Živote, tak kudy dál?

Je opět ráno, budím se, ale postel neopouštím. Není kam spěchat, co má dnes přijít, přijde. Dívám se z okna na zelené koruny stromů vlnící se ve větru a s radostí děkuji. Děkuji za to, kam mě život dokopal a já se mu nakonec podvolil a přestal odporovat. Děkuji za všechny zkušenosti a lekce, které jsem dosud prožil, ale děkuji i za ty, které teprve přijdou. Snad je přijmu s otevřenou myslí a srdcem, stejně jako většinu předchozích, zvláště ty z poslední doby, jež mi tak překotně změnily život a umožnily naplno rozvíjet můj potenciál…

Kam nás život směřuje? Co naše sny a vize? Co naše přání a chtění? Kam jdeme a proč? Má to vše vůbec nějaký smysl? Můžeme si vůbec vybrat, jak chceme život žít a co v něm dosáhnout? Můžeme si zvolit strategii, jak? Existencialista by asi řekl: život nikam nevede, nemá to žádnou cenu ani smysl. Materialista by možná usoudil, že život vede k dovoleným a hlavně k důchodu a užívání si nahromaděných věcí. Jung by zřejmě prohlásil, že naše individuace závisí na integraci stínů, spojení protikladů anima-animus stejně jako na projevech archetypů. A Freud by jen lakonicky poznamenal, že život nás nesměřuje nikam, to pudy nás ovládají a směřují… 

To už ale vstávám a jednám. Cítím vnuknutí psát, přišlo téma i závan tvořivé energie. S touto chutí sedám k počítači, když mi najednou vyskočí příchozí e-mail. Blahopřání ze Slideshare se slovy díky za 10 let s námi… A text v zobrazené hlavičce pokračuje ... připomeňte si, kde jste byli před deseti lety! Zamýšlím se nad tím. Kde jsem byl před deseti lety? Usmívám se na své mladší Já, děkuji mu, trošku mu závidím tu nespoutanou divokost, kterou teď občas hledám, ale hlavně si říkám, že bych si ani v nejlepších a nejdivočejších snech nepředstavil situaci, kterou prožívám teď. Mé představy mladého pracujícího vzdělaného muže byly zcela jiné. Ani ty nejtajnější nebyly zdaleka tak úžasné a troufalé jako současný život! Jak to? Jak to, že i moje nejtajnější sny byly v podstatě přízemní? Jak je to tedy s našimi sny a tím, co vlastně chceme? Je vůbec možné zaujmout nějakou strategii?

Psychologové Ryan a Deci hovoří o nutnosti smyslu, autonomie a mistrovství v našich životech. Další psycholog Csikszentmihalyi zase o momentech plynutí, momentech, kdy jsme pohlceni tím, co děláme (tzv. flow). Moderní i pozitivní psychologové či také Bronnie Ward, bývalá zdravotní sestra pečující o umírající, hovoří o štěstí jako o stavu, který si volíme, který si sami dovolujeme vnitřně… Prý není nijak spojený s vnějšími okolnostmi. Naprosto souhlasím! Je to hlavně stav naší mysli vyjádřený navenek naším postojem k životu, k blízkým, k okolí či k situacím. 

Slunce jako radost i neštěstí
Mám pro toto tvrzení krásný příklad z nedávné doby. Ráno jsem se probudil a před svými blízkými s nadšením prohlásil: „Jé, svítí slunce!“

A oni to hned komentovali: 
„Chceš mě naštvat? Musím celý den sedět v práci!“
„Bomba, to bude hned hezčí den!“
„Určitě na mě zase něco chystáš, že?! Jinak bys to přece neříkal!“
„A proč to jako říkáš?"
„To zas bude horko…!“

A pak že pocit štěstí není stav mysli. Každý si do svítícího slunce promítl svůj poloprázdný nebo poloplný pohár, svá omezení, pocity, bezmoci, roli oběti či naopak tvůrce. A stejně tak přistupujeme i k životu, stejně tak se k němu stavíme. Tvoříme, snažíme se udělat si ho takový, jaký chceme, nebo si stěžujeme a hledáme výmluvy, hlavně mimo nás samých. Jen si představte energii vydanou na hledání výmluv, toho, proč něco nejde, ve službách kreativity! Jak by vypadal svět, kdybychom všichni hledali spíš výmluvy místo cesty, jak daný těžký úkol provést. Představuji si Michelangela v Sixtinské kapli hledícího na klenutý strop a říkajícího: „To nepůjde, je to vysoko, nedostaneme se tam, na klenutém stropě nedrží klasické barvy, museli bychom něco nového vymyslet a vůbec, vždyť zde je zima i v létě! Jdu si radši domů řešit své problémy, třeba kde vezmu na jídlo…“ 

Think Big
V anglofonních zemích mají jedno nádherné slovní spojení vystihující podstatu výše nastíněného. Toto spojení zní THINK BIG. Znamená a připomíná nám, že nemáme naši mysl omezovat, že máme myslet jen na ty nejvyšší mety. Naše mysl je zázračný orgán. Řekneme-li: to nejde, mysl se problémem přestane zabývat. Zavře cestu. Když ale uděláme drobnou změnu a řekneme si: hmm, jak by se to dalo udělat?, tak mysl zapne a na pozadí hledá možnosti a vždycky něco najde… 

Stejně jako jsem už psal například v článku o řešení problémů (www.hrkavarna.cz/stale-rubriky/leadership/pracujte-s-problemy-tady-a-ted/), je opět důležité, možná nejdůležitější, vědět JAK a neupínat se tolik k CO. Dát si cíl, vědět, co chci dělat, ale pak to pustit a užívat si hlavně vlastní proces dělání, proces dostávání se k tomuto výsledku. Já z tohoto důvodu někdy pálím své čerstvě namalované výtvory, zvlášť pokud se mi líbí. Jednoduše proto, abych je nenapodoboval, abych k nim nebyl upnutý a aby mohlo vzniknout něco ještě lepšího, většího. 

Uvedu opět příklad toho, co znamená JAK. Moje JAK je sdílení, dávání a hravá, praktická práce s lidmi. Sdílení a dávání zdarma, bez peněz a očekávání, a to ve všech oblastech (u mě soft skills a IT, psaní návodů a příběhů nejen v IT a soft skills oblasti, kreslení a malování). To lidem ukáže, kdo jsem, co dělám a umím, jak jim mohu pomoci. Prostě mě to představí jako člověka. Taková strategie mi generuje i dostatečný příjem, jelikož mě pak lidé znají, sami oslovují a žádají specifické služby v jejich kontextu (tedy konkrétní CO, o kterém já při tvorbě těch věcí ani nepřemýšlím).

Náš západní svět se až příliš upíná k CO a zapomíná na JAK. JAK si vůbec neužíváme a mnohdy se jím spíš trápíme (viz např. klasická věta „Já to v té hnusné práci ještě vydržím, dokud nesplatíme ten barák/auto/školu dětem/...“).

Dalajláma kdysi na otázku, co jej nejvíce překvapuje na lidstvu, odpověděl: „Člověk. Neboť obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje peníze, aby získal zpět své zdraví. A dále, že je tak úzkostlivý ohledně budoucnosti, že si neužívá přítomnost; následkem čehož nežije v přítomnosti ani v budoucnosti; žije, jako by neměl nikdy umřít, a pak umírá, aniž kdy skutečně žil.“

Užívat si cestu, bez ohledu na výsledek, naslouchat sobě i situacím kolem a co nejméně bránit životu, aby se projevil tak, jak chce, snažit se vnímat to, co je tady a teď… to je moje osobní strategie. Podělte se s námi, jaká je ta vaše.

Jaroslav Procházka

Agile/Lean mentor, podporovatel inovací, stavitel týmů a vášnivý skialpinista

 

• Jak může dávání obohatit člověka, komunitu i svět
• Jak pracují malé a střední firmy se studenty?
• Klišé kolem generací jsou nesmyslná!

Moje další články