce si mě ale předtím odchytila Eliška Čabalová-Hlaváčová, nadšená kantorka a mistr v umělecké knižní vazbě, která mi řekla, že mám na kaligrafii talent, ale nemám znalosti. Začala mě učit a já netušila, že to nebude záležitost ani na měsíc, ani na rok, ale minimálně na pět let, než začnu psát dobře. Když za mnou dneska tu a tam někdo přijde s tím, že se to chce naučit a já mu řeknu, co ho čeká, hned to vzdá.


Na vysoké škole jsi psala taky?
Písmo jsme na vysoké škole měli taky, ale jenom asi půl roku, a navíc to učil takovej debil. (smích) Chtěl po studentech, kteří do té doby neměli žádnou praxi, aby zvládali jedno písmo za týden, což je naprostá utopie. Tak jsem to psala celému ročníku já a u každého jsem dělala jiné chyby, aby se na to nepřišlo, a oni mi zase na oplátku dělali rozbory básní, které jsem já nesnášela.

Co bylo po vysoké škole?
Odjela jsem hned poté na pár týdnů do Dánska a vykašlala jsem se na promoci, což moji rodiče samozřejmě těžce nesli (smích). Potom jsem dostala nabídku jít učit do Českého Krumlova, na což jsem se strašně těšila, ale nakonec to nedopadlo. Po krátkém angažmá v reklamce – ještě v Ostravě – jsem odjela do Anglie jako au pair. Rok jsem byla v Londýně a nechala tam část svého srdce, mám to tam vážně moc ráda. Po návratu jsem ještě chvíli pracovala zase v jiné reklamce a potom už jsem odešla do Prahy.

Za čím?
Za novým začátkem. Jediné, co jsem měla domluvené, bylo, že můžu chvíli bydlet u kamarádky na sídlišti. Ke svým sedmadvacátým narozeninám jsem si nechala propíchnout uši od kamaráda, co dělá piercing, sbalila batoh a odjela, ještě s trochu krvavýma ušima, do Prahy. Bylo nádherné květnové odpoledne a ta kamarádka byla ještě v pyžamu. A k tomu ten panelák! Tak jí říkám: To nemyslíš vážně, okamžitě se obleč a jde se do města! Domů jsme se vrátily ranním metrem, byla to bujará oslava mého příchodu do Prahy. (smích) No a potom jsem dělala pár věcí, například pracovala v galerii nebo třeba dělala pro Honzu Činčeru, který dělá obalový design a pracuje s papírem. A celou dobu jsem kreslila a pracovala na svém stylu, to vše už na volné noze.

Inspiroval tě někdo?
Já vzory moc nemám. Raději se snažím být sama sebou a dělat věci podle sebe a nikoho nekopírovat.

Je dnes o takové umění, které děláš, komerční zájem, například ve firmách?
Neříkala bych tomu umění, je to v podstatě grafický design, jen postavený na ruční práci. Osobně věřím tomu, že jsme už přesyceni počítačovou dokonalostí. Lidem a koneckonců i firmám už začíná chybět něco přirozeného, osobitého a unikátního. Všichni už mají okoukané ty dokonalé fotky, které jsou o ničem. Totéž platí i o grafice. Já se například v logotypech, které pro firmy dělám, vždycky snažím ještě o něco navíc, o další význam, třeba malý písmenkový rébus nebo vtípek. Na podobně ztvárněnou věc nebo ilustraci se můžeš dívat třeba patnáct let a pořád tě baví a funguje. Dnes chci pracovat jenom pro firmy, které chtějí mne, můj styl, kvalitu a originalitu. Už se do ničeho, co se mnou nerezonuje, nenutím. Dělám komplet všechno od loga po celou firemní identitu. Moc ráda dělám pro někoho, volná tvorba je fajn, ale mě baví spolupráce s klientem. Firemních zákazníků pořád nemám tolik, kolik bych si opravdu přála. Unikátní grafická identita je přitom to, co je v dnešním světě může zásadně odlišit. Ráda začínám úplně od začátku, třeba i od názvu. Tvoříme společně, hledáme skrytý smysl, baví mě s nimi pracovat v týmu. Můj styl je výrazný, ale také zapamatovatelný, takže pak také citlivě přistupujeme k aplikacím grafiky ve všem, co firma potřebuje. Například péefka jim doporučuju rozesílat až po novém roce, kdy si jich už někdo všimne. Je to novoroční přání, ne vánoční.

Viděl jsem tvoje nádherné ručně psané pozvánky…
No jasně. To funguje opravdu skvěle, když se někdo chce výrazně odlišit. Nebo luxusní předtištěná pozvánka s ručně dopsaným jménem. Takhle se to dělalo dřív, akorát dneska už to skoro nikdo neumí.

Trápí tě úpadek ručního psaní?
Trochu jo, ale vím, že s tím nemůžu nic dělat. Ale on je všeobecný úpadek všeho, takže kdyby ses měl kvůli tomu trápit, tak se zblázníš. 

Kaligrafie a kresby, které děláš, jsou o přesnosti a preciznosti. Myslíš, že to odráží tvoji osobnost?
Asi ano, já asi jsem velký perfekcionista a puntičkář, ale úspěšně se to v životě udnaučuju. (smích) Ona kaligrafie má v sobě velký řád, který se musíš naučit. Ale jakmile ho jednou pochopíš, tak si s ním můžeš začít hrát a v rámci čitelnosti jej i porušovat. Navíc každý kaligraf napíše stejný druh písma trochu jinak, každý má svůj rukopis, a to se mi na tom strašně líbí.

A ty sis svůj vlastní rukopis budovala vědomě, nebo to z člověka jde samo?
Oboje dohromady. Jasně, že základ je to, co je v tobě, ale čím víc a déle se tím zabýváš, tím vědoměji k tomu přistupuješ a měníš. Jsi už pak schopný si s tím písmem hrát a udělat něco, co nikdo jiný nedělá. Můžeš si dovolit porušovat řád, ale zároveň se těch důležitých pravidel držet.

Máš to stejně i v životě?
(Smích) Asi jo, ale dlouho jsem to nechápala. Od minulého roku si tak nějak celkově přenastavuju život a konečně mám pocit, že začínám žít ten svůj.

Co zásadního nastartovalo to tvoje přenastavování života?
Já si pořád říkala, že mi život nefunguje, jak bych si přála, a že bych měla něco změnit, ale nevěděla jsem, co. Tím zásadním momentem bylo, když jsem se svým bývalým americkým přítelem-mořeplavcem odjela předloni na dva měsíce plachtit po Karibiku. Rozhodla jsem se, že prostě potřebuju odjet. Neměla jsem v té chvíli ani na letenku, ale řekla jsem, že jedu. On se lekl a tři týdny dělal mrtvého brouka, než řekl, že plujeme. A ty dva měsíce a tisíc námořních mil ve dvou na malé plachetnici byly tedy opravdu intenzivní, protože nemáš kam utéct. Byla to obrovská zkouška, takové velké zrcadlení a jsem mu za to dodnes hodně vděčná.

Co tenhle zážitek ve tvém životě změnil?
Naučila jsem se být tady a teď a začala jsem si život razantně měnit. Ta zkušenost byla prostě tak intenzivní, že mi hodně věcí došlo a uvědomila jsem si je. Dřív jsem před jakýmikoli náznaky těchto odrazů a zrcadel okamžitě zabouchla dveře a utekla před nimi.

Co ti ale došlo?
To, že jak já vnímám ten čas na lodi a ta „příkoří”, co se mi tam dějí, není o nikom jiném, než o mně. (smích)

A před jakými náznaky jsi předtím utíkala?
No, že by mohlo být něco v nepořádku se mnou a ne s těmi ostatními okolo mě, kteří mi jenom ubližují, jak jsem si do té doby myslela. Strašně těžko se to pojmenovává.

V čem jsi byla jiná, když ses z plavby vrátila?
Nejdřív mi to vůbec nedocházelo, byla jsem jenom naštvaná na něj a totálně zmatená. Pak jsem si prožila ještě jeden krátký vztah, který mi znovu nastavil zrcadlo, a pak mi to docvaklo.

Ale co?
Moje chyby a věci, které jsem chtěla ve svém životě změnit. 

Báro, já to z tebe dostanu. Co se tedy změnilo? Co jsi začala dělat jinak?
Zastavila jsem se. Úplně. Zjistila jsem, že si vůbec nedělám čas pro sebe, dělám věci povrchně a ne do hloubky. Přestala jsem chodit mezi lidi, představ si: já, která byla pořád někde! Potřebovala jsem být sama se sebou. Ti bubáci najednou vylézají na povrch a ty se jich přestáváš bát. Projdeš si tou sebereflexí a pak to přijde. První, co děláš, je úklid. Začneš věci kolem sebe čistit, třídit, probírat a vyhazovat. Ten první úklid byl ještě opatrný, ale pak přišel druhý, který byl tak razantní, že jsem stála uprostřed jedné místnosti ze dvou, co mám, a překvapeně se ptala sama sebe: Nemám to vyhodit všechno a začít úplně od začátku? (smích) Všechno jsem samozřejmě nevyhodila, ale vyhodila jsem opravdu hodně věcí. A to čištění a uklízení prostředí kolem samozřejmě souvisí s úklidem v tobě, v duši. Třetím krokem byl úplně jiný přístup ke stravě a životosprávě. Dala jsem si měsíční detoxikaci, zhubla dvě konfekční velikosti, změnila stravu a začala úplně jinak žít. Hodně jsem poslouchala svoje tělo, odpočívala a začala se řídit intuicí.

Plánuješ?
Přestala jsem úplně plánovat, beru události a situace tak, jak přijdou, a to jsem dřív neuměla. Snažím se vše jen tak pozorovat a nehodnotit, stejně plány většinou dopadnou jinak. Neplánované události, které občas přijdou, jsou mnohem zajímavější. Nechávám věci plynout a v podstatě jsem přestala řešit věci rozumově, levou hemisférou.

Není tvoje práce trochu osamělý život v tichu pracovny?
Je. Já jsem takový osamělý bojovník. (smích) Sice hodně chodím mezi lidi, ale na kreativní práci musím mít klid. To není jako v reklamce, kde je neskutečný chaos a nechápu, jak v něm kreativita může fungovat.

Přichází inspirace sama, nebo je to někdy o ničem?
Jak kdy. Když to opravdu nejde, tak to zabalím a jdu ven a tam mě třeba něco napadne. Někdy to jde líp a někdy hůř.

Jak dlouho ti trvá takový jeden týdenní kalendář pro HR kavárnu?
Docela dlouho. Dost času věnuju přípravě, kdy dávám dohromady všechny informace, mezinárodní dny, ty si pak googluju, protože v každé databázi jsou jinak, potom musím dát dohromady věci, které v databázích nejsou, například jací ptáci přilétají nebo odlétají. (smích) Někdy musím vybírat – to když na jeden den připadne řada zajímavostí a na jiný třeba vůbec nic. No a nakonec přijde ruční psaní, kreslení a občas i překreslování, dokud s tím nejsem naprosto spokojená. A vše končí digitalizací!

Každopádně ti, Báro, za tvoje kalendáře moc děkujeme, každý týden už se těšíme na další. Taky moc děkuju za rozhovor a přeju ti, ať se ti daří co nejlíp a ať tvoje sázka na pravou hemisféru je tou správnou volbou.

Nebyly nalezeny žádné komentáře.

GARANTI RUBRIKY

Hanka Velíšková

Personální ředitelka společnosti KPMG

Vendy Jersáková

HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy